Ondřej Macl ve své nové knize Hrajte ještě dál sestavuje svérázný DIY archiv české kulturní paměti. Básnická sbírka funguje jako zběsilý literární mixážní pult; její čtení silně připomíná poslech špatně naladěného rádia, kde někdo neustále přepíná stanice a z každé ohrané písně stihnete zachytit maximálně verš či dva.

Tento styl ovšem není žádnou horkou novinkou. Literární koláž neboli cento má dlouhou historii sahající až do antiky, kdy se obdobně recyklovaly verše Homéra či Vergilia. V obou případech je pro docenění básně důležité, aby byl čtenář seznámen s původním dílem. Ondřej Macl tuto starodávnou formu oživuje pro současnost a dodává jí silně aktuální ráz tím, že kombinuje odrhovačky z hodin hudební výchovy a letních táboráků (Teskně hučí Niagára) s nejhranějšími kousky mainstreamových rádií a úryvky literárního kánonu. Klíč k uchopení celého díla nabízí sám autor v doslovu, kde vůbec poprvé v českém překladu představuje Malý sémionautický manifest francouzského kritika umění Nicolase Bourriauda. Jeho hlavní myšlenka spočívá v tom, že umělecké formy všech epoch jsou dnes na globální úrovni nekonečně dostupné. Ocitáme se v pomyslném supermarketu již vzniklé tvorby, kde stačí nabrat do košíku, co se zrovna hodí, a doma to nasypat do jednoho hrnce.

Nové postoje už nejsou definovány vlastnictvím informací, ale způsobem jejich využívání. Kurátorství se tak stává plnohodnotnou formou tvorby. Podle Bourriauda je načase přestat se pasivně podřizovat žánrům a stát se takzvanými sémionauty – těmi, kdo vyšlapávají stezky a vytvářejí nové vazby mezi existujícími znaky a významy. A přesně to Macl dělá: mapuje terén a ukazuje, že „Dělání je lék“ a že „všechno bude jako dřív, jen ty a já už nebudeme“ (s. 11).

Srážka Nezvala s Chinaski

Základním stavebním kamenem sbírky je míchání vysokého a nízkého, což pochopitelně vede ke vzniku absurdních kontrastů. Maclovy texty lze vnímat jako určitou snahu o dekonstrukci národní identity a české kultury. Autor kombinuje vrcholnou poetiku a klasické texty kánonu a uzemňuje je popkulturními milníky posledních dekád: „Manon, jsi růže hozená do kostela / z rozmlácenýho kostela / v krabici s kusem mýdla. / Manon, jsi taková malá pilná včela, / taková celá sametová.“ (s. 14)

Podobně nakládá i s národními mýty: „Kdož jsú boží bojovníci? / Ty můj kvítku medový, / to se nikdo nedoví.“ (s. 20) Husitský chorál se zde čelně sráží s normalizačním hitem Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové. Bez jakýchkoliv mantinelů se ve sbírce mísí úryvky z písní Lucie Bílé, UDG, Hany Zagorové či Chinaski s filmovými hláškami z Kulového blesku, muzikálem Kleopatra a klasickými verši z Kytice a Máje. V mnoha ohledech kniha funguje jako generační výpověď. Známé písně si tu žijí vlastním životem a působí jako nekonečné ozvěny minulých dekád. To, na čem jsme vyrůstali, se postupně mění v retro.

Sbírka se tak místy stává až politicko-historickou groteskou. Nejlépe to ilustruje zjevení svatého Václava, „vévody ruty šuty“ (s. 19), s tělem Ramba a hlavou Havla, nebo hokejové „Kdo neskáče, není Čech“, které plynule přechází do dětského Ranního ptáčete. Český národ má silnou potřebu utvrzovat se na společné notě recitováním hlášek z filmů a písní, a právě proto představuje Hrajte ještě dál de facto národní pokladnici. Jedná se doslova o „remixy pro lidi, co chápou“ (s. 6), a jak kniha sama trefně ilustruje, „překvapivá metafora je víc / než zlatý prsten na ruce“ (s. 27).

Zábava s podmínkou

Jak tedy takovou sbírku číst? Básně jsou většinou laděny tematicky (motivy odbíjení hodin, růže, větru nebo existenciální únavy). Některé přinášejí i poselství, stěžejní otázkou však zůstává, jakým způsobem Macl vybíral jednotlivé verše: zda šlo o tematickou spřízněnost, podobný styl či volné autorské asociace. U ukrytých poselství se lze jen domnívat, zda jsou úmyslná, nebo zda jde o dílo náhody.

Zde ovšem narážíme na úskalí zvoleného formátu. Jak u antického centa, tak u Maclovy sbírky platí, že poezie je absolutně závislá na kulturní gramotnosti čtenáře. Ten musí být seznámen s původním dílem a rozpoznávat úryvky, aby v jeho mysli vůbec mohly vzniknout nové kontexty. Pokud tuto znalost nemá, kouzlo mizí. Na sbírku je vhodné hledět jako na dílo tvůrce, který se dobrovolně vzdává svého autorského hlasu. Zároveň je však samotné jeho kurátorství schované za verši osobitým rukopisem. O povaze autorství by se v případě Hrajte ještě dál dalo dlouze polemizovat. Faktem nicméně zůstává, že kniha je mimořádně zábavná. Jen je dobré ji dávkovat postupně a nesnažit se tuto zběsilou rádiovou frekvenci zhltnout celou naráz.