Mléko. Podle antropologa Gilberta Duranda je pro nás prvotní potravinou, samotným archetypem výživy. Případně jde o „první substantivum odkazující k ústům“. Jelikož je jeho příjem, ale i produkce naší základní charakteristikou, vychází od něj naše označení v rámci naší klasifikace živočišné říše: latinské a z toho odvozené anglické pojmenování třídy Mammalia zdůrazňuje, že jsme tvorové mající prsa, která jsou ovšem výrazněji zastoupena jen u samiček. Přesnější a „spravedlivější“ se v tomto ohledu zdá německé a české pojmenování zdůrazňující kojení (sání), protože tuto činnost jsme po narození provozovali všichni; rozdíly mezi muži a ženami zde neexistují.

Základní úloha mléku připadala i v některých starověkých mytologiích: v hinduistické existuje příběh o bozích a démonech, kteří stloukali oceán mléka, aby získali elixír nesmrtelnosti, přičemž vznikla i řada vedlejších produktů. Najdeme také několik postav posvátných krav spojovaných s mateřským mlékem a výživou obrů, faraonů i bohů.

Posvátný nápoj pro božího syna

Například egyptská Eset (později řecky Isis) byla připodobňována ke krávě dávající božské mléko, (podle historičky Marilyn Yalom mléko nesmrtelnosti), ale současně ke královskému trůnu.

Jak uvádí egyptolog Jiří Janák, Eset byla, podobně jako další bohyně (Hathor, Sachmet atd.) někdy zobrazována jako božská matka kojící (dospělého) krále. Většinou má podobu stojící ženy, někdy je ale zobrazená jako kráva, někdy jako strom. Tento výjev ale vždy vyjadřoval dvě věci. Zaprvé to, že král byl (alespoň symbolicky) jejím synem, a zadruhé to, že mu skrze mateřské mléko předává svou moc, sílu, vlastnosti, ochranu, výživu a zdraví. Právě kvůli této symbolické vazbě bylo „mateřské mléko ženy, která porodila chlapce“ jednou z nejčastějších ingrediencí egyptských (magických) lektvarů či léků. (Z Egypta se dokonce zachovaly lahvičky, v nichž se takové mléko pravděpodobně uchovávalo.)

Nastoupit na trůn tak bylo symbolicky téměř totéž jako usednout na klín bohyně; hieroglyfickým znakem pro slovo Eset je znak trůnu (či posvátného místa), proto může bohyně Eset trůn také zastupovat. Pít z jejích prsou znamenalo obdržet nebeskou látku propůjčující dotyčnému panovnický majestát. Výjev, jak Eset kojí faraona, představoval způsob, jak ho prohlásit za jejího syna a stvrdit jeho božství. 

Tyto výjevy byly podle mnoha odborníků předobrazem pozdější ikonografické podoby Panny Marie, kde byla znázorňována, jak kojí svého malého syna: zobrazení kojící bohyně Esety s malým Horem na klíně nejprve plynule přešlo v helénistický motiv „kojící Ísidy“ (Isis lactans) a později v klasické zachycení Panny Marie sytící svým mlékem malého Ježíše (Maria lactans neboli Galaktotrofusa). V Mariině případě se navíc mělo jednat o mléko z panny, a proto podle některých legend nezkazitelné.

Kojící bůh

Jedno ze jmen biblického Boha znělo El Šadaj a jeden z výkladů tvrdí, že šlo o Boha kojícího, který živí a pečuje, podobně jako matka. V Novém zákoně svatý Pavel vysvětloval v listu Židům, že k nim nemohl mluvit jako k duchovně dospělým, proto jim dal pít duchovní mléko, ne pevný pokrm, protože ten by ještě nemohli snést. Na základě toho byl tento apoštol někdy zobrazován jako kojící své duchovní děti, tedy s ženskými prsy.

