Cesta do Znojma
Pilátová, Markéta: Cesta do Znojma

Cesta do Znojma

Ráda plánuju. Jenže pak někde něco nebo někdo plánuje za mě. České dráhy a jejich výluky, náhoda, sebevrazi na kolejích, náledí, osud nebo stávkující rakouští železničáři.

Třeba jsem plánovala, že na konci podzimního literárního cestování s knihami přes Kanadu, USA a Japonsko svou tour zakončím na knižním veletrhu Buch Wien. Z Vídně je to pak jen kousek do Znojma, kde budu mít poslední letošní čtení v rámci programu Spisovatelé do knihoven.

Vypadalo to dobře. Na čtení, které na Buch Wien pořádalo mé rakouské nakladatelství Wieser Verlag a České literární centrum, přišlo dost lidí, a moderátor, rakouský kulturní novinář Ernst A. Grandits, mi dokonce přinesl dárek – fotografickou knihu, která zachycuje falešné triky s paranormálními jevy. Četla jsem totiž z německého překladu románu Senzibil. Byla jsem z šesti týdnů neustálého přesedání, přeletů a přemisťování pěkně unavená, a tak jsem z veletržního areálu místo do centra Vídně raději zamířila do malého asijského bistra blízko ubytovny Českého centra, kde jsem si dala večeři. Vytáhla jsem počítač a zjistila, že rakouští železničáři stávkují, a tak nemůžu jet další den do Znojma, jak jsem si naplánovala. Ti, kteří si vytáhli počítač dřív, už totiž stihli vykoupit všechny lístky na autobusy. Zůstala jsem ve Vídni ještě další den a modlila se, aby si to rakouští železničáři nerozmysleli a stávku neprotáhli třeba do Vánoc.

A tak jsem vstávala v pět ráno, abych stihla čtení na gymnáziu ve Znojmě, kam jsem původně měla přijet večer, hezky si prohlédnout město, nasát předvánoční atmosféru a… a namísto toho jsem zjišťovala, kdy jede první vídeňské metro. 

Ráno jsem klíče od pokoje měla hodit do schránky. Jenže jsem si nevšimla, že schránky jsou na obou stranách zdi. Hodila jsem tedy klíč do schránky na nesprávné straně. Zabouchla za sebou branku. Když mi to došlo, nezbývalo než branku přelézt, klíč vytáhnout a hodit ho do správné schránky. Bylo čtvrt na šest, měla jsem za sebou akrobatický výkon, který naštěstí nikdo neviděl, a seděla jsem konečně v metru. Já a můj obří kufr. V tom jsem už ale naštěstí nevezla 22 kilogramů knih, které jsem s sebou měla na začátku šňůry čtení jako nějaká prodavačka Biblí. V kufru se teď ovšem roztahovaly jiné knihy, které jsem dostala jako dárky. Třeba ta fotografická o tricích s paranormálními jevy váží nejmíň dvě kila. A v metru ani na nádraží nefungovaly jezdící schody. Asi stávkovaly. Určitě stávkovaly. 

Vlak do Znojma ale jel. Tedy měl odjíždět z nástupiště číslo dvě. Na vídeňském hlavním nádraží jsem už byla mnohokrát, ale tentokrát jsem nástupiště nemohla najít. Nikde nebylo. Bylo půl šesté a nástupiště číslo dvě se propadlo do země. Lítala jsem se svým obřím kufrem v panickém záchvatu po hlavním nádraží ve Vídni a zoufale hledala nástupiště číslo dvě. Nakonec se ukázalo, že musím zpátky k metru (jezdící schody stávkovaly pořád) a pak na ono záhadné nástupiště, odkud jezdí příměstské vlaky do Znojma. Na nástupišti vůbec nikdo nebyl. Určitě to nebylo žádné nástupiště číslo dvě. Bylo to záhadné, skryté nástupiště duchů. Byla mlha, tma, zima a všichni bohové, kteří se smějí, když lidé něco plánují, se řehtali na celé kolo a jejich smích se rozléhal po celé Vídni.

Sedla jsem si na lavičku a říkala si, že je mi už všechno jedno. Znojmo je sice hodinu cesty vlakem od Vídně, ale já se tam asi nedostanu, protože na nástupišti nikdo nečeká a žádné vlaky nepřijíždějí ani neodjíždějí. Najednou se z mlhy a zimy vynořila postava ženy v dlouhém kabátě a čepici. Žena si sedla vedle mne na lavičku a vytáhla obří sendvič a termosku. Vůně kávy mě hezky pošimrala pod nosem a žena řekla: „Kam jedete?“

„Do Znojma,“ povzdechla jsem si. „Ale odsud asi nic nejede, nevím, jestli je to správné nástupiště, a nevím, jestli se ještě nestávkuje.“ Žena se zasmála a řekla: „Nebojte se, já vás tam odvezu!“

Ukázalo se, že je to strojvedoucí. Svůj slib splnila. Do Znojma jsem přijela včas a měla čtení na gymnáziu. Studenti byli skvělí, měli spoustu dotazů, a když jsem odcházela, jeden z nich se mě jen tak mimochodem zeptal: „Jak se vám líbilo Japonsko?“ Nechápavě jsem na něj zírala. „Jak víte, že jsem byla v Japonsku?“ „Sleduju váš Instagram,“ řekl mladý muž. A pak jsem mu vyprávěla o Japonsku. S pocitem, že dostat se do Japonska bylo mnohem, mnohem snazší než dojet z Vídně do Znojma.

Sloupek

Spisovatel:

Zařazení článku:

životní styl

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse