Jsi mladý/á, krásný/á, úspěšný/á, tak co si stěžuješ? To je námitka, se kterou se občas setkává devět hrdinů nové, už druhé knihy rozhovorů novinářky Lindy Bartošové Jako by mě opustila všechna síla. Rozhovory o psychických potížích. Sešli se v ní herci (Klára Trojanová a její syn Josef), influenceři a novináři (Hana Řičicová, Sophie Šarlak, Filip Titlbach), sportovec (Lukáš Pokorný) i spisovatel (Marek Torčík). Ti všichni trpěli závažnými traumaty či měli přímo psychiatrické diagnózy (vyhoření, porucha příjmu potravy, deprese a úzkostné poruchy), někteří neměli daleko od sebevraždy. A z toho všeho, případně i z přechozích vlastních morálních selhání, se v knize otevřeně zpovídají.

Ukazují, že první a základní těžkostí může být si problém už jen přiznat: jedna ze zastoupených líčí svoji první návštěvu psychologa, který správně diagnostikoval, že má těžké deprese. Dotyčná se hystericky rozplakala a přesvědčovala jeho i sebe, že deprese nemá a že je „v pohodě“.   

Ale zmíněn je i opačný extrém: periodicky se vrací trend zcela nereálné romantizace a glorifikace duševních onemocnění. Někteří zdraví prý dokonce „chtěli mít autismus“, imitovali jeho příznaky podle zhlédnutých videí a pochvalovali si, jak je to hezky „potrhle“ praštěné. Někteří kluci prý zase zatoužili chodit s holkou s hraniční poruchou osobnosti nebo s jinými psychickými problémy. Zdůvodnění znělo, že tyto dívky své partnery milují tak silně, že dotyčného nikdy neopustí a budou mu vždy věrné. Kniha takové idealizované představy uzemňuje a konfrontuje s drsnou realitou: „Člověk s hraniční poruchou zažívá extrémně těžké stavy a žít s ním je velmi náročné.“

Něco zcela jiného však je, když Marek Torčík s plnou váhou a vědomím toho, co říká, autenticky prohlašuje, že svou zvýšenou citlivost má rád, neboť mu umožňuje všímat si věcí, které jiní nevidí. Torčík pocházející z maloměsta ale zároveň upozorňuje na to, že překážkou k porozumění může být už specifický terapeutický slovník, který k popisu svých potíží jemní velkoměstští intelektuálové používají. V rozhovoru se svou matkou, pro niž (a podobný typ čtenářstva) kniha evidentně není určena, se prý musí některých výrazů zcela vyvarovat. Tedy lpění na odborném slovníku a termínech opustit a přistoupit na jiné podmínky hry: „Přijmout, že jejich obavy jsou založené na reálných podkladech. Jedině tak se postupně domluvíme… Minimálně moje role spisovatele a člověka, který pracuje se slovy, by tohle měla naplňovat. Mít snahu ukázat empatii a říct, že je v pohodě se cítit takhle a takhle.“

Jde minimálně o druhou českou knihu, která seriózně pojednává o různých psychických problémech soudobých slavných osobností a celebrit: v publikaci Normální šílenství. Rozhovory o duševním zdraví, léčbě a přístupu k lidem s psychickým onemocněním (Host 2020) stejně otevřeně promlouval třeba filmový kritik Kamil Fila. Normální šílenství bylo přitom dílem obsáhlejším a komplexnějším, které se mimo jiné zabývalo náboženským aspektem psychoterapie nebo tím, jak duševní nemoci tematizuje a jejich obecný obraz utváří filmový průmysl. Ale rovněž pojednalo poetické a nechtěně komické aspekty některých chorob, například obsese silně věřícího kluka, kterého při fotbalu během kopnutí do míče napadala neodbytná představa, že současně „kopl boha do zadnice“.

Každopádně podobných knih u nás zatím ani tak není dost, takže každý další poctivý pokus o osvětu je vítaný. I když recenzovaná kniha výrazně varuje i před riziky, která se s mluvením o duševních nemocech nevyhnutelně pojí…