Zůstat v manželství udržovaném spíše ze zvyku, nebo riskovat samotu a ztrátu zdánlivého bezpečí? Obzvláště, když už nejde jen o dva životy, ale rovnou o čtyři. Základní situace nepříliš zalidněného románu je docela jednoduchá, ale pravidelné čtenáře Petry Soukupové nepřekvapí, že jde až na dřeň.

Být divný je v pořádku. Toto celkem jasné a jednoduché sdělení si cestu k těm, kteří ho skutečně potřebují slyšet, obvykle hledá těžko. Zároveň se z něj může snadno stát klišé. Petra Soukupová jej naštěstí zprostředkovává s odzbrojující vypravěčskou přímočarostí a díky komplexní povahokresbě.

Druhá dětská kniha populární české spisovatelky předkládá zdánlivě jednoduchý příběh s detektivní zápletkou, za nímž se skrývají okolnosti mnohem složitější, než malá vyšetřovatelka očekávala. Příběh se v závěru převrací v „dětskou“ úvahu nad mezilidskými vztahy a hranicemi osobní zodpovědnosti. Dílo je čerstvě nominováno na cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež.

Petra Soukupová s obvyklou podmanivostí svého vypravěčského umění na příběhu tří hrdinů ukazuje, jak těžké a často bolestné je klamat okolí a především sebe v zájmu toho, co je údajně nejlepší pro všechny. Její nová próza spolu s knihou Kdo zabil Snížka? vytváří neobvyklý koncept dvou knih, které sice vyšly krátce po sobě a odehrávají se ve stejném fikčním světě, ale cílí na dvě velmi rozdílné skupiny čtenářů – děti a dospělé.

Nová kniha Petry Soukupové je po obsahové stránce plná neporozumění, domnělých i skutečných křivd, hádek a neochoty k pochopení druhého. Neutěšený dojem z četby posiluje skutečnost, že autorka se pohybuje na poli rodinných vztahů, tedy těch nejdůvěrnějších a současně nejkřehčích.

V nové próze Petry Soukupové se originálním způsobem prolíná modelová situace dítěte v nečekané a nechtěné životní situaci s podobně modelovou rolí zvířecího průvodce coby pomocníka a rádce. Kniha Bertík a čmuchadlo je autorčina prvotina zacílená na dětské čtenáře. Soukupovou k jejímu napsání inspirovalo narození dcery – a přesto, nebo možná právě proto, je hrdinou jejího příběhu chlapec.

I další román Petry Soukupové je, řekněme, upřímný, založený na nepřibarvovaných „skutečnostech“, a velmi původní. Možná trochu i proto, že se jedná o zápisky s autobiografickými prvky. Soukupová opět předkládá neidylizující a v rámci současné české literatury výjimečné líčení vztahů uvnitř rodiny.

Cejtim, jak mě hřeje do obličeje. Přes zavřený oči je žluto. Celej pokoj je zalitej sluncem. Otočim se, otevřu oči a podívám se na budík. Průser. Je půl desátý. Snažim se rychle oblíkat.

Je sobota někdy začátkem dubna, a když se při snídani podívám z okna kuchyně, na trávě je jinovatka. Přesto se po snídani oblíknem a jedem někam na závod, nebo vlastně já ani nevim, jestli je to závod, akorát vim, že za chvíli jedem.

V Petře Soukupové našla česká literatura talent, který tu v linii mladé prozaické generace chyběl. Autorčina novinka Zmizet je samorostlá próza, která podstatnou měrou předčí debut K moři, za nějž Soukupová získala Cenu Jiřího Ortena.