Tchajwanský spisovatel, básník a bloger, výtvarník i ekologický aktivista Wu Ming-yi (Wu Mingyi, nar. 1971 v Tchao-jüanu/Taoyuan) vystudoval obor marketing a média a získal doktorát z čínské literatury. Publikuje od devadesátých let 20. století, píše povídky, eseje a romány. Patří mezi oceňované a čtenáři oblíbené autory a jeho knihy vycházejí v četných překladech. Roku 2011 vydal dystopický ekologický román Muž s fasetovýma očima (Fu-jen-žen/Fuyanren), který o pět let později vyšel v českém překladu Pavlíny Krámské.

Wu Ming-yi navštívil letos v květnu Českou republiku v rámci programu „Ať bílá nebo černá“ z cyklu Myslet jako ostrov, nad nímž převzalo záštitu Ministerstvo kultury ČR, Ministerstvo kultury Tchaj-wanu a Státní fond kultury ČR. Organizátorem bylo nakladatelství Mi:Lu Publishing.

iLiteratura: Co vás po studiu na vysoké škole přivedlo k literární tvorbě?
Wu Ming-yi: Začal jsem psát už během studia na vysoké škole, ale moje tvorba si tehdy nezískala velkou pozornost. Nevím, jak jsou na tom mladí čeští spisovatelé a kolik mají příležitostí publikovat, ale na Tchaj-wanu se začínající autoři musejí neustále účastnit různých soutěží, aby pronikli do literárních kruhů. Já jsem se během vysokoškolského studia zajímal spíš o masovou komunikaci a především o film.

iLiteratura: A kdy nastala změna?
Wu Ming-yi: Ke změně došlo způsobem, který asi pro Čechy bude zajímavý, protože tady u vás něco takového asi není zvykem. Jak už jsem řekl, mladí tchajwanští autoři stále soutěží a trochu se to celé podobá státním zkouškám. V případě mé první knihy přišel jeden starší autor, kterému se má kniha velice líbila, a chtěl, aby za každou cenu vyšla. Velmi mi s tím pomohl a podpořil mě. Opravdu úspěšná byla až má druhá či třetí kniha. Na druhou stranu si myslím, že tohle soutěžení není úplně zdravé, protože vede mladé autory k tomu psát tak, aby byli oceněni.

Neobyčejně silná folklórní tradice

iLiteratura: Ve svých románech se často pohybujete na hranici reality a mýtů. Co vás vede k myšlence, že „pouhá“ realita vašim příběhům nestačí?
Wu Ming-yi: Domnívám se, že i v českém prostředí existuje silná folklórní tradice a ta se projevuje i v literatuře. Na Tchaj-wanu je tato tradice mnohem silnější. Moje matka patřila k lidem, kteří skutečně věřili v magický svět, a každý týden mě brala s sebou k věštci. Když jsem později přišel do užšího kontaktu s tchajwanskými domorodci, uvědomil jsem si, že v jejich světě je tato magická část dokonce ještě výraznější. Některá etnika například dodnes pohřbívají své mrtvé pod podlahu domu, v němž bydlí.

iLiteratura: Příroda ve vašich románech často vystupuje jako svébytná postava spíše než pouhé prostředí. Je to záměr?
Wu Ming-yi: Základ tohoto přístupu určitě tkví v čínském lidovém náboženství, v němž platí, že v zásadě jakákoli bytost se může stát božstvem nebo nadpřirozenou bytostí. Tato víra je opravdu hodně rozšířená. Nejen zvířata, ale i rostliny se mohou stát božstvem. Napsal jsem mimo jiné i knihu o Bununech (jeden z domorodých kmenů, pozn. aut.) a ti se, než se vydají na lov, musejí nejprve podívat, jestli ptáci letí správným směrem. Používají přírodu, zvířata i rostliny k tomu, aby dokázali předpovídat svůj život.

iLiteratura: Jaké osobní zkušenosti vás jako studenta, který strávil dlouhý čas ve velkoměstě a pobýval dokonce v zahraničí, přivedly tak blízko k přírodě, jejímu detailnímu pozorování i zobrazování?
Wu Ming-yi: Vyrostl jsem sice ve velkoměstě, ale oba moji rodiče pocházeli z venkova. A když jsem se já sám konečně dostal na východ Tchaj-wanu, měl jsem najednou pocit, že jsem se vrátil domů. Tohle (ukazuje fotografie svého domu na samotě a tamní krajiny, pozn. aut.) je místo, kde v Chua-lienu (Hualian) bydlím. Každý týden tam sklízím, co jsem vypěstoval.

