Sovětský politický reformátor Nikita Chruščov nazval mocichtivost mocenským kultem osobnosti. Připomeňme, že tehdejší king mezi mocichtivci si ještě za svého života nechal po sobě pojmenovat, tedy slovně přivlastnit, dlouhou řadu staveb, měst i přírodních jevů, například Stalingrad anebo pro Gerlachovku Stalinův štít. Náš český king si rovněž předsmrtně přivlastnil celé město, Gottwaldov. Ale přímo modelovým prostorem pro primitivní mocenské ambice byla tehdy tzv. socialistická armáda. Už na celý život si budu pamatovat oči jednoho kaprála, který si na mě vychutnával požitek ze své kaprálské moci. Od těch časů nám zkušenost s posedlostí mocí zaznamenala další a další setkávání s dalšími a dalšími politickými exempláři, pro něž je mocichtivost základním rysem osobnosti. A nejednou se nám dostalo příležitosti uvědomit si, že mocichtivost je jednou z nejběžnějších, ale zároveň nejnebezpečnějších neřestí.

Takže mocichtivost je nepochybně královnou neřestí. A má mezi všemi neřestmi – ať už je to obžerství, harpagonština, tartuffština, gamblerství, alkoholismus, toxikomanie či celá řada sexuálních úchylek – svoje výsadní postavení. Zatímco s těmi ostatními neřestmi se třeba nemusíme nikdy sblížit, mocichtivost má své semínko v každém z nás. Počátek je už v rodinném společenství, kde mezi sourozenci je mocichtivý ten, kdo chce dominovat už i „v náruči sladkého domova“. O tom je biblický příběh o Kainovi a Abelovi. Kain chce být rodinným kingem, tím, kdo má nejužší kontakt s absolutní mocí, tedy s Bohem Otcem, a když je pak jeho dominance zpochybněna, odstraní Abela. Každé společenské postavení nabízí příležitost k mocichtivosti. A s těmi, co si na vás ozkusí své mocenské fígle, se můžete setkat prakticky všude. A například křupanská arogance některých zbohatlíků, takových těch „civilních kaprálů“, patří už taky k naší každodennosti. Ale co je to všechno proti opojení z politické moci. „Jen ať mě nenávidí, hlavně, že se mě bojí“, to byla devíza autoritativních vladařů, přičemž onen strach ovládaných nebyl pro vladaře jenom obrannou bariérou, ale především tou jedinečnou příležitostí, jak si moc vychutnat.

A do té groteskní mozaiky patří taky ještě kamínek z hodně dávných časů. Na počátku padesátých let jsem byl na prázdninách v Osové Bítýšce, u jednoho ze sedláků, co vzdorovali vstupu do zemědělského družstva. A ten mi vyprávěl bizarní historku. Necelý rok poté, co skončila válka, se začaly dít v lesích kolem Osové Bítýšky a Vlkova podivné věci. V lidech ještě přežíval pověrečný strach z německých werwolfů čili vlkodlaků, takže když se ve večerních hodinách objevoval na pokraji lesa jakýsi tvor podobný čemusi mezi člověkem a zvířetem, způsobilo to nemalý rozruch. Ale byl to jen psychotik, nahastrošený v děsivých maskách, který pouštěním hrůzy chtěl získat pocit moci. Skončil v blázinci coby příklad mocichtivosti na té nejpokleslejší úrovni. Absolutní podoba téhle královny neřesti se pak vyjevuje u jistého typu masových vrahů, kteří vraždí, aby viděli ten předsmrtný děs v očích svých obětí. A okusili tak pocit moci.

Ale když se přemístíme z těch extrémních poloh rovnou do naší současnosti, jest se nám ptáti, kdeže nacházejí naši současní politici svůj zážitek moci, když už se nezrcadlí v očích občanů? Ale samozřejmě že zrcadlí, ale rozhodně to není strach, ale odvažuju se tvrdit, že tím převažujícím pocitem, který my občané teď a tady chováme ke svým politickým vyvolencům, je stále sílící znechucení. A tak je celá současná politika postavena právě na našem bezmocném občanském znechucení. A právě na něm se politická moc spokojeně pase a právě na té pastvě zažívá ten blažený zážitek moci.

Po žebříčku mocichtivosti lze vystoupat od každodenních mocenských praktik, tedy té civilní „kaprálské moci“, přes mocenské exhibice psychotiků, ale taky maligní narcismus sériových vrahů, až tam, kde mohou stanout jenom vrcholní politici ve velmocenském postavení. A tam tím nejvyšším stupněm, tou korunou, jablkem a žezlem mocichtivosti, je potom válkychtivost. Počínaje Attilou, tím bičem božím, i Čingischánem a přes Alexandra Velikého až třeba k Napoleonovi, Hitlerovi a Stalinovi a Putinovi. Jsou to pouze ti vladaři, kteří vědí, že teprve válkychtivostí, tím bičem božím, se doberou svého vladařského zbožštění, opravdovského zážitku absolutní moci. A válkychtivci se odedávna představují jako dobyvatelé, a celá řada dalších motivů, jakkoliv srozumitelných, má ve skutečnosti jen zástupnou funkci: překrýt to jejich „božské poslání“. Opakem božské tvořivosti je totiž „božské ničení“. A válkychtivost pak smí dosáhnout svého „božského orgasmu“ teprve až v absolutním zničení: vše obrátit ve spálenou zem, tedy stát se prorokem a mesiášem absolutního zničení.

Mocichtivost je neřest, zhoubné jadýrko i v našich duších. Většina z nás se ale chválabohu nedobere zážitku absolutní moci. Však nikdo nám nebrání, abychom si aspoň nenasadili papírové korunky a nešli si tak trochu zahajlovat.