Když Kolumbus připlul do Ameriky, pro tamní obyvatele to znamenalo příchod křesťanství, koní, ale i řady nemocí, na něž hromadně umírali. Zato do zbytku světa se díky tomu rozšířily četné plodiny, z nichž se časem staly základní potraviny – v Africe maniok, v Asii batáty a v Evropě brambory. Rozšířila se i čokoláda a možná i syfilis, na čemž se ale odborníci nemohou shodnout. Každopádně když filozof Panglos ve Voltairově Candidovi argumentuje pro tezi, že žijeme v nejlepším z možných světů a objevení Ameriky mělo smysl, jako pádný důvod uvádí právě tuto pochutinu: „Kdyby si byl Kolumbus neulovil tuto chorobu, která často zabraňuje rozmnožování, neměli bychom čokoládu.“ Co ale rok 1492 znamenal pro kulturní dějiny čokolády? A jak se s ní vyrovnávali zdejší učenci či literáti?

Dva zdroje cenných tekutin

V předkolumbovské Americe bylo kakao drahé a podávalo se jako luxusní královský nápoj, kakaové boby sloužily i jako platidlo. Mělo velký duchovní význam a hrálo významnou roli v tamních mytologiích. Podle Karla Černého a jeho knihy Ze zámoří do Čech. Čokoláda, čaj a káva v raném novověku (Academia 2020) Mayové pravidelně „slavili svátek boha kakaa, jemuž se při té příležitosti obětoval pes se skvrnitou srstí barvou připomínající kakaový nápoj“. Součástí oslav byly oběti kakaa, peří či vonných látek.

Pro Aztéky prý zase existoval zvláštní symbolický vztah mezi plodem kakaovníku a srdcem. Proto se kakaové nápoje někdy barvily do červena, kakaový plod zastupuje v ikonografických pramenech občas skutečné lidské srdce a používal se i při rituálech, kdy bylo lidské srdce obětem vyjímáno z těla. Mohlo se jednat o podobnost tvarů, ale podle uznávané knihy Čokoláda. Historie sladkého tajemství šlo spíše o analogii funkční: „Oba předměty byly zdroje cenných tekutin – krve a čokolády.“ Čokoláda byla servírována také na slavnostech při pasování tamních bojovníků: „Čokoláda, symbol krve, byla pro aztéckého bojovníka tím jediným pravým nápojem.“

Evropští bojovníci, vybavení palnými zbraněmi, ale byli efektivnější. Od Španělů se znalosti o kakau šířily jen pozvolna: roku 1579 prý angličtí piráti pohrdavě zapálili velký náklad tohoto zboží, protože se domnívali, že je to ovčí trus. Nějaký čas ale trvalo, než si na kakao zvykli i Evropané, kteří věděli, že jde o věc určenou ke konzumaci. V jedné z prvních zpráv Evropana se pravilo, že „kakao je nápoj vhodnější pro prasata než pro lidi“. A jezuitovi jménem José de Acosta (1539/1540–1600) se vysloveně hnusila domorodci nejvíce ceněná vlastnost nápoje – bohatá pěna způsobená vysokým obsahem kakaového másla.

Protikakaový biskup a anděl servírující čokoládu

Podle Karla Černého si ale většina evropských přistěhovalců do Ameriky naopak nápoj rychle oblíbila a na přelomu 16. a 17. století začalo vítězné tažení kakaa a čokolády na Pyrenejský poloostrov. Podle některých katolických duchovních až moc rychle a náruživě. V knihách o dějinách čokolády se jako důkaz vypráví příběh o urozených paních z provincie Chiapas. Legenda praví, že v první polovině 17. století byl do této mexické provincie dosazen biskup, který začal umravňovat dosti rozháraný život svých oveček. Zvláště mu vadilo, když zjistil, že bohaté dámy nespokojené s přílišnou délkou slavných mší v místní katedrále mají ve zvyku posílat si uprostřed bohoslužeb pro služebné, aby jim přinesly k občerstvení koflík čokolády. Biskup skandální zvyk ihned pod pohrůžkou exkomunikce zakázal. Dámy se urazily a přestaly katedrálu navštěvovat. Místo toho začaly své křesťanské povinnosti (i s kýženou přestávkou na čokoládu) plnit v klášterních kostelích. Embargo pana biskupa bolestivě zasáhlo, protože s místní honorací odešly také tučné milodary. Proto vydal nařízení, že všichni musí pod hrozbou církevního trestu v neděli navštěvovat jeho mše, dámy se však nechtěly jen tak vzdát a napětí stále gradovalo. Zanedlouho biskup onemocněl a po krátké nemoci zemřel. Mezi lidmi se záhy rozkřiklo, že mu nejspíše kdosi na příkaz některé z místních bohatých dam podstrčil šálek otrávené čokolády. Vinu se ale nikdy nepodařilo prokázat.

