Osamělí hrdinové jsou již druhá kniha, kterou vydal sociolog Pavel Pospěch ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Host. Ačkoliv se drží sociologických vysvětlení, nejedná se o odbornou literaturu; spíše jde o populárně-naučnou publikaci, v jejímž srozumitelném tónu se odráží autorova pedagogická praxe. Ocení ji tak především laická veřejnost toužící porozumět individualizaci současné společnosti. Na tu má vliv kultura autonomie, zjednodušeně řečeno přesvědčení, že vše je jen na nás, jednotlivcích.

Populární představa, že si člověk může, ba dokonce musí zařídit ideální život podle sebe, a silná komercializace této představy prostřednictvím produktů a aplikací zaměřených na seberozvoj, sebevyjádření či autenticitu, se v posledních letech setkává s širší kritikou. Pospěch však volí spíše sociologickou reflexi, tedy zkoumání společenských příčin a vysvětlení daných jevů. Ptá se, jakým způsobem naše kultura nejen umožňuje, ale hlavně normalizuje a podporuje různé hodnoty a druhy chování.

Jedním z nich je nepochybně narcismus, který ovšem autor nevnímá (pouze) jako diagnózu či patologický jev, ale šířeji, jakožto celospolečenský problém. S jistou laskavostí vysvětluje: „Není to tak, že bychom byli větší sobci, když se více ohlížíme na sebe – ale žijeme v kultuře, která ze sebestřednosti činí racionální postoj.“ (s. 12)

Pohádkový seberozvoj

Média a popkultura často reflektují společenské nálady, a kniha tak proměnu společnosti směrem k individualismu ilustruje na příkladu pohádek a jejich protagonistů. Autor si všímá, že už hrdinové z Disneyho filmů pro děti často nemají za úkol porazit vnější zlo, ale bojují sami se sebou, musí vyřešit vlastní traumata a v knižním nebo filmovém příběhu prožít zlomovou událost, která je jako osobnost posune dál. Nejinak jsou na tom hrdinové cílící na dospělé publikum, stačí se podívat na superhrdinské filmy, v posledních dekádách velmi populární, v nichž je každá postava jedinečná; s vlastním, často tragickým pozadím a úskalími, která musela překonat, aby mohla být superhrdinou. V kontrastu s nimi jsou zmíněni Vinnetou a Old Shatterhand, kteří zkrátka bojovali s padouchy a žádný seberozvoj je „netrápil“.

Život obyčejného člověka se tomu přizpůsobuje a kniha rozebírá, že již nestačí mít zaměstnání, vychovat děti, nakoupit si, uživit se. Splnění každodenních povinností není bráno jako úspěch; všemožní influenceři a celebrity nám vlastním příkladem i rétorikou ukazují, že svých snů může dosáhnout každý, když se bude snažit. A sny mají být obrovské až nerealistické, jak je hodno hrdinů. Jak ovšem autor podotýká – kde ve veřejném prostoru zaznívají hlasy těch mnoha lidí, kteří se svých snů museli vzdát nebo jimž se jich nikdy nepodařilo dosáhnout?

Influenceři nejsou zmíněni náhodou, kultura autonomie je totiž úrodnou půdou pro kapitalizaci a konzumerismus. Dnešní doba nabízí spoustu placených aplikací pro libovolnou činnost (například Duolingo pro učení se cizích jazyků), kde člověk může po vzoru videoher sledovat posun na cestě za svými cíli, může se srovnávat s ostatními a snadno se také stává hrdinou.

Hrdina, či padouch? Aneb stinné stránky hrdinství

Není příliš překvapivé, že za mnohými aplikacemi, návody, jak žít správný (ale autentický) život, a produkty propagovanými celebritami se nezřídka skrývá snaha korporací vydělat na tom, co je zrovna populární. K podobnému zjištění dospívá třeba i Liv Strömquist v komiksu Hovoří Pýthie, ovšem podává ho značně jízlivější formou.

Autor nicméně poukazuje také na širší celospolečensky negativní jevy, které jsou produktem kultury autonomie. Jde například o polarizaci – když je běžná veřejná škola prezentována jako zkostnatělá instituce, zatímco v alternativní soukromé škole může každé dítě naplno rozvíjet svůj jedinečný potenciál; když lidé hájí svou svobodu cestovat osobním autem i za cenu ekologické zátěže, protože se nebudou přizpůsobovat hromadné dopravě. Nejde jen o volbu, ale o jedinečnou možnost vyjádřit svou osobnost, přičemž jakékoliv regulace jsou vnímány jako útok na autenticitu.

V Pospěchově knize se kritika podávaná s jemnou ironií místy značně přiostří. Jako autorsky skvěle načasovaná a dobře mířená facka tak působí přímé konstatování, že „velká část věcí, které za den vezmeme do ruky, je produktem globálního organizovaného otroctví. Pro obyvatele kultury autonomie, kteří svým spotřebním jednáním vyjadřují sebe sama, z toho plyne otázka, kterou nikdo nechce slyšet“. (s. 146) Pokud se to člověku nelíbí, může se rozhodnout dané produkty nekupovat (je-li to vůbec možné), třeba se i hrdinsky poplácat po zádech, že k danému problému nepřispívá. Ale vyřeší se tím něco?

Mnohá z prezentovaných zjištění jsou vlastně značně depresivní a prosvítá za nimi fakt, že se spoustou celospolečenských problémů titulní osamělí hrdinové vlastně příliš mnoho nezmůžou.

Obhajoba institucí

Čtenář jistě tuší, že autorovo řešení problémů spjatých s kulturou autonomie bude směřovat od individua ke společnosti. Argumentace knihy postupně ukazuje, jak kultura autonomie ve skutečnosti podrývá autoritu institucí. A to je skutečný problém, který chce svou sociologickou reflexí autor primárně podtrhnout.

Pospěch tak vystupuje na obranu institucí: zdůrazňuje, že nehájí (nebo by neměly hájit) zájmy jednotlivců, politických stran či firem, ale „reprezentují to, co je nám společné, a jejich existence je vyjádřením možnosti, že se dokážeme domluvit, hledat a najít kompromis vhodný pro všechny“. (s. 176) Připomíná, že nejde jen o úřady, ale právě i o školy, veřejnoprávní média či neziskové organizace všeho druhu.

Bylo by možné polemizovat, jak instituce reálně fungují či nefungují, ale autor do těchto důsledků nezabíhá a na posledních stránkách především dobře vykresluje jejich potenciál a jejich roli pro celou společnost a funkčnost demokracie.

Je třeba ocenit, že Pospěch nepřispívá ke kritizované polarizaci a důsledně se vyhýbá jmenování konkrétních subjektů, které třeba na kultuře autonomie politicky či ekonomicky vydělávají. Kniha tak má potenciál oslovit čtenáře napříč ideologickým spektrem a sdělit jim, že nemusejí být na vše sami.