Ve svém okolí jsem na funkční negramotnost narazila skoro před třiceti lety. V našem severoamsterdamském zpravodaji vyšel krátký článek o dvou posluchačích kurzu čtení a psaní pro dospělé pořádaného místním komunitním střediskem. Z přiložené fotografie se dívala povědomá tvář: náš soused sklenář, ve volném čase trenér juda. Ano, nebyl to žádný intelektuál, ale že by byl negramotný (nebo že by vůbec v Nizozemsku existovala negramotnost), by mě do té doby ve snu nenapadlo – soused například dojížděl do práce firemní dodávkou, takže zjevně měl řidičský průkaz. V článku vyprávěl, že pan učitel to s ním kdysi, v 60. letech 20. století, v přeplněné třídě vzdal. Využíval ho spíš k různým pochůzkám nebo jiným pomocným úkolům, zároveň ho nechal prolézt, i když jistě tušil, že se pomalejší chlapec ve škole doopravdy číst a psát nenaučil.

Dopady v běžném životě

Negramotnost má ovšem různé stupně. Funkční negramotnost znamená, že člověk základy čtení a psaní ovládá, ale s obtížemi. V běžném životě mu to působí problémy všeho druhu – ať už při vyplňování formulářů, čtení názvů ulic, nebo třeba při orientaci v síti veřejné dopravy. (Funkční) negramotnost přitom byla (a do velké míry ještě je) společenské tabu, a tak lidé takhle postižení mívají v zásobě bohatý sortiment triků, jak své potíže maskovat. Náš soused se nemusel vymlouvat třeba na to, že si zapomněl brýle – měl totiž velkou oporu v manželce. Když jsme ho po čase viděli na zahrádce, jak si čte noviny (i když jsou analfabeti, kteří si v novinách prohlížejí jen obrázky), věděli jsme už, že tahle zdánlivě banální scénka má složitější pozadí.

Nízká funkční gramotnost rodičů má samozřejmě vliv i na děti. V knize Onleesbare wereld: het dubbelleven van laaggeletterden (Nečitelný svět: dvojí život lidí s nízkou funkční gramotností) popisuje Rineke van Houten případ mladé ženy (ročník 1997), která měla od devíti let doma za úkol luštit veškerou korespondenci týkající se financí a vysvětlovat pak srozumitelně rodičům, o co jde. Naštěstí chodila už od dětství do knihovny a hodně četla, a tak bez problémů absolvovala reálku. Žena (ročník 1980), jejíž matka tajila, že se umí leda tak podepsat (a frustraci z toho přenášela i na děti), měla trnitější cestu, ale díky možnosti vrstvit vzdělání se z učebního oboru vypracovala až na vyšší odbornou školu. Její učitele na základní škole nenapadlo, že písemné hodnocení s doporučením „Hodně číst!!!“ se míjí účinkem, protože si je rodiče žákyně neumějí přečíst. Pro děti z takových rodin navíc platí, že kvůli menší slovní zásobě mají potíže například s pojmenováním složitějších pocitů a citů, což vede k nedorozuměním i konfliktům ve vztazích. V dospělém věku kvůli tomu často hledají pomoc u psychoterapeuta.

Rozsah problému a co s tím

V mezinárodních srovnáních školských systémů mívá osmnáctimilionové Nizozemsko sice lepší výsledky než ČR, nicméně skupina rodilých Nizozemců, která navzdory školnímu vzdělání trpí nízkou funkční gramotností, není zanedbatelná. Z nedávného výzkumu zaměřeného na znalosti a kompetence dospělých vyplynulo, že problémy se čtením a psaním mají přibližně tři miliony Nizozemců od 16 do 75 let, přičemž zhruba 733 tisíc Nizozemců od 16 do 65 let má jen základní znalost nizozemské slovní zásoby a s obtížemi hledá souvislost mezi větami a odstavci. To se snaží podchytit celá škála nejrůznějších organizací – jmenujme zde Stichting Lezen en Schrijven (Nadace čtení a psaní), zaměřující se už přes dvacet let na potírání funkční negramotnosti dospělých, nebo Stichting ABC, nadaci sdružující funkčně negramotné. Z opačného konce na to jde nadace Makkelijk lezen (Snadno číst), která se nejrůznějšími způsoby zasazuje o to, aby důležité texty byly obecně srozumitelné. Jejích služeb může využít každý, kdo se obrací na širší veřejnost: její zaměstnanci poradí a pomůžou s tvorbou formulářů různých instancí, s informačními materiály, návody k použití atd. Kromě těchto ryze praktických záležitostí však nadace poskytuje akreditaci (stvrzovanou logem s rozevřenou knihou a nápisem Makkelijk lezen) i školním materiálům určeným k rozvíjení čtenářských schopností nebo knihám převedeným do jednoduchého jazyka. Na webu nadace najdeme soubor třiceti kritérií, která se při úpravě textů používají. Vedle jazykových požadavků (jako jednoduchá větná stavba, omezení obrazných vyjádření, málo vztažných zájmen atd.) to jsou i požadavky obecnější: maximálně 12 slov ve větě, maximálně 15 řádků v odstavci, řádkování 1,5, velikost písma 10–14 apod. Police s takovými knihami najdeme prakticky v každé nizozemské veřejné knihovně.