Na stranu druhou se traduje zbožná legenda o svaté Růženě Limské (1586–1617), první kanonizované osobě na jihoamerickém kontinentu – při modlitbách pocítila malátnost, ale objevil se anděl, který jí podal šálek čokolády, a ona zase nabyla energii. Ostatně kakao se mimo jiné doporučovalo jako nápoj vhodný pro kazatele, protože před kázáním mělo posilovat hruď a hlas, po kázání zase doplňovat vyčerpané síly.

Čokoládová pravidla půstu

Nevíme, kolik dalších amerických katolíků pilo kakao v kostele ani kolika z nich bylo (v jejich vizích) podáváno anděly, ale je jisté, že teologové a učenci vedli dlouhé polemiky ohledně toho, jestli se kakao smí pít během půstu. Teolog a biskup Jan Caramuel z Lobkovic (1606–1682), Španěl s holandskými a českými kořeny, problém pojal v duchu své interkulturní zkušenosti a v potaz bral to, co je ve které zemi obvyklé. Čokoláda byla podle Caramuela běžná v katolických koloniích na americkém kontinentě, ale také již ve Španělsku, a z toho důvodu „mnozí moudří a opatrní lidé konzumují čokoládu v době půstu“. Naopak v německých zemích (a tedy i Českém království) čokoláda obvyklým nápojem ve čtyřicátých letech 17. století podle Caramuela ještě nebyla, a nechtěl ji tedy povolit ani v době půstu. Další soudili, že záleží spíše na kondici daného jedince. Takže zvláště u slabších osob a těch, kterým se nedostává sil, čokoláda půst nenarušovala, zvláště pokud jí v jednom nápoji bylo jen malé množství.

I proto, že kakao pocházelo z oblastí kolonizovaných Španěly, šlo v Evropě původně o nápoj spíše katolický a také aristokratický. Zatímco káva byla podle knihy Čokoláda. Historie sladkého tajemství středostavovská, severní a protestantská. To, jak protestantská buržoazie pohlížela na úpadkové popíjení čokolády, najdeme podle zmíněné publikace pregnantně vyjádřeno v historickém románu Příběh dvou měst (A Tale of Two Cities, 1859) Charlese Dickense. Zkaženost francouzské předrevoluční aristokracie předváděl i na způsobu konzumace čokolády: „Jitřní čokoládu nemohl milostivý pán dostat do hrdla, aniž mu přitom pomáhali čtyři statní muži mimo kuchaře. Ano. Bylo k tomu třeba čtyř mužů, všech čtyř v lesku velkolepých ozdob, a přitom nejvyšší z nich nebyl by ani mohl žít, kdyby byl měl v kapse méně než dvoje zlaté hodinky, jak to žádala snaha vyrovnat se vznešenému a ušlechtilému vzoru milostivého pána; takových čtyř mužů bylo třeba, aby se šťastná čokoláda dostala milostivému pánovi ke rtům. Jeden lokaj přinášel konvici s čokoládou do posvěcené komnaty; druhý míchal čokoládu, až se pěnila, a to jakýmsi drobným nástrojem, který pro ten účel nosil při sobě; třetí podával ubrousek, poctěný přízní vznešeného; a čtvrtý (ten s dvojími hodinkami) čokoládu naléval.“

V době, kdy román vyšel, už se ale čokoláda díky masové produkci pomalu stávala dostupnou široké veřejnosti a ztrácela svoji exkluzivitu. Ideové konotace, v jejichž rámci se nadále vyskytovala, jsou velmi proměnlivé. V knize Létající hospoda (The Flying Inn, 1914) od G. K. Chestertona například kakao představuje puritánskou náhražku alkoholu. Protagonisté se v Anglii, která pod vlivem muslimského Turecka ruší hostince a zakazuje konzumaci lihovin, rozhodují v různých místech Anglie provozovat „létající hospodu“. Nakonec organizují lidovou vzpouru a vítězí. Chesterton, který pár let po vydání konvertoval ke katolickému vyznání, kakao používá jako metaforu pro nepřátelsky karikovaný obraz společnosti, která se snaží odstranit všechny radosti spojené s tradičními zvyky, a zavádí podle Chestertona absurdní zákony a regulace. Jeho postoj ke kakau je tedy nepřátelský, i proto, že v jeho očích šlo o cizí prvek narušující ideál spořádané křesťanské společnosti: „Kakao je skunk a sketa, kakao je zvíře jen, kakao je mdlé a zrádné, půl šaška, půl lokaje, a může být jenom vděčné, bláznu, který loká je.“

