Vavřínový nebo olivový věnec jako symbol slávy, vítězství a božské přízně, (pastýřská) hůl coby znak vedení a ochrany – zřejmě prapočátky předmětů, které se později vyvinuly v korunovační klenoty. Ty sestávají především z koruny, kde byl přechodový stupněm od věnce diadém římských císařů, a také z panovnického žezla, což byla podle historika Jean-Paula Rouxe jen jedna z věcí, v něž se rozrůznila původní hůl (dále například v hůl maršálskou, dirigentskou taktovku či v biskupskou berlu). O tom, jaká je historie těch evropských, zevrubně informuje kniha Korunovační klenoty, kterou sepsal publicista Pavel Juřík. Velmi stručně vysvětluje, jak se postupně vyvíjela podoba a skladba jednotlivých součástí: ve středověku přibyly meč, korunovační kříž či roucho, a hlavně jablko (už ve starověkém Římě císaři někdy drželi zlatou kouli, která symbolizovala jejich vládu nad světem, v raném středověku byla koule obohacena o kříž).

Autor vždy představí dějiny určitého státního útvaru a historii i symboliku klenotů, jimiž byli (v ideálním případě) korunováni jeho panovníci. Přetiskuje i fotografie ukazující jejich současnou podobu. To ovšem v mnoha případech možné není – zvláště Francouzi mají tradici si svoje korunovační klenoty systematicky ničit: koruna Karla Velikého nepřežila Francouzskou revoluci, Napoleonově císařské koruně se stala osudnou doba vlády Ludvíka XVIII., korunu císaře Napoleona III. nechal zničit republikánský režim roku 1887.

Někdy šlo ovšem o záměrný destruktivní akt cizího státu, například polské klenoty byly roku 1811 zničeny Prusy a z materiálu byly vyraženy zlaté tolary. Nicméně tento příběh měl pokračování: roku 2004 byla vyrobena kopie koruny, a to částečně i z několika oněch mincí, jež se podařilo získat. Zcela jiný příklad „recyklace“ představovala koruna rumunská, jež byla vyrobena z oceli z ukořistěného tureckého děla.

Kniha zmiňuje i některé kuriozity: například tvar uherské svatoštěpánské koruny je pro standartní mužskou hlavu příliš velký, protože původní čelenka, jež je jejím základem, byla možná určena k tomu, aby byla nasazena na hlavu ženy s vyčesanými vlasy zakrytými závojem. K charakteristickému ohnutí křížku na vrcholu koruny pak došlo zřejmě roku 1638, kdy bylo nutné kvůli korunovaci rychle otevřít bednu s klenoty, ale klíče od ní nebyly právě k dispozici.     

Vedle těchto leckdy přízemních záležitostí ovšem autor uvádí i víru v magickou moc klenotů nebo očekávání až mytická, která si někteří s vybranými předměty spojovali: Hitler byl fascinován „Kopím osudu“, dle legendy kopím římského vojáka Longina, kterým měl probodnout bok Ježíše Krista na kříži. To bylo součástí klenotů Svaté říše římské, a jelikož Hitler asi uvěřil legendě, že ten, kdo ho vlastní, ovládne svět, nechal ho přemístit z Vídně do Norimberku. Později jej chtěl generál Patton odvézt do USA, tvrdí Juřík, což je ale spíše spekulace.  

Každopádně autor žádné legendy o tom, že v korunovačních klenotech sídlí osudová magie zabíjející každého, kdo si třeba korunu neoprávněně nasadí, nepotvrzuje. Pragmaticky je naopak líčí jako předměty, které se dokonce mohou půjčovat: například roku 1818 si Norové na korunovaci svého krále museli vypůjčit korunu ze Švédska, protože ještě neměli vlastní.

Někdy jde o klenoty k dnes už neexistujícím říším, takže zvláště ve středoevropském prostoru představují takřka cosi na způsob společného historického a kulturního dědictví. Kupříkladu rakouská císařská koruna se dnes pochopitelně nachází v Císařské klenotnici ve Vídni. Ovšem původně šlo o osobní korunu císaře Rudolfa II. a vyrobena byla v Praze. Najdeme na ní výjevy zobrazující významné události z celé střední Evropy: přijetí říšské koruny v (dnes německém) Řezně, jízdu na korunovační návrší v (dnes slovenské) Bratislavě a korunovaci uherským králem, korunovační procesí Prahou a korunovaci českým králem. Někdy také docházelo k paradoxním vzájemným přesunům: původní „rakouské“ insignie jsou dnes součástí českých korunovačních klenotů, zatímco „původní žezlo a jablko Karla IV. jsou naopak součástí rakouského císařského pokladu“.

Některá autorova tvrzení je asi dobré brát s rezervou, ale celkově kniha poskytuje užitečný přehled. I když samozřejmě ti, kteří se raději pohybují v magicko-pohádkovém světě, se můžou uchylovat k alternativním vysvětlením původu klenotů. Například k dobrodružnému fantasy filmu Jack a obři, ve které je královský diadém vyroben ze srdce padlého obra, další obr jej následně nosí na ruce coby prsten, a když se jej nakonec zmocní kladný protagonista Jack, využije jeho magické moci k zastavení a ovládnutí obrů. Pohádkově mocný diadém/čelenka pak slouží jako základ k výrobě skutečné britské Koruny svatého Eduarda. Ano, symbolickou moc a sílu si královské koruny stále uchovávají v tom smyslu, že v tuto moc a sílu někteří lidé stále věří.