Jednoduché knihy

Nabídka je totiž bohatá. Nejenže se pro málo zběhlé čtenáře píšou nové knihy (a to jak fikce, tak publikace přibližující srozumitelnou formou současná žhavá témata jako klimatickou krizi, feminismus atd.), ale do zjednodušené podoby se převádějí i existující díla – nejčastěji čtivé bestsellery z domácí i překladové produkce. K mání je však třeba i úprava Shakespearova Snu noci svatojánské. Na jejich vydávání se specializuje kromě jiných nakladatelství Eenvoudig Communiceren (Jednoduše komunikovat). Za třicet let existence má na kontě na osm set titulů.

Převádění beletrie do zjednodušené podoby se věnují odborní redaktoři, většinou s praxí ve speciálním školství. Knihy se skutečně využívají pro méně zdatné čtenáře i ve školách – tam může částečně jít o studenty z přistěhovaleckých rodin, u nichž snížená schopnost číst s porozuměním souvisí s tím, že ještě neovládají dobře nizozemštinu. Ale nejde jen o ně. Podle výzkumu PISA z roku 2022 je v Nizozemsku sníženou funkční gramotností ohrožena téměř třetina mladistvých. Z celkového množství tvoří rodilí Nizozemci polovinu. Zjednodušená beletrie je tedy určena i lidem středního věku, kteří se nespokojí s tím, že si díky kurzům pro dospělé už umějí poradit v praktických záležitostech, ale chtějí své čtenářské schopnosti rozvíjet dál.

Jak se při úpravě beletrie postupuje? „Rozsáhlé popisy okolí obvykle zmizí,“ vysvětluje zkušená upravovatelka Jet Doedel. „Někdy škrtnu i postavu, pokud příběh příliš komplikuje.“ Ruší však i skoky v čase: „Rozepíšu si časovou linku na velké archy papíru a tak dlouho s nimi posunuju, až vznikne posloupné vyprávění.“ Text je tedy osekán tak, aby čtenáře pokud možno nic neodvádělo od sledování příběhu. Knihy bývají asi o polovinu kratší než originál.

Podívejme se, jak to vypadá v praxi. Populární román Tommyho Wieringy Joe Kluzák (Argo 2008, 267 s.) začíná v mém českém překladu takhle:

Je teplý jaro, ve škole se za mě modlejí, protože jsem už přes dvě stě dní v limbu. Mám po celým tělem proleženiny a na péru urinální kondom. Je to stádium vigilního kómatu, vysvětluje doktor našim – vnímám zase omezeně okolí. Je dobře, říká, že zase reaguju na bolest a zvuk. Reakce na bolest je neklamná známka života.
Jsou věčně kolem postele, táta, máma, Dirk a Sam. Slyším je, už když vystupujou z výtahu – hejno špačků, co zatemňuje oblohu. Jsou cítit olejem a zvětralým tabákem, jen tak tak, že si vůbec stáhli montérky. Hermans & synové, demolice všeho druhu. Familie Prašťjakuhoď.

Ve zjednodušené verzi (Eenvoudig Communiceren 2025, 136 s. – ukázka v mém překladu):

Ležím v nemocnici. Měl jsem vážný úraz. Už sedm měsíců ležím v komatu.
Ale doktor teď řekl rodičům: „Dobrá zpráva. Váš syn zase reaguje na zvuky a na bolest.“
Cítit bolest je známka života.
Naši za mnou často chodí do nemocnice. Táta, máma a bratři Dirk a Sam. Jsou cítit cigaretami a olejem z naší demolice. Náš podnik se jmenuje Hermans & synové. Rozebíráme všechno: stará auta, stroje, přístroje.

