Příběh Janáčkovy Její pastorkyně
Zahrádka, Jiří: „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“

Příběh Janáčkovy Její pastorkyně

Některá umělecká díla, ať už literární, hudební, či filmová, mají tak spletitou historii vzniku a uvedení na veřejnost a takový význam a ohlas, že si zaslouží, aby někdo podrobně popsal jejich „příběh“. Mezi taková díla bezpochyby patří i nejznámější opera skladatele Leoše Janáčka Její pastorkyňa.

Málokterá opera má tak poutavou a spletitou historii jako Její pastorkyňa skladatele Leoše Janáčka (1854–1928), která je ve světě známá a uváděná pod názvem Jenůfa. Dodejme, že toto Janáčkovo přelomové dílo, které stojí na počátku nové a vrcholné etapy jeho tvorby, patří nejen k nejčastěji uváděným českým operám, ale obecně i k nejhranějším operám 20. století. Je proto dobře, že o opeře vznikla nová publikace, v níž muzikolog Jiří Zahrádka podrobně zpracoval a popsal genezi díla, rodinné, pracovní i společenské okolnosti vzniku opery, její první uvedení v Brně (1904), v pražském Národním divadle (1916) a ve vídeňské Dvorní opeře (1918) či významné inscenace, které byly za Janáčkova života nastudovány.

Jiří Zahrádka vypracoval v letech 2018–2020 kritickou edici Její pastorkyně pro nakladatelství Universal Edition ve Vídni, k níž patří vedle vydavatelské zprávy a popisu pramenů a edičního přístupu také pojednání o genezi díla. Zahrádka se rozhodl, že se v pojednání o okolnostech vzniku a dalších osudech opery nebude omezovat rozsahem úvodní kapitoly k edici a že finální text upraví do formátu ediční předmluvy až později; a tak vznikla recenzovaná publikace, která v názvu cituje výrok Leoše Janáčka o tom, že mu šlo v prvé řadě o pravdu, nikoli o krásu, a v podtitulu obsahuje výstižné slovo „příběh“, neboť příběh Její pastorkyně je vskutku bohatý.

Text knihy je postaven na pramenném bádání; autor studoval Janáčkovy notové autografy, jejich opisy, první vydání, na tisíc osm set korespondenčních jednotek, smlouvy, vzpomínky, deníky, množství dobových novinových článků a rozsáhlou literaturu k danému tématu. „Kniha by tak měla přinést dosud nejucelenější informace vztahující se ke genezi tohoto úžasného Janáčkova díla,“ píše Jiří Zahrádka v předmluvě (s. 12). Její pastorkyňa vznikala dlouhých devět let a prošla spletitým vývojem. Dalších patnáct let Janáček do partitury zasahoval a až do roku 1918, kdy vyšla tiskem ve vídeňském nakladatelství Universal Edition, ji podroboval revizím; toto vydání však obsahovalo přepracovanou verzi dirigenta pražské premiéry Karla Kovařovice (1862–1920), kterou Janáček později zavrhl.

K žádnému jinému dílu neměl Janáček tak komplikovaný vztah jako ke své v pořadí třetí opeře. „Na opeře se zcela novou dramaturgickou koncepcí pracoval mnoho let. Hledal a nalezl v ní osobité vyjadřovací prostředky, které mu otevřely cestu k jedinečnému pojetí realistické opery. Byla to však cesta dlouhá a trnitá, na níž se potýkal s mnohými změnami a revizemi, které vyvrcholily rozsáhlou úpravou z pera Karla Kovařovice,“ píše k významu opery Jiří Zahrádka a pokračuje: „Během práce na Její pastorkyni Janáček nalezl svébytný hudební jazyk, na jedné straně ovlivněný moderními proudy v hudebnědramatické tvorbě, zejména italským verismem, na straně druhé skladatelovým zájmem o lidovou hudbu, a především lidskou psychiku, která se podle něj zrcadlila v mluveném projevu a dala se objektivně zaznamenat pomocí konvenčního notového záznamu. (…) Nový hudební jazyk, užitý v Její pastorkyni, je základem pozdějších kompozic, v nichž Janáček své skladebné principy dále rozpracovával, až tímto neúnavným hledáním dospěl k vrcholným dílům svého ‚velkého stáří‘.“ (s. 14–15)

