Co je česká hudba? Kdy začala, kde vznikala, co vlastně tento pojem označuje? Odpovědi na tyto otázky se pokusila nastínit známá publicistka Vlasta Reittererová, kterou známe asi nejčastěji z Českého rozhlasu a jako autorku textů do koncertních programů a brožur. Mimochodem, její vzpomínky si lze poslechnout na ČRo pod názvem Osudy Vlasty Reittererové. Rozhlasové vzpomínání hudební historičky, překladatelky a publicistky.

Knížka Česká hudba vyšla v nakladatelství Paseka v edici Stručné historie. Cílem takové edice by tedy mělo být stručně a jasně představit nějaké širší téma, o němž máme vesměs neucelené, kusé informace bez zformovaného celkového obrazu. Podíváme se, jestli se to podařilo u tématu, který je nazýván česká hudba.

Jak autorka už v předmluvě upozorňuje, termíny jako „hudba v Čechách“ a „česká hudba“ byly v 70. letech 20. stol. považovány za totéž. Teprve v posledních desetiletích se věnuje pozornost také hudbě německé a židovské, které také vznikaly v českých zemích, ale po 2. světové válce jako by nikdy neexistovaly.

Autorka do knihy Česká hudba zahrnula období od přelomu 18. a 19. století do roku 1990, a to vzhledem k tomu, že do té doby nelze hovořit a omezovat se na národní příslušnost v tom smyslu, v jakém ho v současné době chápeme. V českém jazyce se samozřejmě zpívalo a skládalo už od nepaměti – viz nejstarší dochovaná česká píseň z 10. stol. Hospodine, pomiluj ny. Čtenáře samozřejmě napadne všechno „české“, co vzniklo dříve: jak moc to tedy „české“ je? Autorka uvádí hned na začátku příklad takového problému, který se týkal hudebníků z Čech působících mimo Čechy. Proč? Z veskrze existenčních důvodů. Nezapomínejme, že svět byl mnohem provázanější; důležitější byly znalosti a um, ne původ konkrétního člověka.

19. století

Až v období romantismu, kdy se začínají formovat národní státy tak, jak je zažíváme dodnes, začíná i hudba plnit roli politickou a politika se promítá do hudby stejně jako do celé kultury.

Reittererová se obšírně věnuje vzniku českých hudebních institucí, škol, konzervatoří, orchestrů, sborů apod., které se staly nedílnou součástí budování českého politického národa v 19. století. Pokud ovšem nadále žijeme v zajetí toho výkladu našich dějin, že „hodní“ Češi a „zlí“ Němci/Rakušáci denně sváděli urputné boje o to, jestli píseň zní česky nebo německy, pak se vskutku mýlíme.

Hudba v českém jazyce a tvořená lidmi věřícími v českou ideu, tedy i vycházející z českých dějinných událostí, mýtů, folkloru i současnosti, se během 19. století musela vypořádat s nedostatkem expertů, skladatelů i zpěváků, hudebních odborníků i pedagogů. Zájem českého publika většinou nebyl z různých důvodů dostatečný. Není tedy divu, že podpora vzniku českých divadel a opery přicházela i od mnoha německy mluvících občanů rakouské monarchie, a to nejen hudebníků. Autorka velmi plasticky popisuje vznik hlavních divadel v českých zemích, spory muzikologů i široké veřejnosti týkající se skladatelů i jejich tvorby v malém českém rybníčku (např. Zdeněk Nejedlý a boj o Dvořáka, mýtus Smetany coby „nejnáročnějšího“ českého skladatele apod.). Mnohé z těchto mýtů se natolik zakously do historiografie české hudby, že jsou chtě nechtě patrné i v současné české muzikologii.

Autorka hodnotí jako velmi pozitivní, že před vybudováním českého národního divadla mohlo po dvě dekády fungovat prozatímní divadlo, což umožnilo etablování se českých hudebních institucí a dalo možnost růstu i zkvalitnění českým hudebníkům. Neměli bychom zapomínat, že finančně se velkou měrou na vybudování Národního divadla podílel sám císař pán a jeho rodina. Nešlo tedy o nějaký truc podnik vůči tomu „strašnému Rakousku“, jak se stále ještě občas můžeme dočíst.

