Nakladatelství TakeTakeTake přináší čtenářům Abecední deníky, druhou do češtiny přeloženou knihu kanadské spisovatelky Sheily Heti. Stejně jako v dříve vydaném Mateřství jde o zpověď autorčina alter ega, tentokrát ale nesvázanou jedním konkrétním dilematem. Heti se zabývá takřka vším, co jí vstoupí do života a mysli, a činí tak prostřednictvím odvážné experimentální formy.

Velmi osobní tón, forma deníkového zápisu i samotný název knihy svádí čtenáře k pocitu, že drží v ruce autentický deník. Ale už zadní přebal knihy upozorňuje: „Sheila Heti si deset let vedla deníky. Další dva roky z nich pečlivě vybírala. Zápisky řadila abecedně.“ Což z Abecedních deníků místo přímé a nezkreslené zpovědi dělá pečlivě (až kurátorsky) vystavěný experiment.

Abecední řazení vět bylo výzvou i pro překladatelku Annu Kudrnovou a editorku Helenu Černohorskou. Jak se dovídáme v poznámce k překladu, i ony se musely uchýlit k rozložení textu a jeho opětovnému slepení tak, aby na jednu stranu zachovaly efekt originálu, na druhou ale i v překladu dodržely řazení vět. V češtině tak nakonec čteme trochu jinou knihu, i když snad s totožným vyzněním.

Dekonstruováním textu na věty se z každé z nich stává fragment, který je následně znovu umisťován, slepován a spojován s dalšími. A právě mezi větami, tam, kde na sebe nepasují úplně přesně, je ukrytý vtip, sebeironie i pointa celých Deníků.

Čtenář se sice ocitá v určité nejistotě; po sobě jdoucí věty mohou pocházet z různých časových období či míst. Bez vysvětlení se míchají epizody z Paříže, Toronta nebo New Yorku stejně jako útržky minulých, současných i dávno skončených vztahů. Text místo časové posloupnosti drží pohromadě rytmus a jakési napětí plynoucí z abecedního řazení, které nutí číst dál.

„Musím mu říct, ať mi přestane psát e-maily. Musím napsat ten text pro Financial Times. Musím o tom popřemýšlet, až budu bdělejší a nebude pět ráno. Musím pracovat rychleji, nebo psát víc knih, nebo knihy, které se budou víc prodávat. Musím se hýbat. Musím se naučit ocenit mdlou šeď existence. Musím se zbavit své provinilosti, abych mohla napsat příběh. Musím si odpočinout.“ (s. 93)

Výsledkem není neuspořádaná změť, ale pečlivě vystavěné pásmo, v němž se významy rodí právě z náhodných sousedství. Banální poznámka se může vedle existenciální otázky proměnit v ironii nebo paradox, a útržek, který by sám o sobě zapadl, získává v kombinaci s ostatními novou sílu.

Tematicky se Deníky dotýkají tak nějak všeho. Věnují se „autorství, blbství, cizotě, dětem, erotice, filozofii, genderu, hadrům, chlapům, intelektuálům, jídlu, kouření, lásce, milování, nahotě, orgasmu, psaní, kvaziintelektuálům, rodičům, sobě-sobě-sobě-sobě, trapnosti, ublíženosti, vztahům…“ Ostatně podobně jako v Mateřství, ze kterého je ale místy cítit jakási beznadějná cykličnost daná nutností životního rozhodnutí.

V Denících jsou výpovědi svobodnější; některá témata se probírají do hloubky, jiná jsou jen zmíněná a pohřbená ve změti dalších vět, některá zůstávají nedořešená, jiná se vrací v novém kontextu nebo s jiným názorem, tak jako to v životě a denících bývá. Epizody beznaděje, autorské krize nebo smutku jsou často hned vzápětí odlehčeny banální poznámkou nebo ironií, celkové vyznění je proto rozvernější a hravější, podobně jako forma.

Díky abecednímu řazení dostává autorka do Deníků i mikropříběhy přátel a jiných postav. „Fiona nikdy nechodí s muži. Fiona pracuje na interrupční klinice, kam pravidelně chodí čtyřicátnice. […] Fiona říkala, že nikdo nemůže slíbit, že se nezmění. Fiona se oblékla a šly jsme na snídani do bistra, kde jsme jedly den předtím. Fiona se stěhuje do Austrálie s novým přítelem. Fiona se zeptala jak se jmenoval můj králík a kočka. […]“ (s. 35–36) V pár větách tak shrne život, názory i proměnu, jakou postava prošla, a když ji pak zmíní na jiném místě („Zavolala jsem Fioně,“ s. 201), čtenáři je jasné, o koho se jedná a jaký význam v životě autorky má. Jména a názvy jsou ostatně jedny z mála záchytných bodů, podle nichž se čtenář může v knize orientovat, i když jen k další tečce za větou.

Abecední deníky tak nakonec nejsou deníkem ani niternou, autentickou zpovědí, ale literární hrou s deníkovou formou. Z obyčejných vět skládá Heti kaleidoskop, v němž se střídá banální s existenciálním a intimní s univerzálním. Forma „deníkových zápisků“ jí zároveň umožňuje psát bez cenzury – upřímně, drze, místy až provokativně. Její odvaha zesměšnit sebe samu tu dosahuje vrcholu a experimentální řazení dělá z brblání o každodenním životě zábavnou a překvapivě chytrou hru. Pokud na ni čtenář přistoupí, čeká ho text, který baví, mate i nutí znovu promýšlet, co vlastně znamená autenticita v literatuře.