Proč nejdeš třeba do Brd?

Třicátnici Martě v životě nic nechybí. Má práci v reklamní agentuře, která ji baví, již několik let žije spokojeně s přítelem Hynkem a hezký vztah má i s jeho dětmi z předchozího manželství, o které se společně starají ve střídavé péči. Vlastní děti Marta nechce, na tom se s partnerem již dříve dohodli. Přesto čtyřiatřicetiletá žena na poslední chvíli dává přednost osamělému putování podél oceánu před rodinným pobytem v pohodlí all inclusive hotelu. Avšak plán ujít pěšky přes dvě stě kilometrů naráží na nepochopení: Proč se raději nevydá do Brd? I toto rozhodnutí si Marta musí před svým okolím obhájit – stejně jako spoustu dalších životních kroků, o kterých na svatojakubské cestě přemýšlí.

Petra Soukupová se ve své v pořadí třinácté knize vrací k postavě Marty, protagonistky deníkového románu Marta v roce vetřelce (Host, 2011). Místo devatenáctileté dívky, která se na pokraji dospělosti vyrovnává s neplánovaným těhotenstvím, se nyní setkáváme se ženou, jež navzdory všeobecnému očekávání mateřský cit „prostě necítí“. Jedna z nejúspěšnějších tuzemských spisovatelek tak novým románem přispívá k aktuální diskusi o dobrovolné bezdětnosti, kterou na domácí literární scéně otevřely například český překlad románu kanadské autorky Sheily Heti Mateřství (Také Take Take, 2023) či soubor rozhovorů Žiju bez dětí (CPRESS, 2024) moderátorky Martiny Hynkové Vrbové. Soukupová se v tomto ohledu vymezuje proti tlaku společnosti na ženy, který roste po třicítce (výslovně o tom mluví v rozhovoru pro Kavárnu nakladatelství Host), a jak dodala v podcastu Lit, nemá ráda, „když se lidem, zvlášť ženám, říká, co mají a nemají dělat“. Rodičovství představuje jako jednu z možných životních cest, nikoli povinnost.

Mít, či nemít

Děj románu se opírá o Martinu trasu z portugalského Porta do středověkého poutního místa ve španělské Galicii. Každá z dvanácti kapitol přitom představuje jeden den na cestě k proslulé katedrále s hrobem sv. Jakuba. Martu sledujeme doslova na každém kroku a s ní i její vnitřní monolog plný pochybností. Protagonistka se v duchu vrací do minulosti, přehrává si znovu rozhovory i rozepře s Hynkem, konflikty z práce či tísnivé situace a dotěrné dotazy z rodinných setkání. Otázka dětí, vlastních, nevlastních, dětí sourozenců či kamarádek, přitom stále visí v parném vzduchu. Marta je ale nadále skálopevně přesvědčena, že se matkou stát nechce, přestože jí její blízcí neustále naznačují, že by tomu mělo být jinak. Z víru myšlenek dokáže poutnici vytrhnout jen fyzické strádání – horko, únava, hlad a puchýře na nohou. Anebo hezký motiv pro fotku, kterou si dá na instagram.

Po každém deníkovém záznamu následuje vyprávění z pohledu jedné z vedlejších postav, o kterých Marta během chůze přemýšlela. Ke slovu se dostávají její rodiče, sestra, Hynkovy děti i jeho bývalá manželka, kamarádky a na úvod i na závěr její o více než deset let starší partner. Martini blízcí dodávají svou perspektivu k situacím, které s ní prožili, a především pak představy, jak by podle nich Marta měla žít. Vedlejší postavy zároveň sdílí i své vlastní příběhy, které se často točí kolem rodičovství. Ať už se jedná o starost a péči o malé i dospělé potomstvo, skloubení rodinného a profesního života, mateřství po čtyřicítce, či martyrium umělého oplodnění, román přináší pestrou paletu osudů, které mnohým ze čtenářek a čtenářů mohou přijít přinejmenším povědomé. Petra Soukupová zůstává věrná své dosavadní tvorbě a rodinné a mezilidské vztahy popisuje velmi autenticky a zcela bez příkras.

K autentičnosti románu velkou měrou přispívá autorčin specifický styl, v němž proud vědomí protagonistů ke čtenářstvu promlouvá jako v důvěrném dialogu. Martinu přímočarou hovorovou samomluvu od vyprávění jejích blízkých neodlišuje pouze jiný druh písma, ale především způsob vyjadřování odrážející věk i charakter dané postavy. To je patrné obzvláště v částech líčených z perspektivy devítiletého Bertíka či puberťačky Viki, v nichž se Soukupová jako zkušená autorka knih pro děti rozhodně nezapře. Zdařile jsou zachyceny i partnerské hádky, rozpačité rozhovory z rodinných obědů či způsob online komunikace, která se v dnešní době výrazně propisuje i do mezilidských vztahů, jak ukazuje například úspěšný projekt Terapie sdílením.

Na cestě

Zda cesta do Santiaga de Compostela dokázala Martě změnit život, zůstává v závěru knihy otevřené. Přestože román Marta děti nechce není klasickým cestopisem a pouť zde slouží spíše jako kulisa, hrdinčiny vnitřní dialogy výstižně zachycují myšlenkové pochody, které zažívá většina poutníků či dálkových chodců. Camino, tedy svatojakubskou cestu, zde Soukupová zaznamenává rovněž velmi realisticky. Tuto pouť přibližuje jako masový fenomén, který v současnosti přináší řadu negativních dopadů na místní obyvatelstvo. Autorka na své protagonistce také trefně popisuje jakési rozdvojení mysli během cestování, při němž řada z nás automaticky přemýšlí o tom, zda to, co zrovna prožíváme, bude dostatečně instagrammable. Román tak podává aktuální výpověď nejen o otázce mateřství, ale také o tom, jaký obraz o sobě (nejen) na sociálních sítích vytváříme a jak tyto obrazy našich životů i ve skutečnosti občas dokreslujeme tak, aby odpovídaly očekávání našeho okolí a společnosti.