Pod názvem S Wittgensteinem v gay sauně nabízí prozaik a novinář Vratislav Maňák (nar. 1988) soubor sedmi textů, jejichž žánrový statut je signalizován podtitulem „sociologické reportáže“. Pojem „reportáž“ by snadno mohl svést k úvahám nad tímto polofikčním literárním útvarem z pohledu míry zapojení autorského subjektu a jeho tvůrčí mohutnosti ve vztahu ke zobrazené skutečnosti – a nebylo by to vůbec od věci. Vratislav Maňák se (například v rozhovoru v Hostu 6/2026) poněkud vymezuje vůči literatuře kladoucí píšící subjekt do popředí, zejména tedy módní autofikci, zajímavější však je, že se hlásí k širšímu genologickému pojmu creative nonfiction. To stojí za zmínku i z hlediska kontextu domácí literární scény, respektive i knižního trhu – ten například po polské reportáži už sáhnout umí, ale pro tento proud, pramenící v anglosaském prostředí, nemá ještě jasnou domácí značku. V tomto smyslu je žánrová originalita Maňákova spisku jistě jedním z důvodů pozitivního ohlasu, s nímž se zatím zaslouženě setkává.

Podstatnější než zmíněné žánrové novátorství je však, podle mého čtení, něco jiného. Nad svými poctivě pozorovatelskými reflexemi míst, která jsou spojena s gay kulturou – sauny, budapešťský lázeňský dům Rudas, vídeňský Kaiserbründl, opera, gay pride v Bratislavě, pražské „holandy“ čili místa, kam se chodí (či spíš chodilo) jako na jednorázovou seznamku, taneční klub KitKat v Berlíně – vytváří Maňák ještě jednu vrstvu „fikčního světa“, jehož základní gesto už není dokumentární, ale interpretační a esejistické. Pracuje s jinými texty, mýty, kulturní pamětí, obrazy, idejemi. Tento způsob psaní si autor vyzkoušel v kratičkém textu Goethe v Mariánských Lázních (2024), věnovaném Mannově novele Smrt v Benátkách. Tedy nejen.

A šíře záběru, se kterou se v přítomné knize do tohoto „nejen“ pouští, bere dech. Mytologie vedle popkultury, materiál literární, filmový či hudební není vrstven nějakou intelektuálně exhibující nebo legitimizační adicí, ale – nenapadá mě lepší slovo – „kurátorován“ a rámován filosofickými koncepty, představovanými vedle titulního Wittgensteina řadou dalších jmen – kniha je poněkud neobvykle vybavena seznamem použité literatury (nikoli však jmenným rejstříkem, který by možná přišel také vhod). Základní myšlenkový směr se rekurentně vrací k otázce po vztahu mezi tělesností a jazykem, mezi tím, co je artikulovatelné, a tím, co není. Právě proto je tak produktivní prostor gay sauny: na rozdíl od běžných lázní, kde je tělo disciplinováno (zahaleno), hygienizováno a jaksi „opravováno“, zde je jeho erotická přitažlivost přímo smyslem existence takové instituce.

Na začátku jsme se zmínili o riziku mylného předporozumění vzhledem k žánru. Zdá se mi vhodné upozornit na totéž vzhledem k tématu. Toto není kniha o vlastním coming-outu ani o gay sexu (i když nějaký ten velmi explicitní obraz se tu občas vyskytne). Je to však bezesporu kniha o gay sexualitě, avšak chápané relačně, vzhledem k identitě. „S ohledem na kulturní války je queer identita diskutovaná dost, ale způsob, jakým je diskutovaná, mi přijde hodně reduktivní, protože gaye buď démonizujeme, bagatelizujeme, nebo litujeme. Já jsem chtěl ukázat gay identitu a gay kulturu v širší plastičnosti,“ říká Maňák v rozhovoru pro ČT. Pojďme ještě dál: nejen ke gay identitě, ale k identitě mužské. Maňák se ptá, do jaké míry lze pracovat se specifičností homosexuality, aniž bychom ji redukovali na sex.