Pro porovnání obě ukázky v originále (Joe Speedboot, De Bezige Bij 2005, 316 s.):

Het is een warm voorjaar, in de klas bidden ze voor me omdat ik al meer dan tweehonderd dagen van de wereld ben. Ik heb doorligplekken over mijn hele lichaam en een condoomkatheter om mijn fluit. Dit is het stadium van de coma vigil, legt de dokter mijn ouders uit: ik heb weer een beperkte ontvankelijkheid voor mijn omgeving. Het is goed nieuws, zegt hij, dat ik weer reageer op pijn- en geluidsprikkels. Reageren op pijn is onmiskenbaar een teken van leven.
Ze hangen eindeloos rond mijn bed, pa, ma, Dirk en Sam. Ik hoor ze al wanneer ze de lift uit komen – een zwerm spreeuwen die de hemel verduistert. Ze ruiken naar olie en schrale tabak, ze hebben nog net de moeite genomen om hun overall uit te doen. Hermans & Zn., voor al uw sloopwerken. De familie Lood om Oud IJzer.

Zjednodušená verze v originále (převod Jet Doedel):

Ik lig in het ziekenhuis. Ik heb een ernstig ongeluk gehad. Al zeven maanden lig ik in coma.
Maar nu heeft de dokter tegen mijn ouders gezegd: ‘Goed nieuws. Uw zoon reageert weer op geluid en pijn.’
Pijn voelen is een teken van leven.
Mijn familie komt vaak langs in het ziekenhuis. Pa, ma en mijn broers Dirk en Sam. Ze ruiken naar sigaretten en naar olie van onze sloperij. Ons bedrijf heet Hermans & Zonen. Wij halen alles uit elkaar: auto´s, machines, apparaten.

Spisovatelé se k takovým zásahům pochopitelně staví různě. Roxane van Iperen, autorka bestselleru Sestry z Osvětimi (´t Hooge Nest, č. Brána 2021, z angl. přel. Jitka Ondryášová), který se i v originále opírá především o sílu příběhu, s převodem problémy neměla. Nakladatelství Eenvoudig Communiceren už znala a byla si vědoma problému nízké funkční gramotnosti v Nizozemsku. „Mnozí spisovatelé převod vnímají jako svatokrádež. Myslí si: píšu literaturu, a ta má splňovat určité požadavky. Ale to je prostě jiná kniha, určená jinému druhu čtenářů.“ Adriaan van Dis (č. Já se vrátím, Host 2016, přel. Martina Limburg Loučková) byl k převodu svého románu De wandelaar (Chodec) zpočátku zdrženlivější. Když přečetl prvních pár stránek, připadalo mu, „že na kostře moc masa nezbylo“. Nicméně po přečtení celé knihy se s novou podobou smířil: „Literární hra zmizí, to mi samozřejmě při čtení vadilo. Vždyť o to se spisovatel právě snaží. Ale člověk tím i něco získá, totiž nové čtenáře.“ Stává se dokonce, že po přečtení zjednodušené verze si čtenáři postupně troufají i na originál.

Na závěr se nabízejí dvě otázky: není takové lpění na schopnosti číst knihy v dnešní době určitý anachronismus? Jsou tu přece audioknihy (v Nizozemsku jejich prodej dokonce v uplynulém roce výrazně stoupl, kdežto prodej tištěných knih stagnuje), jsou tu zfilmovaná literární díla. Vynořil se však nový jev, tzv. performativní čtení (performative reading), tedy okázalé čtení tištěných knih na veřejnosti s cílem udělat dojem, případně navázat kontakt – ať už v reálu, nebo prostřednictvím fotek s knihou v ruce na sociálních sítích. Není sice jisté, zda člověk příslušnou knihu vždy skutečně čte, nebo ji používá jen jako módní atribut, ale zdá se, že tak jako se vrátily do módy vinyly, nejsou ani tištěné knihy přežitek.

A ta druhá otázka (na niž odpověď neznám): jak to vypadá s funkční gramotností a knižní produkcí pro tuto skupinu čtenářů u nás?