V edici Hlas nakladatelství Vyšehrad vyšla kniha Věci, o kterých se nemluví italské spisovatelky a scenáristky Antonelly Lattanzi. Stejně jako její předchozí titul Questo giorno che incombe (2021, Ten den se blíží) byla v širší nominaci na nejprestižnější italskou literární cenu Strega. Autorka se v románu nebojí nelíbivých témat a upřímně, až syrově a bez příkras opravdu mluví o věcech, o kterých se normálně nemluví. O snaze otěhotnět, nuceném potratu, truchlení po nenarozených dětech i nepřípustných myšlenkách a absurdních znameních, která za tu dobu ženě proběhnou hlavou.

Téma mateřství se v posledních letech objevuje napříč světovými literaturami. Sheila Heti v Mateřství nebo Petra Soukupová v Marta děti nechce řeší, zda se matkou stát nebo ne a co pro ženu znamená jí nebýt, v Jedináčkovi Guadalupe Nettel ohledává mateřství zkomplikované nemocí dítěte i pěstounství a Verena Kessler v Evě etickou otázku mateřství a odlišné postoje k němu.

Touha v injekcích

Věci, o kterých se nemluví jsou o jasně zformované touze po mateřství, které ale nepřichází. Podrobně vypráví o umělém oplodnění a všem kolem něj, ze snahy otěhotnět se stává rutina spočívající v počítání dnů a hodin, dlouhém harmonogramu léků, píchání injekcí, sexu z povinnosti a nekončícím sledu návštěv gynekologů i specializovaných pracovišť. Když pak Antonella konečně otěhotní, vlnu euforie a štěstí rychle vystřídají velmi nepravděpodobné komplikace; hlavní hrdinka stojí před rozhodnutím, jak s vytouženým, ale život ohrožujícím těhotenstvím naložit. Ani blízkost smrti pro ni ale není důvodem ke kapitulaci a uzavření příběhu bez šťastného konce.

V celém příběhu vyprávěném z pohledu hlavní hrdinky jde hlavně o ženu samotnou. Je o samotě, naštvání, bezmoci i vině, kterou při tom všem prožívá, a zároveň silné touze, která ji žene dál. O očekáváních společnosti, jak by se (těhotná) žena měla chovat, co cítit a říkat. Kniha tak odkrývá propast mezi samotným prožitkem ženy a pohledem zvenčí, který mu často neodpovídá.

Příšerná matka

Hlavní postava románu má mnoho společného s autorkou samotnou; jmenuje se Antonella, je spisovatelkou a v březnu 2021 jí vyšla nová kniha, která je stejně jako Questo giorno che incombe o mladé matce zavřené v bytě se svými dcerami a trpící paranoiou. Věci, o kterých se nemluví mají několik časových rovin: v přítomnosti románová Antonella – spisovatelka píše knihu, kterou právě čteme, a přemýšlí o samotném aktu psaní a vzpomínání. Psaní je pro ni psychoterapií, pokusem o uzavření celé životní epizody. Vzpomínání je pro ni drásavé a mučivé, ale nutné: „Jenom oddaluju okamžik, kdy budu muset začít vzpomínat. Pokud chci tuhle knihu napsat, musím otevřít dveře, které už nikdy otevřít nechci. Mám strach do těch vzpomínek nahlédnout. Hlavně do těch šťastných. Ty šťastné už bych si nejradši nikdy nevybavovala.“ (s. 31) Další roviny jsou retrospektivní, ocitáme se v příběhu samotném a spolu s hlavní hrdinkou prožíváme návštěvy u doktorů, hádky s manželem, lockdownová opatření i okolnosti vydání její předchozí knihy. Stále jde o psaní-vzpomínání, románová spisovatelka často napomíná samu sebe a v jakémsi dialogu z přítomnosti komentuje vyprávěný příběh: „Žena, která se dívá na těhotné ženy závistivě. (Když píšeš, buď upřímná.) Fajn, budu upřímná. Já se na ně dívám s nenávistí.“ (s. 30)

Časové roviny se střídají. Vzpomínání je pro románovou spisovatelku tak trýznivé, že není schopna „souhrnnou zprávu“, jak události nazývá, převyprávět v kuse. Od příběhu utíká k úvahám nad psaním samotným, nad sebou samou i významem mateřství, aby se pak do vyprávění vrhla po hlavě a části příběhu převyprávěla na jeden dech, horlivě a bez cenzury: „Vynadají mi, že jsem si nechala implantovat dvě embrya, předhazují mi všechno možné (seřve mě dokonce i on, ten, co říkal, že kdo nehraje, nevyhraje –‚Poslalas ho do prdele?‘ řeknou mi kamarádky ‚Ne.‘), prohlašují, že jestli věřím v boha, pak se můžu pokusit nechat si všechny tři děti (‚Co že ti to řekli?? Poslalas je do prdele?‘ ‚Ne.‘), jinak se musím připravit na redukci.“ (s. 84) Celý příběh se postupně skládá z fragmentů událostí, pocitů i komentářů k nim. Někdy jsou krátké, jednovětné, jindy je to proud myšlenek na několik stran, který nelze zastavit. S orientací pomáhají časové údaje, jimiž románová Antonella do vzpomínek vstupuje, jako by si je tak sama ukotvila.

Překlad se čte dobře, nicméně v češtině vyloženě rušivě působí, když na několika místech doktoři Antonelle tykají: „Jeden gynekolog z kliniky Y. mi říká: ‚Rozhodnutí je na tobě, ale chápu, že to chceš zkusit se dvěma. Kdo nehraje, nevyhraje.‘“ (s. 46) „Ona: ‚To uvidíme na UZ. Já jsem ti radila, aby sis nechala implantovat jen jedno.‘“ (s. 55) Z textu není jasné, zda k tykání dochází z jakési autorské potřeby dokreslit už tak neempatický přístup zdravotníků, nebo jde o nepozornost překladu či redakčního čtení.

Nesnesitelně rozporuplná, nesnesitelně lidská

Románová Antonella je nesnesitelně rozporuplná, zároveň ale velmi lidská. Jak sama popisuje, dlouho jí mateřství nepřišlo zajímavé, soustředila se na dráhu spisovatelky, která ji naplňovala, a ve třiceti osmi si najednou vzpomněla, že by děti chtěla. Následovala neúspěšná snaha o přirozené početí a následná asistovaná reprodukce. Její tělo jako by odmítalo nejen mateřství samotné, ale i všechny přidružené očekávané souvislosti. Neumí si odepřít kouření nebo občasný aperitiv s přáteli, ani když je zrovna vytouženě těhotná. „Já, zvrhlá matka, jsem si před dvěma dny dala s Marcem aperitiv. Bylo to u něho doma (vevnitř), se zavřenými okny. […] Dobře. Jsem blázen. Ale už se stalo. (Mám chuť smazat, co jsem napsala – pravdu –, a nechat jen povšechné: sešla jsem se s Marcem; bez toho, abych rozváděla, kolik opovržení si zasloužím, ale slíbila jsem, že budu upřímná).“ (s. 88) Místo odpočinku fanaticky bojuje za svou kariéru, objíždí živá čtení a své těhotenství maskuje, nikomu o něm neříká.