iLiteratura: Román Muž s fasetovýma očima jste vydal ještě předtím, než se z ekologie a změny klimatu stalo celosvětově populární literární téma. Přemýšlel jste už tehdy o tom, že zahajujete novou éru, že píšete environmentální dílo?
Wu Ming-yi: Takhle bych to neformuloval, ale když jsem ten román psal, učil jsem na fakultě tvůrčí psaní a vždycky jsem se svými studenty mluvil i o tom, na čem právě pracuji. Nevěděl jsem moc o tom, jaká je situace ve světě, ale říkal jsem jim, že píšu něco, co zatím na Tchaj-wanu nemáme.

iLiteratura: Pomáhá vám pedagogická práce ve vlastní tvorbě?
Wu Ming-yi: Pro mě samotného to velká pomoc není, ale lépe chápu, jakým způsobem se vyjádřit, aby ostatní dokázali pochopit mé myšlenky. Mám takovou teorii, že u psaní nejde o konkrétní způsob, ale spíš o to, že spisovatel musí vědět, jaký je člověk. Spisovatele dělím zhruba do deseti kategorií – jedna z nich je třeba autor-tygr, jiná zase autor-šaman. Myslím, že z těch označení vyplývá, co mám na mysli.

iLiteratura: Myslíte si, že environmentální literatura má moc ovlivnit postoj a chování lidí k životnímu prostředí?
Wu Ming-yi: Nemyslím si, že by literatura sama měla takovou moc, ale věřím, že když si lidé přečtou knihu s touto tématikou, může to začít ovlivňovat jejich způsob myšlení a projeví se to rovněž v jejich různorodých profesích. Zažil jsem to i díky své více než dvacetileté práci v několika nevládních organizacích. Dílo samo nemá přímo moc cokoli ovlivnit, ale jeho obliba znamená, že se čtenáři mentálně snaží přiblížit autorovým myšlenkám a díky tomu začnou měnit své postoje i chování.

Literatura nám otevírá volný myšlenkový prostor

iLiteratura: Ve vašem románu Ukradený bicykl (Tan-čche š´-čchie ťi / Danche shiqie ji, 2015) hraje významnou roli historie a paměť. Je nějaký aspekt tchajwanských dějin, který je v mezinárodním kontextu nedoceněný či nepochopený?
Wu Ming-yi: Pro příklad nemusíme chodit daleko. Když jsem vyrůstal, týkalo se devadesát procent výuky dějepisu Číny, ne Tchaj-wanu. Sám jsem v té době o historii Tchaj-wanu a o jeho domorodých obyvatelích nevěděl téměř nic. Období koloniální historie je také většinou vysvětlováno z úhlu pohledu Číny, a ne z toho tchajwanského.

iLiteratura: Váš otec žil nějakou dobu v Japonsku a dokonce běžně mluvil japonsky. U nás to chápeme tak, že Tchaj-wan byl do roku 1945 pod japonskou koloniální vládou. Zdá se mi ale, a vysvítá to i z vaší knihy, že Tchajwanci toto období nevnímají příliš negativně.
Wu Ming-yi: Část Tchajwanců se díky tomuto koloniálnímu období chtěla stát Japonci, můj otec byl jedním z nich. Dokonce dobrovolně vstoupil do japonské armády. Mé rané vzpomínky a má výchova se nesla v tom duchu, že otec Čínu vlastně nesnášel. Samozřejmě když mluvíme o postoji Tchaj-wanu k Japonsku, musíme se soustředit na to, zda se jedná o původní Tchajwance, nebo o lidi, kteří tam po válce přišli z pevninské Číny. Na Tchaj-wanu se říká, že když jste v době japonské koloniální nadvlády vedl politický boj proti Japonsku, hrozilo, že vás zavřou na pět až deset let. Když jste ale vedl boj proti Kuomintangu, hrozilo vám až třicet let.

iLiteratura: Jakou roli podle vás hraje literatura v době velkých politických změn, nestability nebo ekologických problémů?
Wu Ming-yi: Sám sebe považuji za obyčejného člověka. Jako spisovatel neoplývám větší moudrostí, ale ve světové literatuře je spousta různých vzorů, které nám mohou ukazovat cestu. Literatura nedává přímé odpovědi na naše otázky, ale vede člověka k tomu, aby přemýšlel o nejrůznějších problémech. Vzdělávání a školství ovládají vlády, takže jsme vychováváni k tomu, abychom věřili státu. Literatura taková není, literatura před vámi otevírá úplně jiný myšlenkový prostor.

iLiteratura: Býváte srovnáván s autory jako Murakami či Márquez. Jak je vám takové srovnání příjemné?
Wu Ming-yi: To je určité specifikum literatury. Myslím si o sobě, že jsem úplně obyčejný člověk, a najednou se stane, že jsem přirovnáván k těmto významným autorům. Mívám obvykle pocit, že to není úplně realistické. Na druhou stranu, když se na vás lidé dívají jiným pohledem, začnete sám na sebe klást větší požadavky a tohle je pro spisovatele trochu nebezpečné, protože pak v další tvorbě nemůže být sám se sebou nikdy spokojen.