Až do období první republiky vedle sebe fungovaly české a německé sbory či operní a činoherní scény, jejichž členové se běžně účastnili produkcí obou těles. Existovaly v různých místech, převážně ve městech, ale hudební spolková činnosti byla živá i v malých obcích.

První republika

Část věnovaná první republice se pak rozšiřuje o nová hudební média, která přinesl technologický pokrok, jako byl film, revue, kabarety, populární hudba. Hudba se ještě více prolíná s politikou. První světová válka a hospodářská krize do hudby vnášejí silný sociální prvek, hudba se z velkých sálů a divadel dostává doslova na ulici. Odvrhnout tradice a zkoušet nové postupy nebyla jen výsada avantgardy, objevují se vlivy z celého světa (např. jazz), místo pro hudbu je možné najít všude.

Bohužel, radosti z moderní tvorby udělala přítrž 2. světová válka, která dopadla i na hudební tvorbu a její interprety a tvůrce. Zde se autorka dostává k židovským skladatelům a interpretům, kteří tvořili dokonce i v tak brutálních podmínkách, jako byly koncentrační tábory. Většina umělců v nich zahynula. Je šíleným paradoxem, že po roce 1945 se mělo zapomenout nejen na německou hudbu z českých zemí, ale ignorovala se i židovská, po které se téměř slehla zem. K hlubšímu zamyšlení nad tím, nakolik hudba byla, je a bude provázána s politickým děním, nabízí Reittererová příklad Václava Talicha, který řídil Českou filharmonii za protektorátu, což mu v podstatě zlikvidovalo poválečnou kariéru, přestože hudba, kterou směle prováděl, pomáhala v těžkých dobách českému národu vzdorovat nacistické zvůli.

Období komunismu

Materiálu přibývá, ale knížka není nafukovací. Období komunismu autorka spíše prolétne. Výčty nově založených státních institucí, svazů, jmen a skladeb nemohou nahradit alespoň minimální analýzu doby a její hudby. Oč se Reittererová ovšem pokusila, je upozornit na ty prominentní skladatele, kteří sice neměli problém sloužit režimu, ale jejich tvorba nebyla kvalitativně špatná. Autorka uvádí několik jmen skladatelů, které současná dramaturgie ignoruje právě z důvodů angažovanosti, jako byl např. Jiří Pauer. Na druhou stranu se nedozvíme nic o Petru Ebenovi kromě obecné zmínky o jeho mezinárodním významu.

Nechybí ani stručný přehled populární hudby, country, folku, festivalů a interpretů, z nichž mnozí ještě stále aktivně působí.

Domnívám se, že pokud se kniha nazývá stručná historie, nemělo by jít o suché výčty a seznamy, které můžeme asi najít i jinde. Dojem z nich je takový, že autorka chtěla zmínit všechny autory (nebo alespoň většinu), což ale u stručných dějin opravdu nelze. Naopak, očekávala bych nějaký výběr, zobecnění, minimálně nástin syntézy toho, co ve druhé polovině 20. století tvořilo „českou hudbu“.

Publikace může být užitečnou příručkou pro všechny, kdo by si chtěli udělat solidní představu o tom, jak se etablovala a rozvíjela česká hudba v 19. století, co bylo motivací pro konkrétní osobnosti, aby se věnovaly rozvoji a podpoře české národní hudby. Ovšem 20. století je až na výjimky jen seznamem jmen a institucí, z nichž mnohé známe a využíváme dodnes. Co s takovým seznamem? Ve výčtech se totiž objevuje i spousta neznámých jmen a názvů, které si pak čtenář musí již dohledat sám. To jistě otevírá mnohým dveře k dalšímu studiu, ale ucelený pohled tím pro většinu čtenářů asi nevzniká.

Za velkou nedostatečnou považuji chybějící rejstřík, i když je pochopitelné, že by knize přibylo pár stran. Myslím, že by stálo za to vydat zvlášť stručnou historii hudby období mezi lety 1945 a 1990, abychom jako poučení laici měli možnost si své dílčí znalosti uspořádat. A dočkáme se i stručné historie hudby po r. 1990?