Ve dvaceti kapitolách Zahrádka popisuje dlouhou cestu k Její pastorkyni i další témata. Vynechat samozřejmě nelze předlohu k opeře, stejnojmennou divadelní hru Gabriely Preissové (1862–1946), která měla premiéru v pražském Národním divadle 9. listopadu 1890 a kolem níž se následně rozpoutal nevídaný rozruch – dobová kritika autorce vyčítala přílišnou brutálnost a naturalismus. Janáček se začal operou podle dramatu Gabriely Preissové zabývat v roce 1894, v době, kdy jiný skladatel, Josef Bohuslav Foerster (1859–1951), pracoval na opeře Eva podle předchozího autorčina úspěšného dramatu Gazdina roba (1889); Eva nakonec Janáčkovu Její pastorkyni předběhla o pět let a premiéru měla v pražském Národním divadle 1. ledna 1899. Zahrádka nás seznamuje s Janáčkovou dramaturgickou úpravou činoherního textu, což je úprava zásadní, stejně jako rozhodnutí pracovat s prozaickým textem a nepřevádět ho do veršů (jak to udělal Foerster v Evě). Autor dále popisuje léta komponování a marný pokus uvést operu v Národním divadle, kde ji odmítl šéf opery Karel Kovařovic. Její pastorkyňa tak měla premiéru v brněnském Divadle na Veveří 21. ledna 1904. Léta běžela, až se Praha a Kovařovic konečně smilovali, ale za cenu toho, že Janáček musel přistoupit na revizi partitury, kterou provedl právě Kovařovic. Pražská premiéra proběhla 26. května 1916 a měla velký ohlas.

Jiří Zahrádka nevynechává ani vztah Janáčka a spisovatele Maxe Broda (1884–1968), který byl skladatelovým velkým obdivovatelem a propagátorem a přeložil libreto Její pastorkyně do němčiny. V tomto překladu se opera po úspěšné vídeňské premiéře (16. února 1918) rozletěla do světa. Další kapitoly zahrnují mimo jiné otázky kolem osobnosti slavné pěvkyně Emy Destinnové, která chtěla zpívat Jenůfu, k čemuž ale nikdy nedošlo (stejně jako k pozdějšímu vystoupení v roli Kostelničky), tehdy neobvyklý požadavek Gabriely Preissové na podíl z tantiém z cizojazyčných představení, významné inscenace opery za Janáčkova života, další osud Kovařovicových retuší nebo přehled příjmů, které Janáčkovi jeho opera přinášela.

Na konci publikace najdeme soupis nastudování Její pastorkyně v letech 1904–1928, tedy do Janáčkova úmrtí, glosář vybraných osobností, vybranou bibliografii, soupis vyobrazení (kterých je v knize 158 a mnohé z nich jsou zde publikovány poprvé) a rejstřík. Zahrádkova publikace vyniká čtivostí a přístupností a je určena široké hudbymilovné veřejnosti. Na atraktivitě jí přidává nejen hutný a zajímavý text, bohatá obrazová dokumentace a pěkné grafické zpracování, ale i souběžný překlad do angličtiny. Vpravdě světová Janáčkova opera si takovou zdařilou publikaci zaslouží.

 

Na podobné téma:
John Tyrrell
: Janáček

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Jiří Zahrádka: „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu.“ Příběh Janáčkovy Její pastorkyně. „Truth, the first thing is truth, not beauty.“ The Story of Janáček’s Jenůfa. Překlad do angličtiny Graeme Dibble, Suzanne Dibble, Moravské zemské muzeum, Brno, 2021, 368 s.

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse