Rudovlasá prostitutka Bichette zvaná Tygřice je nefalšovaná montmartreská šelma s pořádně ostrými drápy: platící milenci jí sami padají k nohám, někteří se kvůli ní dokonce už zastřelili nebo skončili ve vězení, a jí přitom nedělá sebemenší problém od sebe amanty bezcitně odkopávat anebo se s nimi krvavě poprat. Z každého jejího kroku sálá hrdost, drsnost, sugestivnost i bujarost umocněná peprným argotem, který vylepšuje vlastními novotvary („Odkud znáš toho pičulína?“). Její románový protějšek, jenž do prostředí štětek, pasáků, hochštaplerů a mondénních tuláků patří stejně dobře jako ona, se jmenuje Fec a většina Pařížanů v něm spatřuje podivína nebo „idealistického pohrobka“. Ve svých třiceti dvou letech jede takzvaně „na neutrál“, nic se mu nechce, po ničem netouží a žije pouze setrvačně. A právě jemu se podařilo podmanit si nezkrotnou Bichette a stát se jejím dlouhodobým milencem, což v pařížských nočních klubech vzbuzuje nemalé pozdvižení. Milenecké dobrodružství dvou zdánlivě bezcitných jedinců s výmluvným názvem Tygřice je nejznámější kriminální prózou německo-českého spisovatele Waltera Sernera.

Český/rakouský/německý/švýcarský

Vlastním jménem se karlovarský rodák jmenoval Walter Eduard Seligmann (1889–1942) a své první články publikoval v novinách Karlsbader Zeitung, které redigoval jeho otec. Po maturitě studoval práva ve Vídni, ale později jej zlákal progresivnější Berlín, načež často pendloval mezi oběma městy. Během první světové války žil ve Švýcarsku a poté na různých místech v Evropě. Na konci 30. let se s manželkou Dorotheou usadil v Praze, z níž byli v roce 1942 pro svůj židovský původ deportováni do Rigy a zabiti nacisty. Útlý román Tygřice (1925, č. 2025) spadá do druhé poloviny Sernerova tvůrčího období a po roce 1927 už autor nic dalšího nenapsal. Česká verze Tygřice vychází v edici Europa v plynulém překladu Ingeborg Fialové-Fürstové přesně po sto letech od vydání německého originálu.

Sernerovo jméno se nejčastěji objevuje v souvislosti s uměleckým hnutím dadaistů okolo Tristana Tzary a curyšského nočního klubu Kabaret Voltaire, ke kterému však Serner zprvu zaujímal negativní stanovisko a patřil spíše k jeho širšímu kruhu. Kabaret založil básník Hugo Ball se svou ženou Emmy Henningsovou, kteří obdobně jako například dadaistický a nově-věcný malíř Christian Schad a jeho nejlepší přítel Serner uprchli do Švýcarska krátce po vypuknutí první světové války. Již v roce 1915 zakládá Serner v Curychu měsíčník Sirius a brzy nato sepisuje jedno z nejdůležitějších děl dadaismu: avantgardní Manifest Da-Da: Poslední uvolnění (1918, vydaný 1920, č. 2014 v překladu Radovana Charváta). Později Serner manifest značně rozšiřuje o praktická pravidla a nově jej křtí na Poslední uvolnění. Příruční breviář pro hochštaplery a pro ty, kdo se jimi chtějí stát (1927).

Královský páreček z pařížského polosvěta

Serner byl literární teoretik i praktik, esejista, prozaik, a především skandály opředený podivín, jenž své zkušenosti zahrnul do mnoha povídek. Tu žil v Itálii, tu v Barceloně, Berlíně, Ženevě nebo ve Vídni, rád o sobě šířil kontroverzní fámy a nikdo vlastně nevěděl, z čeho žije – v „baronu Prášilovi“ Fecovi z Tygřice tak mnozí spatřují autorovo alter ego. Ačkoliv titul krátkého románu odkazuje k jeho ústřední hrdince Bichette, reflektorem příběhu a postavou, jejíž myšlenkové pochody (mnohdy se značnými obtížemi) sledujeme, je právě Fec. Zápletka se pohybuje v extrémních amplitudách s prudkými výkyvy – osciluje mezi hlubokými emocemi hraničícími s posedlostí a naprostým chladem a lhostejností. Oba hrdinové jsou podvodníci a vyděrači tak trochu otupělí životem, kteří se navzdory svému drsnému chování dokážou prezentovat v lepším světle a vymámit tak ze svých obětí nemalé obnosy. Fec a Bichette se navzájem ujišťují, že spolu mohou tvořit pár, pouze když do něj neinvestují žádné city – tedy v souladu s dobovým smýšlením o nemožnosti vzájemného porozumění či vyjadřování pocitů a lásky. Ta je v meziválečném období považovaná za naprostou utopii a přežitek, přičemž hlavním životním cílem se stává osobní blaho jedince.

Ze Sernerova Posledního uvolnění a krimi povídek čerpal ve své monografii Verhaltenslehren der Kälte. Lebensversuche zwischen den Kriegen (1994) germanista Helmut Lethen (nar. 1939), jelikož v roli hochštaplerů spatřoval důležitou strategii přežití v chladném, mrazivém světě dvacátých a třicátých let. Tyto roky formovala mimo jiné tzv. kultura hanby (Schamkultur) zakládající se na vnější kontrole chování a dojmu, který člověk zanechává na svém okolí. Ztráta tváře vede k nežádoucí izolaci jedince, a ne náhodou káže v Sernerově příručním breviáři pravidlo č. 328: „Měj u sebe neustále malé zrcátko. Může se stát, že budeš muset rychle vyhledat toaletu, aby sis tam vyzkoušel výraz ve tváři.“

Láska = rušivý faktor

Ačkoliv se Fec a Bichette navzájem ujišťují, že lásku pouze hrají („Bichette se v posteli křečovitě rozplakala“) a dodržují pakt o vztahu bez citových investic, opak se ukáže být pravdou. City vyjadřují Sernerovy postavy pouze výjimečně nebo z vypočítavosti, a více než na duševní pochody se zaměřují na tělo. Autor čtenáře barvitými popisy teleportuje do exotického světa šlapek a kaváren, které sám více než dobře znal. Nebojí se filozofování ani veristických detailů co se erotiky a násilných scén týče, přičemž některé vyhrocené až bláznivé momenty překvapí i otrlejšího čtenáře, jenž se místy možná i začervená.

Vypravěčský styl odpovídá literární nové věcnosti, jež reflektuje chlad, distanc a deziluzi meziválečného období bez jakéhokoliv moralizování či patosu typického pro předchozí díla z obdobní expresionismu – jazyk se vyznačuje střízlivými, věcnými popisy bez vylíčení vnitřního světa postav. Serner si libuje v precizních popisech, cynismu, perverzitě a groteskních situacích, jimiž až glorifikuje zločin, a není divu, že publikace vyvolala skandál.

Součástí českého vydání Tygřice jsou i „jiné gaunerské povídky“, v nichž se o slovo hlásí další originální zlodějíčci, voyeuři a podvodníci – například Mizeč, jenž se z každého nepohodlného vztahu vykroutí náhlým zmizením, nebo Busardka – kráska v nesnázích, která nemá jízdenku a s vidinou finančního zisku lapí do svých tenat prvního muže, který jí nabídne pomoc.

Český překlad sto let starého příběhu z pera významné literární osobnosti česko-německého původu rozhodně stojí za povšimnutí a dává nahlédnout pod pokličku velmi vydatné polévky plné erotiky, groteskna a bizarností. „Eintopf“ jak má být.