Nezapomeňte na úhoře!
Sýkora, Michal: Nezapomeňte na úhoře!

Nezapomeňte na úhoře!

Kdysi jsem hojně psával recenze, ale od doby, co jsem začal vydávat vlastní prózu, jsem s tím přestal. A mám teď pocit, že si dovedu knížky mnohem víc užít. Nebo jsem k nim empatičtější.

Čtu romány pro radost a u těch, které mě opravdu osloví, si pokaždé povzdechnu: „Tak tohle bych chtěl taky umět napsat.“ Takový pocit ve mně letos vyvolaly zatím jen dvě knihy. Čtyřicet let starý výbor z povídek Johna Updika, na který jsem narazil mezi knihami po otci, a pak podzimní novinka, Vzpomínky na úhoře Anny Cimy.

Tento text není recenze. Na to, abych si ji troufl napsat, bych musel být znalejší japonské literatury – má letmá obeznámenost s Bašóem, Kawabatou nebo Murakamim se nemůže rovnat erudici autorky. Tento text bude spíš něčím mezi nadšeným doporučením a vyznáním obdivu. Sleduji tvorbu svých kolegů, ne všech, a nikoliv soustavně – nicméně i přesto si troufám tvrdit, že Vzpomínky na úhoře jsou v kontextu současného tuzemského románu kniha mimořádná, originální, všemu se vymykající tématem, rozsahem, ale zejména vypravěčským umem. Prostě tohle bych chtěl umět napsat.

Anna Cima na sebe upozornila před čtyřmi roky debutem Probudím se na Šibuji. Já se k tomu románu dostal hned po vydání; pracoval jsem na monografii o Philipu Rothovi a zrovna jsem za sebou měl tříměsíční intenzivní zaobírání se románem Žít jako muž, v němž se autor vyrovnává se svým dramatickým manželstvím a vztekem na bývalou ženu a který by se dal charakterizovat jakkoliv, jen ne jako lidsky hřejivý. Po návštěvě Rothova partnerského pekla mi Probudím se na Šibuji přišla jako kniha plná laskavosti a krásy, zalidněná sympatickými postavami, s nimiž byla radost pobývat. Autorčina prvotina mě okouzlila fantazií, čerpající z exotických zdrojů, a samozřejmou empatií k postavám. A očividně jsem v tom okouzlení nebyl sám. Román zabodoval u čtenářů, kritiků i literárních porotců – sluší se připomenout, že se Cimě podařil hattrick v podobě Magnesie Litery, Ceny Jiřího Ortena i Ceny česká kniha.

Letošní druhotina Vzpomínky na úhoře dokazuje, že autorčin talent se debutem nevyčerpal. Sedmisetstránková kniha nabízí intenzivní zážitek. Jiní by z jejího materiálu spíchli tři romány, jenže Cima je vypravěčka až dickensovsky obžerných kvalit; střídá linie, žánry i časové roviny. Popisy jsou až fyzicky hmatatelné – cesty japonskou příměstskou železnicí, pobývání v obchodě s akvaristikou, práce v ústavu pro výzkum úhořů… Je to román vzrušivě atmosférický – zalidněné městské čtvrti, obchůdky, bistra a kavárny, duchovní prožívání přírody. Nebo zakrvavený kbelík plný mrskajících se úhořích hlav, které „žijí“ ještě pár minut po dekapitaci. Svět, který si tak zamilujete, že se vám nechce jej opouštět. Dozvíme se mnoho zajímavých faktů a zároveň se empaticky vcítíme do melancholie za ničenou krásou přírody. Ovšem neobávejme se jakéhokoliv patosu či laciné exotičnosti. Cima umí být nejen melancholická, ale také poťouchle ironická. Scéna, kdy jímavý popis tradičního pohřebního obřadu, vykonávaného nad maminkou jedné z hrdinek, nečekaně vystřídá téměř až groteska, je úderná a nesmírně zábavná.

Suverénním mísením žánrů, zaujetím Japonskem a jeho kulturou, literární poučeností a vypravěčskou brilancí může Cima připomínat Davida Mitchella (v jeho mladších letech). A po jeho vzoru by si zasloužila mezinárodní úspěch. Ten český se totiž bezpochyby dostaví. Takže nezapomeňte na úhoře!

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

;