Na bibli, včetně milostné Písně písní, pak v tomto navazovala řada křesťanských mystiků a hlavně mystiček, kteří tyto obrazy užívali k popisu touhy duše po Bohu / Božském milenci. Když uvažovali o eucharistii nebo o samotném mystickém spojení, vybavovala se jim sladká líbeznost ženichova laskání, mléka a medové plástve, tekoucího oleje a vinného sklípku. Duchovní rady či božské osvícení zakoušeli jako mléko podávané těm, kdo ještě nedospěli. Americká medievistka Caroline Walker Bynum k tomu uvádí: „Někdy vnímaly Ježíše nebo světce a apoštoly jako kojící matky, případně jako tabuli překypující občerstvením a láskou. Podobná témata nebyla pro středověké vykladače a autory duchovních spisů jen pouhými metaforami. Duševní, duchovní a smyslové schopnosti nebyly oddělené a vyjadřované každá jiným slovníkem. Poznávání Boha naopak probíhalo prostřednictvím smyslů, v nichž se spojoval veškerý prožitkový potenciál člověka.“

Sv. Kateřina Sienská tak psala jisté matce představené do Florencie: „Nesajeme-li výživu z prsou božské lásky, nemůžeme ani živit druhé. Ano, matko, musíme si počínat jako děťátko toužící po mléku, které si bere matčin prs, tiskne k němu ústa a saje mléko z těla. A stejně si musíme počínat i my, chceme-li se nasytit. Musíme se přisát k prsu ukřižovaného Krista, který je pramenem lásky, a sát mléko z jeho těla. To tělo je Kristovo lidství, které trpělo v bolestech, a bez bolesti proto ani my nezískáme ono mléko, jež pramení z lásky.“ Kateřina opakovaně popisovala svatou duši, jak šplhá po Kristově těle, hledá prs a saje z něj hořkost spolu s útěchou, jako když nemocné dítě užívá lék rozpuštěný v mateřském mléce. Dokonce vkládá Bohu do úst tato slova: „Tak byla smyta hniloba Adamova hříchu… Přišel velký lékař, můj jednorozený syn, aby tohoto nemocného vyléčil a vypil velmi hořký lék, neboť člověk byl natolik slabý, že jej neměl sílu spolknout. Můj Syn se zachoval jako kojná, která vypije lék místo dítěte… Tak byl Kristus kojnou lidského rodu, protože velikostí a silou božství spojeného s vaší lidskou přirozeností snášel hořký lék nesmírně bolestivé smrti na kříži, aby dal život za vás, kteří jste svou vinou zeslábli jako děti.“ A ještě mnoho set let později kupříkladu svatá Terezie z Ávily přirovnávala duši ke „kojenci, který spočívá na ňadrech své matky, a ona mu něžně vymačkává z prsu mléko“. Také hovoří o oněch duších, které přitisknuté k božským bradavkám „jen polykají mléko a vychutnávají jeho sladkost a uvědomují si, že je to jeho milost“.

Světice, z nichž vytékalo mléko (někdy i po smrti)

Středověké legendy o některých světcích (či blahoslavených) ovšem obrazy o jejich duchovním mléce braly doslova. Blahoslavená Kristina Podivuhodná (Belgická), která měla zemřít roku 1224, prý uprchla do odlehlé pustiny, kde dostala velký hlad. Modlila se tedy k Bohu, který způsobil, že se její panenská prsa nalila mlékem, z něhož byla živa dalších devět týdnů. Když ji později utiskovaly sestry a přátelé, kteří ji považovali za šílenou a připoutali ji ve sklepě, prsa se jí opět nalila a začal z nich prýštit olej. Mučitelé ji propustili, až když se ukázalo, že jde o léčivý olej, který kromě jiného zhojil boláky jedné z jejích sester.

Nizozemská světice Lidwina (1380–1433), která po pádu na bruslích ochrnula, prý fyzicky kojila druhé a výslovně přitom vnímala sebe samu jako Pannu Marii kojící Krista. Vdova Kateřina, která se o ni starala, měla jednou o Vánocích vidění, v němž se Lidwinina prsa nalila mlékem jako Mariina v předvečer Kristova narození. Když jí o tom řekla, Lidwina jí poradila, ať se připraví. Lidwina pak měla vidění Marie obklopené zástupem panen, v němž se prsa všech přítomných nalila mlékem, které jim vytékalo z rozhalených košil a rozlévalo se po obloze. Lidwina si po Kateřinině návratu promnula prsa, z nichž se spustilo mléko; Kateřina se třikrát napila a byla nasycena (po mnoho dní se pak obešla bez světské stravy). Jeden životopisec k tomu dodává, že když se Lidwině té milosti dostalo znovu, nasytila mlékem dokonce i svého zpovědníka.

