Nebo jen Svoboda
Pilátová, Markéta: Nebo jen Svoboda

Nebo jen Svoboda

Měla jsem čtení z nového románu na Mnichovské univerzitě. Bylo to nádherné. Přišlo dost lidí, moderátorka Radana Dielmann byla skvěle připravená, měla jsem povznesenou náladu a za okny univerzity se na jinanech třpytilo zlaté listí.

Šla jsem na kávu a obdivovala mramorovou dvoranu univerzity, krásné schodiště, honosné sloupy. A pak mi Zuzana Jürgens z Adalbert Stifter Verein, která celou akci organizovala, řekla: „Tady z toho ochozu shazovali členové protinacistické studentské skupiny Bílá růže letáky.“

Ta věta mě úplně zmrazila. Minulé léto jsem si o téhle pacifistické skupině četla, ale nespojila jsem si její příběh s Mnichovem. A teď jsem jako na filmovém plátně viděla nakrátko ostříhanou Sophii Scholl a jejího bratra, jak z balkonového ochozu shazují své letáky. Informují ostatní studenty o tom, co se děje na frontě, odsuzují zločiny proti Židům a nesmyslnou válku. Při shazování letáků z ochozu, na který jsem se právě dívala, je nachytal školník, zarytý nacista, a okamžitě je udal gestapu. Ten příběh je v Německu známý, i u nás vyšla komiksová biografie Sophie Scholl v překladu Blanky Návratové.

A přesto, když stojíte a díváte se na ten ochoz, běží vám hlavou, jak moc musel v roce 1943 tenhle čin hraničit s čirým šílenstvím. Jak moc se podobá upálení Jana Palacha, jak moc dokazuje moc bezmocných. Dnes jsou po členech Bílé růže a po sourozencích Schollových pojmenovány desítky škol, ulic a náměstí. Mimo válečné zločiny a nacistický režim odsuzovala Bílá růže také tichý souhlas elit s nacismem. To, že se intelektuálové nechali zastrašit, že se dostatečně neozvali, když ještě nebylo pozdě a když Adolf Hitler burcoval své hnědé košile právě tady v Mnichově, který považoval za svou základnu.

Dnes ministr zahraničí vzkazuje demonstrantům na Letné, že „o nezávislost veřejnoprávních médií nikdy nikdo neusiloval“ a převážně mladí lidé a studenti že se ozývají zbytečně nahlas.

Mladičkou Sophii Scholl štvala nacistická posedlost tradičním obrazem dlouhovlasé ženy, příkladné matky, která rodí další vojáky na frontu, a tak se nechala ostříhat nakrátko. Studovala, zajímala se o to, co se kolem ní děje, a nechtěla o tom mlčet. Moc dobře věděla, že ji to bude stát život.

Vidím před sebou ty letáky psané na stroji, nesmělá, zdánlivě bezmocná černá písmena na bílé, vycíděné podlaze univerzity. Představuju si, že je pár Sophiiných spolužáků pokradmu zvedlo a strčilo si je do odřených, kožených aktovek. Ale většina je nechala ležet na zemi. O demonstrování proti nacistům se Bílé růži mohlo jenom zdát. Byla jich hrstka, masa ostatních mlčela a snažila se nějak přežít. Členům Bílé růže život v nesvobodě za žití nestál. Před svým zatčením chodila Sophie se svým klukem na výpravy do lesů, spali pod širákem, chodili lesem a koupali se v jezeře. A pak šli a psali letáky, kterých rozšířili skoro 15 000 kusů. Posílali je poštou na náhodně vybrané adresy z telefonních seznamů, ale i na adresy intelektuálů a umělců. Nechávali je v budkách a čmárali na zdi, že „Hitler je masový vrah“, nebo jen „Svoboda“.

Přijde mi, teď v listopadu, že už se příliš brzo stmívá, atmosféra hnědne a houstne. Nevím, jak bych se chovala v tak drsné diktatuře, jako bylo nacistické Německo, nevím ani, jak bych se chovala za komunistů, kdyby mě třeba mlátili ve výslechové místnosti. Nevím, jestli bych byla schopná být tak odvážná jako Sophie Scholl a její kamarádi. Ale i díky nim je teď v tomhle soumraku, v době, kdy se dějiny zase znova možná opakují, trochu míň tma. Letáky blikají na cestu, protože Sophie Scholl před popravou řekla: „Slunce ještě svítí“.

Chcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh? Napište nám na redakce@iLiteratura.cz.