Markéta Pilátová

Jsou různé důvody, proč autoři jezdí na literární rezidence. Aby někam jeli a něco tam psali. Aby si odpočinuli a chvíli nemuseli nic psát. Aby něco zažili. Aby nemuseli nic zažívat.

Eva píše: „Máme zde teď Winter Storm Olive a to znamená ohavné počasí. Někde mají haldy sněhu, my máme pouze déšť a mráz, což znamená ledovku. Elektrika funguje sporadicky a netroufám si vytáhnout paty. Připravila jsem si nějaké svíčky, v krbu mám poleno, nějak to dopadne.“

Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.

Kdo by nemiloval Itálii, tu zemi plnou nádhery a lásky k umění? Já ji tedy rozhodně miluju, a když mě někdo pozve, abych tam jela, neváhám ani vteřinu a přeskupím všechny závazky v kalendáři. Ty se najednou proti cestě do Itálie zdají směšně nepodstatné.

Paní Minaříková nastupuje na stejné zastávce jako já. Autobus je prázdný, za okny se míhá ranní léto. Řidič nás žoviálně zdraví a jeho mroží knír se usmívá.

Českou školu bez hranic už léta obdivuju. Děti českých rodičů žijící v zahraničí se díky ní mohou učit česky a tento velkolepý projekt, v němž se angažuje spousta rodičů a dobrovolníků, zasluhuje jedno velké „smekám“.

Když jsem si přečetla mail, jestli nemůžu napsat sloupek o současné situaci na Ukrajině, oddechla jsem si. Byla to úleva, protože na nic jiného člověk stejně nemůže myslet. Všechny ostatní myšlenky jsou podivně trapné. Nicotné.

Když píšu, hodně u toho čtu. Knihy o přírodě. O divočinách v zahradách, o mravencích, můrách a houbách. A námětů stvořených z příběhů rostlin a živočichů si beru, co náruč unese. A taky si to pak přetvářím po svém, protože to, co se v přírodě skutečně děje, je tak neuvěřitelné, že by to čtenáři považovali za nevěrohodné. Věděli jste třeba, že škvor má dva penisy a nikdo neví proč?

Je kolem sedmé a křest dětské knížky Bába Bedla v Brně končí. Všichni si ještě broukáme „houby, houby“, jak nás to naučil zpěvák Martin Kyšperský, který na křtu zpíval song o houbách a my dělali sbor. Martin říká: „Nechceš s námi jít na čtenářský kroužek do čajovny?“

Jsem už doma od minulého března, ale přesto se mě ještě pořád lidé ptají, jestli se mi nestýská po Latinské Americe. Je to záludná otázka.

Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. A myslím, že vy taky ne. Netušila jsem, že existuje něco jako animace barvou na skle. A že se touhle technikou dá udělat celovečerní film.

Je třicet ve stínu a v elegantní pasáži kousek od vídeňské Herrengasse si vychutnávám vídeňskou kávu. Kávu v kavárně! Sice jsem musela ukázat potvrzení o očkování, ale stejně.

Často mi lidé říkají, že píšu magické věci. Nebo magickorealistické, když chtějí být přesní. Občas si ale říkám, jak moc odlišných stylů, autorů a druhů umění se do toho magickorealistického pytlíku vejde.

Být členkou poroty literární ceny znamená především si dobře počíst. Pročítat. A taky se držet pravidel. Letos jsem porotcovala v rámci cen Magnesia Litera v kategorii o nejlepší blog minulého roku.

Už je to čtyři týdny, co se u nás doma zapíná ivysilani.cz, protože nemáme televizi a nehodláme si ji pořizovat, ani kvůli seriálu Božena. Ale díváme se na něj na netu. I proto, že jsem na Boženu Němcovou letos neustále narážela.

Docela by mě zajímalo, kde se bere ta současná česká vášeň pro stavbu rozhleden. Někde jsem četla, že od revoluce jich v našich krajích přibylo víc než tři sta. Rostou snad za každými humny a možná je to nejen štědrými evropskými fondy na regionální rozvoj, ale třeba i tím, že nemáme pořádné velehory, a tak se rádi rozhlížíme alespoň z rozhleden.

Myslela jsem si, že když si pořídím vermikompostér – malé, plastikové Guantánamo pro kalifornské žížaly –, stanu se lepším člověkem.

Sedm let byl pro mne březen měsíc lehkého děsu. Odjížděla jsem do Brazílie a čekala tam na mne každoroční epidemie horečky dengue.

Na knižním veletrhu v Lipsku jsem byla už třikrát, ale letos jako by to bylo poprvé. Veletrh se nekonal. Způsobil to virus, co vraždí nejen lidi, ale i jejich snahy o umělecké zážitky.

Vánoční atmosféra je pro mě už dost dlouho spojená s vedrem, blikavými světýlky na palmách nebo ocelovým nebem nad mořem. Někdy bývám na Vánoce doma, ale předtím celé to předvánoční těšení a očekávání zázraků zažívám v Latinské Americe nebo ve Španělsku.

Klišé praví, že Rio de Janeiro je město do bronzova opálených mulatek v bikinách, karnevalu, slumů na kopcích, svalnatých černochů, věčně mladých těl. Taky je to město starých psů. Jsou všude.

Každou středu ráno vlezu do malého sklepa. Na autobusovém nádraží v brazilském Porto Alegre je to jediné útulné místo. Jmenuje se Café Express, a pokud máte kufr, musíte ho nechat u barového pultu, abyste se sem vůbec vešli.

Jmenuje se Érika. Vyrostla na farmě v horkém brazilském vnitrozemí a dodnes divočinu upřímně nesnáší. Celé dětství se bála jedovatých hadů, kajmanů a anakond v řece a komárů přenášejících horečku dengue. Její otec byl zaměstnanec farmy a honák krav. Maminka na farmě uklízela a vařila.

Letošní zimu jsem, stejně jako každou zimu, kdy mám prázdniny a neučím na brazilských školách, jezdila s romány, povídkami a dětskými knihami po čteních v Evropě. A došlo mi, proč ji mám tak ráda.

Seděla jsem v hotelové sauně. V patagonském Barriloche. A pak přišla ona. Drobná jako já. Černé vlasy stažené do ohonu. Trochu indiánská tvář Argenticů z And. „Natalia,“ představila se.

Čekala jsem, že na čtení poezie přijdou dva lidi. Možná s nakladatelem i tři. Jenže v Latinské Americe se říká, že obrátíš kámen a spolehlivě pod ním najdeš básníka.

Dlouho jsem hledala slovo, jak velrybu popsat. Těch padesát tun živé hmoty dlouhé patnáct metrů, proud vody koketně vypuštěný nad hladinu.

České papírnictví Papelote přišlo s hezkým papírovým nápadem a použilo na něj mustr dopisů, na které psali naši legionáři z fronty. Je to v podstatě obálka a dopis dohromady, a ještě se dá složit jako origami. A vypadá to báječně.

Sedíme v brazilském městečku Baťova Dobrá voda alias Batayporã s potomky českých exulantů, Italů, Japonců, Španělů a Rumunů v japonské pekárně Nipon Pães. V překladu Japonské chleby.

Navlékám si novou kůži. Připadám si jak Tak, hlavní hrdina seriálu Altered Carbon, který právě uvádí Netflix. Ta kůže je uzpůsobená tropickému podnebí a snese i padesátistupňový rozdíl mezi pražskými minus patnácti a brazilskými pětatřiceti ve stínu.