Z Kristových prsou však ve viděních i v literárních obrazech pomyslně nepily jenom ženy. Tělo na kříži tak bylo podle historičky Caroline Walker Bynum vnímáno v určitém smyslu jako ženské. Tuto představu upevňovala fyziologická teorie. Středověcí filosofové přírody považovali mateřské mléko za transmutovanou krev, takže lidská matka – jako pelikán, který také symbolizoval Krista – krmila své děti životadárnou tekutinou kolující v jejích žilách. 

Ale také u některých světců-mučedníků mělo docházet k zázračné proměně krve v mléko: z přeťatých žil legendární Kateřiny Alexandrijské, od jejíž hrobky na hoře Sinaj putoval svatý olej do celého západního světa, tak po jejím stětí údajně vytékalo místo krve mléko na znamení její čistoty a panenství. Což i staročesky vyjádřila slavná středověká legenda Život svaté Kateřiny, která byla sofistikovaně barevně prokomponována: v úvodu se zlatovlasá Kateřina setkává s Jezulátkem s bílou pletí a blonďatými vlasy, a stejné barvy charakterizují její smrt, kdy se chystá do nebeského království k duchovnímu sňatku s Kristem.

Laň i velryba

V křesťanských legendách a kronikách ovšem nekrváceli jen světci. V legendě o svatém Ivanovi kníže Boleslav při lovu probodl laň, z jejíhož vemene kromě krve „nad obyčej mléko teklo“, a nato se panovník seznámil s poustevníkem: mléko i v této scéně zřejmě odkazuje k biblickému „mléku víry“. Podobné obrazy pak nadále přitahovaly některé literáty, ale u nich už šlo o zabíjení jiných živočichů. Ve slavném románu Bílá velryba je například popsána scéna zabití kojící samice vorvaně. Moby Dick sice v knize získává alespoň v očích pronásledovatelů až nadpozemskou auru, ale nikoli jedinec zabitý v této scéně: „Mládě saje ze dvou cecíků. Když tyto důležité orgány kojící velryby náhodou protne lovcovo kopí, zabarvuje matka moře daleko široko mlékem a krví současně. Mléko je velmi sladké a tučné. Člověk je už ochutnal. Snad by bylo dobré na jahody.“

Novověký racionalismus renesančních učenců i protestanských teologů leccos ze středověkých legend naboural a zpochybnil. Reformátor Jan Kalvín například neuctivě poznamenal, že pokud by všechny údajné nádobky s mlékem Panny Marie v katolických kostelích byly pravé, musela by mít bohorodička vyšší produktivitu než kráva. Nicméně víra v přímou souvislost krve a mléka přetrvávala.  

Ve službách státu

Už v antice někteří lékaři radili vybírat kojnou nejen podle zdravotního stavu, ale i podle její povahy, protože se věřilo, že „špatné“ vlastnosti se mohou přenést na dítě. V novověku se ovšem toto pojetí zpolitizovalo. Kupříkladu spisovatel Daniel Defoe horlil proti matkám, které dovolí, aby jejich nemluvně pilo přeměněnou krev, tedy mléko děvečky od krav nebo česačky vlny, aniž by řádně prozkoumaly její duši. V 18. století se začala v Evropě vést kampaň proti zaměstnávání kojných; ňadra dávající mléko byla rozdělena do dvou druhů: na ta a priori zkažená, náležející kojným, a ta správná, mateřská, která byla spojována s obnovou společnosti a rodiny. Silně byl tento údajný protiklad prožíván za Velké francouzské revoluce, kdy bylo mateřské kojení asociováno s republikánskými ctnostmi, kdežto děti aristokratů pily údajně mléko „poskvrněné“. Občanky jednoho města dokonce napsaly Národnímu shromáždění uvědomělý dopis, v němž slibovaly: „Postaráme se o to, aby se naše děti sytily neposkvrněným mlékem, které za tímto účelem pročišťujeme přirozeným duchem svobody.“       