iLiteratura: Ve vašich knihách je ohromná spousta detailů z přírody a historie. Kolik času trávíte přípravou? Děláte si obsáhlé rešerše, nebo se ty konkrétní věci postupně vynořují během psaní?
Wu Ming-yi: Vlastně u mě fungují oba způsoby práce. Když jsem psal román Ukradený bicykl, chtěl jsem porozumět tomu, jaká je vůbec historie jízdních kol, a doma teď mám jejich velkou sbírku (ukazuje fotografie, pozn. aut.). Dokonce si ode mě občas muzea půjčují některé exponáty. Díky tomu mám možnost seznámit se s odborníky z jiných oblastí, kteří jsou ochotni mi vysvětlovat další problémy. Během své pražské přednášky jsem zmínil i svou povídku Oblaka jsou 2000 metrů daleko (Jün caj liang čchien mi / Yun zai liang qian mi, 2019), v níž hrají důležitou roli ohrožení tchajwanští sněžní leopardi. Jedna tchajwanská galerie nyní připravuje výstavu, která má zahrnovat i VR film natočený podle ní (pozn. aut. stejnojmenný VR film inspirovaný Wuovou povídkou byl uveden na 82. ročníku filmového festivalu v Benátkách v roce 2025) a najednou potřebujete spoustu odborníků – nejen ty od filmu, ale i ty, kteří se věnují výzkumu sněžných leopardů apod.

iLiteratura: Obyčejné věci, jako právě kolo, se ve vaší tvorbě stávají důležitými symboly, které pomáhají vyprávět příběh.
Wu Ming-yi: Je to tak. Věci jsou pro mě důležité. Nevím, jak je to v českém lidovém náboženství, na Tchaj-wanu za každou věc či situaci odpovídá nějaký bůh – ať už jde o úspěch u zkoušky nebo naplnění touhy po dítěti. Chystám se napsat příběh slavného tchajpejského chrámu Lung-šan (Longshan). Je v něm spousta nejrůznějších soch a je tedy podobný evropským kostelům, kde má dílo za sebou nějaký příběh a historii. Všechny tchajwanské chrámy samozřejmě mají nějaký vztah k umění. Proto se na psaní své další knihy tolik těším.

iLiteratura: Můžete alespoň naznačit, o čem, kromě chrámu Lung-šan, bude?
Wu Ming-yi: Celý příběh vychází z toho, že v současnosti žije na Tchaj-wanu velké množství starých lidí. V osmdesátých letech u nás začalo feministické hnutí a spousta žen si zvolila životní cestu bez dětí. Současně ale máme i tradici péče o staré lidi, za kterou zodpovídá následující generace. Tato tradice je pořád silnější než myšlenky feminismu. Příběh je o matce (jde o mou vlastní matku), která každý týden chodí do chrámu a modlí se za to, aby žila ještě o něco déle. Její dcera naopak chodí do chrámu s přáním, aby už její matka moc dlouho nežila. Večer se pak sejdou různá chrámová božstva a debatují o tom. Na Tchaj-wanu se totiž v posledních dvou letech objevují případy, kdy děti zabily své staré rodiče, nebo se ti rodiče za pomoci svých dětí zabili sami.

iLiteratura: V České republice jste už podruhé. S Kateřinou Tučkovou a Liao Chung-ťim jste měli společné setkání se čtenáři. Jaké jsou vaše dojmy?
Wu Ming-yi: Tentokrát je můj pobyt jiný především proto, že jsem tu s dcerou a ukazuji jí místa, která jsem už dříve navštívil. Česká republika sice nemá tolik obyvatel, ale mám dojem, že se tady hodně čte, takže jsem během debat a přednášek cítil čtenářskou energii. Býval jsem a asi stále jsem hodně stydlivý a není pro mě jednoduché mluvit před větším množstvím lidí, ale už jsem se to naučil. Je milé podívat se čtenářům do očí a psát do knih jejich jména a připisovat k nim to své. Moje práce mi dala možnost poznávat různé kultury, ale na druhou stranu se snažím čtenářům ukázat, že moje přítomnost není jen práce, ale chci, aby mezi námi vznikly skutečné emoce.

iLiteratura: Co k tomu dodat?
Wu Ming-yi: Jsem spisovatel a jako takový bych rád pokračoval ve své práci. Nevím, jestli budu mít ještě někdy příležitost do České republiky přijet. Ať tak či onak, rád bych dokončil a dopsal všechno, nad čím přemýšlím.