Lišky samozřejmě nejsou plešaté či lysé, nýbrž rusé, neřkuli ryšavé, ale na jejich nádherné husté kožešině bohužel pytlačí módní salóny, pro něž lišky nejsou živí tvorové, nýbrž kožešinové límce, tak řečené lišky, že, milé dámy, a navíc ještě i liščí kožešinové čepice.

Ale zpět k pampeliškám. Vítám jarní louky, po nichž se rozběhly pampelišky jako ty nejčipernější lišky. A všimněte si taky jejich liščí vynalézavosti, když se potom rozletí po kraji coby pampeliščí parašutisté.

Ale zpět k liškám. Mezi tvory, s kterými se u nás v lesích, na mýtinách, ale i za návsí setkáváme, jsou to právě lišky, jež vstoupily do pořekadel, přísloví, legend, bájí a pohádek.  Prosluly svou chytrostí a vynalézavostí, všimněte si: lišky jsou vždycky podšité a jsou to bystroušky a lišák je zase filuta a ferina a nápaditý dareba. A těch liščích pohádek, co k nám zabloudily z dávných vyprávěnek a často už stačily zlidovět. Z těch našich připomenu aspoň Lišku Bystroušku Rudolfa Těsnohlídka a Co mi lišky vyprávěly Jiřího Mahena. Avšak pořád ještě, aspoň doufám, najdeš sympatické vesničky, kde lišky dávají dobrou noc.

Ale zpět k pampeliškám. Někteří zahrádkáři tráví čas vkleče vyrýváním kořínků pampelišek, protože je mají za škodnou, stejně jako jsou tací, co mají za škodnou lišky. Nejsem zahrádkář, a tak vítám tu záplavu pampelišek na loukách, na zahrádkách, na stráních, při cestách, ve výmolech, ale třeba i na ostrůvcích mezi dlažebními kostkami. Jako už začátkem února vyhlížím sněženky, tak už na začátku jara se zas těším na žluté koberce pampelišek. A z mého pohledu jsou pampelišky nesmrtelné. Vždyť tady byly už mnohem dřív než třeba já, a budou tady klidně dál, až já tady už dávno nebudu.

Ale zpět k liškám. Nedají se ochočit, takže neuvidíme žádné liščí piruety v cirkusových manéžích a ani nám na zapísknutí nepřinesou do postele mobil.  Jsou to svobodní a hrdí tvorové, svobodné a hrdé bytosti, jež můžeš, chceš-li, přijmout třeba i na rodinný erb, ale nepočítej s tím, že to snad ocení. Na rozdíl od pampelišek máme pramalou šanci se s liškami setkat, a podaří-li se nám to v životě dokonce dvakrát či třikrát, jsme už dítky štěstěny.

Ale zpět k pampeliškám. Bohužel nebývá zvykem obdarovat nevěstu kytičkou pampelišek a nenajdete je na plátnech slavných malířů.  Zato ale nemají šanci zevšednět, tak jako nám nikdy nezevšední vzduch, voda, sůl, ale ani ten diakritický kroužek nad solí (v prvním a čtvrtém pádě prosím). A to jsme ještě nezmínili léčebné účinky pampelišek lékařských, těch zázračných smetánek.

Ale zase zpět k liškám. Mám k nim svou zvláštní náchylnost, které říkám „liščí stezka“. Jednou, kdy jsem šel smíšeným lesem promyslet si kapitolu v nějakém svém románě, setkal jsem se s liškou pronásledující zajíce. Zaujata tou honičkou, vlítla mi pod nohy. Podívala se pak na mě a otráveně odešla. A teď když chodívám promýšlet své rozprávěnky, říkám těm výpravám „liščí stezky“, samozřejmě s vědomím, že podruhé ji už bohužel nepotkám.