V některých případech se v této věci silně angažoval stát. Ve zmiňované revoluční Francii stát podporoval mateřské kojení jako morální a vlasteneckou povinnost, a to natolik, že ženy, které odmítaly kojit, byly často vyloučeny z finanční podpory nebo byly společensky stigmatizovány. V nacistickém Německu se zase podle historičky Marilyn Yalom po ženách požadovalo, aby kojily v pravidelných intervalech a podrobovaly se testům, jež měly prokázat, kolik mléka přesně vyprodukovaly.

Problematika kojných se ovšem řešila dlouho. Například podle Mileny Lenderové musely kojné v případě služby u nemluvněte šlechtického původu opustit své vlastní malé dítě, protože „se neslušelo, aby se prostý kojenec o stravu dělil s kojencem urozeným“. Teprve roku 1924 byl u nás přijat zákon stanovující, že „matka žijícího dítěte mladšího čtyř měsíců nesměla být přijata za kojnou a nesměla přijmout místo kojné, pokud jí nebyla dána možnost současně kojit i vlastní dítě“. To už bylo ovšem v době, kdy tato profese upadala.

V době po první světové válce je rovněž doložena situace, kdy se mléko používalo jako nové „měna“. Během německé hyperinflace činil kostelníkův plat pět litrů a denní sazba v nemocnici byla podle knihy Vesnice ve třetí říši: Jak se obyčejný život změnil s nástupem fašismu stanovena na jedenáct litrů: „Elektřina, již si obec vyráběla sama, se platila buď mlékem, nebo sedmi houskami za kilowatt.“

Postupně obecně sílilo přesvědčení, že mléko je zdravé bez ohledu na to, jestli pochází od lidské kojné, nebo od nelidského savce, jakkoliv vždy hrála roli lokálně kulturní specifika. Mahátma Gándhí například odmítal pít kravské mléko a preferoval kozí, s jednou kozou dokonce i cestoval. Důvody byly podle indologa Zdeňka Štipla nábožensko-kulturní: kráva pro něj (i další hinduisty) byla a je posvátná, nechtěl tudíž konzumovat ani látku z ní vycházející.

Mléko jako politická záležitost

Jiní politici naopak kravské mléko osobně propagovali. Francouzský premiér Pierre Mendès France (1907–1982), který funkci zastával od června 1954 do února 1955, si mléko vybral jako emblém svého boje proti moci a dotování alkoholového průmyslu, jež považoval za „ekonomické šílenství“. Aby ušetřil peníze a vytvořil zdravou, produktivní pracovní sílu, navrhl radikální strategii k přerušení pouta mezi francouzskou společností a alkoholem. Jádrem tohoto plánu byl nápoj, který Roland Barthes nazval „anti-vínem“: mléko. Mendès France začal podle historika Samuela Younga tím, že tlačil na producenty cukrové řepy, aby svůj produkt prodávali cukrovarům místo lihovarům. Aby jim zajistil odbyt, premiér nařídil, že školáci, vojáci a dělníci budou dostávat státem financované slazené mléko. Dokonce sám vedl tuto „mléčnou křížovou výpravu“ a při formálních událostech mléko před kamerami demonstrativně usrkával. V tradiční Francii byla jeho mléčná kampaň vnímána jako útok na starobylou francouzskou kulturu vedený „odcizenou městskou elitou“. Protesty proti ní byly často zabarvené antisemitismem. Pro venkovské konzervativce znamenal židovský původ Mendèse France kulturní cizotu a jeho nepřátelský postoj k francouzskému alkoholovému průmyslu byl proto interpretován jako útok na samotnou Francii. Jak mu předhazoval populistický, krajně pravicový politik Pierre Poujade (1920–2003): „Kdybyste měl v žilách jedinou kapku galské krve, nikdy byste se nenechal obsloužit sklenicí mléka na mezinárodním summitu! To by byla facka do tváře všem Francouzům, a to nejen těm opilým!“

V propagaci kravského mléka byly aktivní celé státní aparáty. U nás dokonce v 50. letech dostávalo přednost před tím lidským: matka měla podle státních plánovačů patřit do zaměstnání a dítě do kolektivního zařízení. Podle Mileny Lenderové se na čas upustilo od přesvědčení o nenahraditelnosti mateřského mléka: znárodněný průmysl měl údajně vyrábět kvalitní mléčné směsi.