Její posedlost psaním zasahuje i do vnímání reality, opakovaně komentuje chování svého, jinak absentujícího, manžela Andrey slovy „kdyby byl Andrea románová postava, nebylo by pro něho typické, aby mě v téhle chvíli objal a byl dojatý k slzám.“ (s. 61) Tedy ve chvílích, kdy prožívá nejintimnější chvíle – zjišťuje, že je těhotná – vlastně přemýšlí v literárních kategoriích, Andreovo chování hodnotí stejně, jako by hodnotila fiktivní postavu. Hranice mezi jejím psaním a prožíváním skutečnosti splývá, a to i s vlastní tělesností: „Od dubna 2021 do 8. října 2021 jsem neměla menstruaci. Celý tenhle příběh je příběhem krve. 7. října začínám psát tuhle knihu. 8. října se mi menstruace po sedmi měsících vrátí. Přísahám. Nic si nevymýšlím. Musím být upřímná. Tahle kniha na mě, v dobrém, ve zlém, působí.“ (s. 66)

Čtenář je neustále vystavován rozporu mezi její touhou po mateřství, vynaloženým úsilím o něj a chováním, které mu vůbec neodpovídá. Chce ji napomínat a soudit, ale má na to právo, bylo by to správné? Takové otázky Lattanzi svou knihou otevírá. Kdo nám předepisuje, co si máme myslet a po čem toužit? Kniha čtenáře manipuluje k tomu, aby soudil, a nechává ho v nepohodlí tohoto soudu, umocněném i stírající se hranicí mezi fikcí a skutečností. Čtenářův vztah k Antonelle se navíc vyvíjí, od sdílené frustrace při její snaze otěhotnět k odsuzování jejího chování, když těhotná je, až po naprostou lítost a soucit, když Antonella stojí před rozhodnutím, jak s život ohrožujícím těhotenstvím naloží. Její posedlost kariérou čtenář pochopí a zpětně omluví, až když je Antonella úplně na dně: „Co mě udržuje při životě? Román.“ (s. 170)

Kniha je vážná věc

Kniha vyniká právě zobrazením lidskosti hlavní postavy: není konzistentní, není líbivá, ale je nesnesitelně opravdová. Skrz příběh se otevírá mnoho tabuizovaných témat od asistované reprodukce přes komplikované těhotenství a nucený potrat. Nejsilnější je ale kniha ve chvílích, kdy Antonella necenzurovaně mluví o pocitech a myšlenkách, které, jak sama komentuje, by nejradši smazala, protože jsou nepřípustné. „To, co ti jasně říká rozum, to, v co věříš, co obhajuješ – nikdo, kdo jde na potrat, není nikdy zrůda –, silnější hlas uvnitř tebe popírá a přeřvává. Jsi zrůda a nechceš, aby to někdo věděl.“ (s. 22)

Na druhou stranu je román osobní zpovědí, zprostředkovává vlastní příběh, slouží jako vlastní/soukromá psychoterapie, je zahleděný do sebe. I když i o tom Antonella přemýšlí: „A co když promlouváš jen k sobě?, napadne mě. Aby byla kniha knihou, nemůže promlouvat jen k tobě. Musí se vztahovat na všechny. […] Kniha je vážná věc. Nemůžeš ji psát jen proto, aby sis vylila srdce. Nemůžeš ji napsat, protože ji potřebuješ.“ (s. 31), přesto zůstává otázka, zda tato sebereflexe stačí na to, aby se text stal něčím víc? Nebo je uvedený postup jen obranou před kritikou, kterou text takto předjímá?

Vypravěčka, která neumí prožít manželovo objetí jinak než měřítky literární postavy, si nemůže být jistá ani tím, jestli píše pro sebe, nebo pro čtenáře. Premisa „musí se vztahovat na všechny“ platí pro pocity, které prožívá – vztek, frustrace, sebeobviňování. Neplatí ale už tak docela pro její společenskou pozici: privilegovanost spisovatelky s volnou pracovní dobou, která si může dovolit podřídit celý profesní život vlastnímu tělu, text nikde nereflektuje. Místo toho se text ztrácí ve vlastní literárnosti; psaní-vzpomínání trauma až příliš estetizuje, vzdaluje ho od skutečnosti, a tím důvěryhodnosti. Čtenář, který se musí orientovat v časových rovinách textu a v tom, zda právě promlouvá vypravěčka-spisovatelka, nebo vypravěčka-matka, najednou stejně podezřívavě nahlíží i na trauma samotné.