Buddhista, čokoládová tyčinka a princip slasti

To u Jacka Kerouaca, třeba v Dharmových tulácích (1958), je čokoládový pudink nebo tyčinka zdrojem nefalšované rozkoše, ale i energie při vysilujícím putování. Potěšení ze světských požitků se tak dostává do kontrastu s asketickým buddhistickým přístupem k životu, s nímž autor i jeho postavy koketovali. Čokoláda by v tomto kontextu mohla představovat přirozené lidské sklony k radosti a smyslovému naplnění, které mohou být v rozporu s duchovností, ale mohou ji zároveň doplňovat: „Poslední dvě míle toho kopce byly strašný a já si stěžoval: ‚Japhy, existuje jedna věc, kterou bych teď chtěl víc než cokoliv jinýho na světě – víc než cokoliv, co jsem kdy v životě chtěl.‘ Fičely studený větry, už se zešeřilo a my spěchali po tý nekonečný stezce shrbení pod ruksaky. ‚Co?‘ ‚Pořádná milá tabulka Hersheyho čokolády nebo alespoň ta malá. Prostě z nějakýho důvodu by teď Hersheyho čokoláda mohla spasit moji duši.‘ ‚To je ten tvůj buddhismus, hersheyovka. A co takhle svit měsíce v pomerančovým háječku a kornout vanilkový zmrzliny?‘ ‚Moc studený. To, co potřebuju, co chci, za co se modlím a po čem toužím, pro co bych umřel, je Hersheyho čokoláda… s oříškama.‘ Byli jsme hrozně unavený a plahočili jsme se dál…“

V nejslavnějším literárním díle na dané téma, románu Čokoláda (1999) od Britky Joanne Harris, čokoláda reprezentuje princip slasti i osvobození. Otevírá dveře k radosti, požitku a svobodě, čímž podvrací represivní atmosféru městečka, do něhož přichází hlavní hrdinka Vianne, aby si v něm otevřela obchod s čokoládou. Má přitom magickou/čarodějnickou moc rozpoznat u každého zákazníka, jaký druh čokolády odpovídá jeho vnitřním potřebám. Její čokoláda pak konkrétním hrdinům, každému jinak, otevírá cestu k sebepoznání, k odvaze čelit svým problémům (např. Josephine, která opouští násilnického manžela), hledání řešení a přijetí nových pohledů na život.

V románu je přitom hlavním protivníkem Vianne katolický kněz, který nakonec neodolá pokušení a celá farnost je svědkem toho, jak leží ve výloze jejího obchodu přejedený a upatlaný od čokolády: „Cpal jsem se čokoládou bez výběru… Slyšel jsem se, jak vydávám při jídle zvuky, sténavé, naříkavé zvuky nadšení a zoufalství, jako by prase, které jsem měl v sobě, konečně našlo hlas.“ Z obce jej Vianne posílá pryč, takže velikonoční mše, na kterou se chystal, se vůbec nekoná a nahrazuje ji čokoládová slavnost. Ve filmové verzi je závěr smírnější: antagonistou je starosta, který se ale napraví, plánovaná mše se uskuteční, ovšem kněz při ní mluví ne o zákazech a příkazech, ale o Ježíšově lidskosti, laskavosti a toleranci. A následující komunitní čokoládové oslavy se účastní starosta i kněz, kteří už ve Vianne nespatřují vetřelkyni, která chce rozvrátit jejich tradiční, nábožensky patriarchální idylu.   

Pozitivní roli má čokoláda i v knize a filmu Karlík a továrna na čokoládu, kde je symbolem bohatství, odměnou, ale konfrontace s ní představuje zkoušku charakteru.

Kakaové ceremonie upírů i lidí

K Chestertonově satiře na abstinenci se ve své fantasy sérii Zeměplocha vrátil Terry Pratchett. V tomto případě už ovšem nešlo o abstinenci od alkoholu. Členové jeho Ligy střídmosti vystupující například v románu Muži ve zbrani jsou reformovaní upíři prosazující naprostou krevní abstinenci, „alespoň co se lidské krve týče“. Tato společnost poskytuje možnost rekreace a sociálního vyžití a usiluje o to, aby „pomocí setkání, přednášek, diskusí, zpěvu písní a zdravého a osvěžujícího kakaa umožnila svým členům odpoutat se od starých způsobů“. V parodické verzi se tak vrací dávné aztécké propojení kakaa a krve. A to necháváme stranou to, že v černobílých filmech – včetně slavné sprchové scény v Hitchcockově filmu Psycho (1960) – bylo běžné použití čokoládové sirupové směsi jako náhražky krve.  

V rámci pokusů o návraty ke starším náboženstvím či formám spirituality se přitom někteří lidé snaží i u nás pořádat (či znovu založit) „kakaové ceremonie“, které se zpravidla nevážou na žádné konkrétní náboženství, ale slibují univerzální spirituální zážitek: „Ceremonie s kakaem jsou speciální slavnostní příležitostí, při kterých se ladíme na prostor našeho srdce. Při ceremonii pracujeme se záměrem a modlitbou, která se vkládá do kakaového šálku. Při práci s kakaem využíváme exotické koření i české bylinky, které v kombinaci se silou našeho záměru, písněmi, zvuky a esencemi laskavě pečují o naše tělo, mysl i ducha.“

A ovšem proč ne: během katolických bohoslužeb pokřtění zdarma dostávají (dle jejich víry proměněnou) neslazenou hostii, nebo si lázeňskou oplatku ve větším provedení mohou sami koupit. U kaaka a čokolády je to v jistém smyslu obráceně: kdokoli si je může levně pořídit v obchodě, anebo si objednat kakaovou ceremonii a participovat na ní. Za což si ovšem královsky zaplatí…