Filmové okamžiky mléčných výrobků

I komunistická televize v ČSSR vysílala hned několik spotů podporující konzumaci mléka: „Pro krásu a pro zdraví potřebujem – kdo to ví? Mléko mléko mléko, no přece mléko!“ Reklama na mléko a mléčné výrobky se dostala i do filmové pohádky Ať žijí duchové: „Každý den, každý den, k svačině jedině, jedině pramen zdraví z Posázaví. Chcete-li prospěti dítěti bledému, kupte mu pramen zdraví z Posázaví. Výrobky mléčné, to je marné, jsou blahodárné a věčné.“ Film nicméně odrážel i to, že v některých obdobích plánované ekonomiky šlo o nedostatkové výrobky, na což si dětský kolektiv ve filmu právem stěžoval.

Jinak ale mléko a mléčné výrobky nemusí být v současné kultuře spojovány jen s nevinnými dětmi. Ve filmu Tahle země není pro starý zabiják Chigurh chladnokrevně pije mléko přímo v domě své oběti a nevinnost nápoje zde kontrastuje s povahou jeho konzumenta. V jiných je naopak podle Rolanda Barthese „jeho čistota zárukou síly, a to síly nevášnivé, nepřekrvené, nýbrž klidné, bílé, jasné. K vytvoření tohoto nového parzifalovského mýtu napomohlo několik amerických filmů, jejichž tvrdý a zároveň čistý hrdina nepohrdne sklenicí mléka, nežli vytáhne svůj kolt přinášející spravedlnost“.

Ale najdeme i obludné scény nucené velkoprodukce mléka lidského: v post-apo filmu Šílený Max: Zběsilá cesta jsou ženy v rámci dystopického světa drženy, či dokonce „chovány“ jako „dojné krávy“, jejich mateřské mléko je shromažďováno a skladováno ve velkých nádobách jako výživná komodita pro vládnoucí elitu.

Magické a nepostradatelné?

Co se týká reálného světa, dnes je mléčných, převážně kravských produktů alespoň v západních zemích dostatek. Někteří lidé se přitom k mléku, jeho produkci a konzumaci upínají z důvodů konzervativně ideologických. Jak píše v závěru knihy Milk: A Local and Global History historička Deborah Valenze, možná nejpřekvapivějším aspektem mlékařství v současnosti je jeho role uchovatele vize mizejícího agrárního světa. Pohled na krávy pasoucí se na rozlehlých zelených pastvinách je pro mnohé symbolem představy venkova: „Mléční farmáři a jejich krávy činí krajinu takovou, jaká by měla být. I po veškerém vědeckém pokroku zůstává mléko něčím magičtějším než jen součtem svých živin.“ V reklamách se proto často zdůrazňuje lokální původ mléka, jeho tradiční zpracování a přírodní složení. Tvůrci ukazují farmáře, šťastné krávy na pastvě a rustikální prostředí, aby zdůraznili kvalitu a autenticitu produktů.

Jiní naopak stále častěji objevují intoleranci na laktózu, o níž se dnes veřejně mluví mnohem více než dříve, k čemuž někteří přidávají ideově-ekologické důvody – samotný chov krav vnímají jako neekologický či neetický. Ovšem i tito lidé mléko pijí: někdy kravské bezlaktózové, častěji rostlinné (rýžové, ovesné, špaldové, jáhelné, mandlové, kokosové, sojové, quinoa či třeba kešu). Bílou tekutinu, jíž nazýváme mlékem, ať už vznikla jakkoli, jako bychom nadále nutně potřebovali jako jednu ze základních potravin.