„Zde končí středověká éra, evropský dnešek je tu včera! Země svobody, země práce, země civilizace!“ Slovy z písně Kolumbovo vejce z posled­ní realizované hry Osvobozeného divadla Pěst na oko aneb Caesarovo finále oslavovali roku 1938 Voskovec a Werich USA. Že tam následně strávili období druhé světové války, se obecně ví. Ale dosud bylo méně známo a prozkoumáno, jak silný byl vliv amerických (i britských) témat už v jejich meziválečné tvorbě a jak výraznou stopu zanechali v anglosaském kulturním prostoru oni. Právě to v mnoha směrech objevně osvětluje novinář, písničkář, překladatel a básník Michal Bystrov v obsáhlé knize George Voskovec & John Werich: Americká cesta. Zásluhu na jejím vzniku měl také Filip Šír, odborník na zvukové dokumenty a jejich digitalizaci, který autorovi posloužil jako hlavní zdroj informací. 

Vlna dobové amerikanofilie

Duchovní inklinace k anglosaské kultuře byla v první polovině 20. století obecnější: Brit G. K. Chesterton byl oblíbený napříč zdejším politickým spektrem, jak u mnoha příslušníků levicové avantgardy typu Wericha, tak u konzervativních katolíků (Karel VI. Schwarzenberg, otec nedávno zesnulého Karla) i liberálů Ferdinanda Peroutky a Karla Čapka. Právě Čapka také Bystrov cituje, když líčí vlnu dobové amerikanofilie: „Do vídeňského valčíku, do pařížského kankánu, do dusné a opiové exotiky Orientu najednou zazněl drsný americký ragtime“ a ve velké části Evropy vítězila vlna nového exotismu, „exotičnosti Západu.“ U Voskovce a Wericha se projevovala různě, například láskyplnými a jemnými parodiemi trampských písní, v nichž štěchovická laguna „dřímá v zadumaném stínu Kordillér“. Ale i nadšením pro afroamerické umění, které ovšem pojmenovávali postaru. Werich až do konce života v souvislosti s představeními Elly Fitz­geraldové nebo Louise Armstronga obdivně a ze svého pohledu rozhodně nerasisticky prohlašoval, že kdyby mohl, „vlítnul by na pódium a šel by to tam s těmi negry dělat“.

Při svém útěku do Ameriky sice V + W anglicky neuměli, ale dokázali se vše rychle naučit a zorientovat se natolik, že tam v relativně krátké době dosáhli překvapivých úspěchů. Jejich scénka Schweik’s Spirit Lives On (Švejkův duch žije dál) z roku 1943 inspirovala Bertolta Brechta k jeho inscenaci Švejk ve druhé světové válce (Schweyk im Zweiten Weltkrieg). Na Broadwayi hráli v Shakespearově Bouři, z čehož „vzešla jedna z nejpamětihodnějších klaunských scén v historii moderního uvádění Shakespearových her“. Tamtéž málem uváděli vlastní muzikál s hudbou Kurta Weilla o andělech, předjímající později velmi slavný opus: „Tři a půl dekády před Wendersovým filmem Nebe nad Berlínem tak mohl mít New York své lidsky chybující anděly.“ Vlastní film s nimi začal natáčet i hvězdný Orson Welles, jehož motivací bylo podle Bystrova to, že chtěl s jejich přispěním dělat na americkém jevišti náročnější, nezávislé, evropštější divadlo. Z mnoha těchto a dalších plánů sešlo i proto, že zvláště Werich se toužil po konci války vrátit domů. Počítal s tím, že bude moct nadále pendlovat mezi Prahou a New Yorkem a umělecky působit na obou stranách oceánu, což ovšem znemožnilo spuštění železné opony.

Pravda o sovětském Rusku

Samostatnou kapitolou ovšem je, nakolik V + W sami trochu přispěli k tomu, že se u nás komunisté chopili moci. Roku 1950 je z toho mimo jiné obvinil zmíněný Peroutka, když byl Voskovec skoro rok internován na Ellis Islandu a americkými úřady prošetřován pro podezření ze sympatií ke komunismu. Bystrov na jejich obranu zmiňuje text, v němž tvrdili, že třeba film Hej-Rup! nebyl myšlen jako prosovětská propaganda, ale že si v něm „dělali psinu ze sovětské kinematografie a z jejich traktorové­ho a dněprostrojního mysticismu“.  Kupodivu ale Bystrov nezmiňuje jejich nahrávku „Pravda o sovětském Rusku“ z roku 1935, kde Werich vyprávěl o svých zážitcích ze SSSR a zesměšňoval přitom zprávy o tamním hladomoru: „Ale horší než bída, horší než hlad! Přetvářka, faleš, přetvářka, lež! Ty malý nevinný děti – červený, vypasený, dobře živený.“ V tomto šíření alternativní verze sovětské verze reality bohužel nebyli mezi většinou svých tehdejších levicových kolegů a soudruhů výjimkou.   

Ovšem když se po roce 1945 vrátili do Československa, na leckoho už byli amerikanizovaní až příliš. Werich k tomu uváděl, že se z nich stali američtí moralisté kritizující šmelinu a černý trh, až si z nich prý zdejší lidé „dělali srandu“. A když začalo jít skutečně do tuhého, ještě kolem 20. února 1948 Voskovec a Werich při pražském představení znovu zpívali slova citovaná v úvodu, znovu vzhlíželi k Americe a varovali před novým nebezpečím. „Aniž změnili slovo, přesně to, co před válkou padlo fašistům, teď padlo komunistům,“ komentoval to Vladimír Just. Ale bylo pozdě. Jinak by oněch stop, které V + W zanechali v anglosaské (a zřejmě i globální) kultuře, bylo skoro jistě mnohem více. I tak jsou ale obdivuhodné a díky Bystrovově knize nyní znovunalezené a zpřítomněné.