Právě proto sem organicky patří opera. Jak Maňák sám připomíná (s. 81), už v devadesátých letech básník a kritik Wayne Koestenbaum svým textem Callas and Her Fans z roku 1989 legitimizoval statut divy Marii Callas jakožto postavy, ke které se obzvláště vztahovalo právě gay publikum. Koestenbaum pro ně viděl – zjednodušeně řečeno – emancipační potenciál v propojení její umělecké tváře a soukromého života, včetně osobních selhání; Maňák se snaží prozkoumat „gay magnetismus opery – opery jako divadelního představení i opery jako kulturní instituce – a jeho motivace a vazb[u] k menšinové identitě“ (s. 82) šířeji a přechází k estetice campu, pro jejíž popis se odvolává na slavný esej Susan Sontag Notes on “Camp” z roku 1964, a pokračuje v tom duchu, že postava femme fatale umožňuje (mužskému) gay publiku identifikaci s emocionální, gestickou a estetickou přehnaností, která je mužům v tradičním genderovém kódu zapovězena.

Tím přecházíme k otázce, kterou vnímám jako ústřední: Co nám gay zkušenost, obzvláště takto percepčně vyostřená, říká o mužích, případně lidech vůbec? Je to otázka, která nemíří jen na to, jak se menšinový svět dává poznat, ale dotýká se ještě něčeho významnějšího: schopnosti jazyka vyjádřit náš svět. Ta je nutně nedostatečná a reduktivní současně (jak že to říkal titulní Wittgenstein?) a gay zkušenost je něčím, co tuto obecnou fragmentárnost nesceluje, ale činí – viditelnější. Někdy výrazně. Otázku lze ovšem ještě zobecnit: je menšinová zkušenost – reprezentovaná „saunou“ – díky své zvýšené citlivosti vůči tomu, co heteronormativita považuje za samozřejmé, epistemicky privilegovaným místem, z něhož můžeme poznávat společnost či člověka jako takového?

Estetika diference nás přivádí k další obecné otázce: Má se emancipace zakládat na stejnosti, nebo na odlišnosti? Není to tak abstraktní otázka, jak by se snad zdálo, protože přesahuje do roviny politické a výsostně aktuální (svědčí o tom i rozporné kritické reakce konkrétně na tuto část recenzované knihy, zejména text Richarda L. Kramára na webu duhovyrok.sk). Kapitola Héřin únos Ganyméda je věnovaná bratislavskému Pridu, u nějž si Maňák všímá vývoje směrem k „domestikaci“, vykázání do příslušných ohrádek ze strany latentně homofobního establishmentu a policejní ochrany, přičemž takový průvod ztrácí svou původní subversivní, karnevalovou funkci – a tím pádem i značnou část svého emancipačního potenciálu. Dočasné převrácení sociálních pravidel, typické pro karneval, má být nástrojem akcentace odlišnosti, zatímco bratislavský Pride, který „vznikl jako oslava jinakosti rozrušující řád, se na Dunaji proměnil v akci vystrašené konformity“ (s. 45).

Rozpor mezi politikou uznání a politikou diference, symbolizovaný bratislavskými policejními těžkooděnci, kteří akci současně umožňují a administrativně izolují, nás konečně dovádí k poslednímu tématu, totiž ke středoevropanství. V textu nazvaném Fragment a zkroušené srdce, zařazeném jako poslední a označeném podtitulem Doslov, podrobuje autor revizi kunderovskou tezi o střední Evropě jakožto „uneseném Západu“, revizi natolik potřebnou, nakolik se v posledních desetiletích vztah mezi střední a západní Evropou proměnil. V centru pozornosti stojí opět pojem emancipace, tentokrát jako jedna z konstitutivních idejí modernity a casus belli současného středoevropanství: k regionu totiž patří, zjednodušeně řečeno, jakýsi protipohyb, odpor k fragmentarizaci celků, například starých říší, a k osvobozování individua; a odtud vede už přímá cesta k úspěchům populistických, autoritářských a neotradicionalistických tendencí, jejichž aktivitu máme možnost sledovat ve všech zemích minimálně visegrádského uskupení, Česko v to počítaje. A je už zcela nabíledni, kde se tato úvaha dotkne celku Maňákových esejů: jsou to tendence mimo jiné homofobní. Není zde bohužel prostor reprodukovat Maňákovu argumentaci v její celistvosti, podstatné však je, že střední Evropa se tu přestává jevit především jako geopolitický či kulturněhistorický prostor a vystupuje jako region nerovnoměrné modernity, jejíž konflikty se zapisují přímo do těla. Emancipace, sexualita a genderová identita tak nejsou dodatkem k úvahám o středoevropanství, ale jedním z míst, na nichž se jeho současná podoba ukazuje nejzřetelněji. V tom Maňákova kniha gay kulturu neinstrumentalizuje ani neromantizuje, ale činí z ní zkušenostní a interpretační pole, odkud lze klást otázky, jež ji daleko přesahují.