V roce 1933 napsal Vladimir Nabokov povídku Jehla admirality. Bezejmenný vypravěč se v ní dopisem obrací na spisovatele Solnceva, v jehož románu poznal příběh své první lásky. Dopis následně přechází ve výčet nepřesností a banalit, jimiž Solncev jeho tak jedinečný příběh zkazil.
MS
Michal Sýkora
K napsání těchto řádků mě inspirovaly dva články, jeden nový a jeden zhruba rok starý. Ten starý si, myslím, vybavíte všichni – i našimi médii prosvištělo video Nikity Michalkova.
Jednou z funkcí literatury je, že nám umožňuje poznat, jak žili lidé v jiné době a v jiné zemi a že lidská trápení a naděje se za uplynulých sto, dvě stě let příliš nezměnily.
Pokaždé, když čtu některou z tuzemských recenzí štítivě se vymezujících proti „mainstreamu“ a vůči spisovatelkám, jež se těší čtenářské oblibě, ale kritici váhají, zda vytvářejí „ambiciózní čtivo“, nebo neúspěšně „atakují vyšší patro literatury“, vzpomenu si na jeden esej Leslieho Fiedlera z roku 1970.
Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.
