Po pěti letech od posledního publikovaného titulu Růže z Jericha (2020, Paseka) přichází Michaela Štěchová s novým románem. Ačkoliv ústředním tématem Křehkých příměří je nadměrná těhotenská nevolnost popisovaná s naturalistickou důkladností a sebeironickým, leckdy tísnivým humorem, autorka tuto výchozí situaci provazuje s protagonistčinou minulostí. Díky tomu se jí daří pohled na takzvaně svobodné rozhodnutí stát se matkou ozvláštnit o celou řadu dalších motivů týkajících se mateřství jak v intimní, tak sociální rovině. Podobně jako ve svých předchozích titulech se přitom rozkračuje mezi kulturami.

V první části románu rozděleného na pět oddílů zastihujeme hlavní protagonistku a zároveň vypravěčku Emu v nemocnici, kde je hospitalizovaná s diagnózou hyperemesis gravidarum. Když se čtenář na devatenácté straně dočte, že: „Ráno, když ve sprše zvracím první cucky krve, se mi hlavou prožene první myšlenka na potrat. Požádám o něj při vizitě, říkám si rozhodně, a zároveň přemýšlím, jak to vysvětlím doma. Po tom všem…“, ještě netuší, o jak silné vyjádření se jedná. Možná si tu autorka pohrává se stereotypy lidského uvažování o mateřství. (To, že být morálním arbitrem si můžeme dovolit, dokud se nás to celé netýká, se ostatně objevuje víckrát: „Ještě před několika lety bych se s ní trumfovala s nejhlasitějším odsudkem. Dneska místo ‚tohle bych já nikdy neudělala‘ říkám radši ‚bože, dej, ať se nikdy nedostanu do stavu, ve kterém bych byla něčeho takového schopná‘.“ – s. 333) Právě potrat o deset let dříve nastartoval neodbytnou touhu po dalším mateřství, která se postupně stává obsesí a vyplňuje celou Eminu osobnost. V tomto ohledu bychom sice mohli autorce vyčítat, že svou postavu staví převážně na jediné stránce její bytosti a mnoha dalšími ji neobdaří, ale stejně tak lze namítnout, že právě to je na příběhu autentické – nejprve obsesivní touha, která vytlačí všechno ostatní, potom mateřství, které je současně obrovským naplněním i bolestným transformativním procesem: „Netuším, že těhotenství roztříští mou osobnost na střepy, které budu první rok mateřství postupně slepovat v úplně jinou nádobu.“ (s. 291)

Popisy zdravotního stavu a neustálého zvracení v úvodní části prostřídávají vzpomínky na první těhotenství, rovněž provázené nadměrnou nevolností. Ema má tou dobou jiného partnera než v aktuálním čase – Krish pochází s Indie, a přestože Emu přesvědčuje, že o společnou budoucnost stojí, nepovažuje jejich ekonomickou a kariérní stabilitu za dostatečnou pro příchod dítěte. Ema nakonec podstupuje potrat a následuje několikaleté soužití s Krishem, nejprve v Čechách, ale posléze i v Indii. Tomuto období je vyhrazena druhá, nejrozsáhlejší část, na jejímž konci Ema dospívá k rozhodnutí vztah ukončit. Seznámení s aktuálním partnerem autorka přeskakuje a v posledních třech částech se pak se stejnými podrobnostmi, s jakými popisovala nekončící zvracení, soustřeďuje na proces snahy otěhotnět, na druhou polovinu těhotenství a posléze i samotný porod a dobu bezprostředně po něm.

Na román Michaely Štěchové můžeme nahlížet různými způsoby. Formálně jde na první pohled o čtivý text, který zdánlivě jednoduše, takřka deníkovým nebo možná blogovým stylem popisuje dvě těhotenství a deset let mezi nimi. Přirozeně balancuje mezi vážností a ironickým nadhledem (třeba když nás pravidelně informuje, co si o tom či onom myslí „holky z netu“), jen u toho působí trochu upovídaně. Dosud vydané recenze a ohlasy (ČT Art, Tvar 12/2025) na román se shodují, že Křehká příměří by mohla být sevřenější, a mají v tom nejspíš pravdu. Přestože úspornost a přesnost vyjádření zřejmě nejsou autorčinými nejsilnějšími stránkami, neznamená to ale, že v druhém plánu nepracuje s dalšími významy. Kniha neukazuje jenom odvrácenou stránku těhotenství, o které se na veřejnosti spíše nemluví nebo kterou veřejnost navzdory bažení po vyšší porodnosti spíše nechce vidět. Všechny ty informace a popisy dlouhých let ve vztahu, kde chce každý něco jiného, všeho toho bažení a zkoumání různých tělesných tekutin, ten mnohdy vyčerpávající přehled všech podrobností z protagonistčina osobního života autorka používá k vyjádření rozporuplnosti a nejednoznačnosti Eminy role a jejího prožívání.

Jako čtenáři sledujeme dlouhé roky, kdy Ema nedokáže uzavřít ono křehké příměří a vyrovnat se se svou takzvaně svobodnou volbou v podobě potratu. Přestože Krish říká „nechám to na tobě“, dává tvrdě najevo svůj postoj – vztah s Krishem je obecně poznamenán stereotypním pojetím partnerství, po jehož některých stránkách Ema touží (žádost o ruku a indická svatba), ale jiné ji postupně ubíjejí (nedostatečná váha jejích argumentů, Krishova převaha plynoucí mimo jiné i z lepší úrovně angličtiny). Krish tak nakonec na Emě „nechá“ nejenom rozhodnutí, ale s ním i vinu. Dlouhou a náročnou cestu k mateřství má pak Ema tendenci si vysvětlovat jako odpovídající trest. Motiv trestu a následků vlastních činů se navíc řetězí – po celé ty roky, kdy Ema marně přemlouvá Krishe k založení rodiny, se snaží otěhotnět i její sestra. Ta nakonec v zoufalství vyhledá vědmu, od níž se nechá přesvědčit, že problémy obou sester souvisí s příkořím z minulých životů.

Vztah se sestrou, podporující, ale přitom bolestný, má působivou dynamiku – a i díky němu se pohled na téma rozšiřuje. S tím souvisí nezbytná poznámka o postavách vystupujících v knize. Tam, kde Ema navazuje s dalšími protagonisty intenzivní vztah prostřednictvím tématu mateřství, dokáže autorka vykreslit poměrně působivé obrazy. Částečně to platí pro dialogy s Krishem, zcela plně potom pro Emina setkání se sestrou a pro soužití v Indii s Krishovou matkou ma. Ema si k ma vytvoří poměrně pevný vztah a navzdory neoddiskutovatelným kulturním rozdílům začíná mezi sebou a starší ženou vidět čím dál víc podobností (možná právě proto autorka pojmenovala svou hrdinku právě takto?). Společné sledování němého filmu o lásce v izolaci indického bytu následované odsudkem Krishe, který přichází domů na večeři, nakonec představuje hybný moment Emina „osvobození“. Na tom má svůj podíl také společenský úděl Síty, hlavní hrdinky Rámájany, kterou Ema v různých verzích čte s podobnou obsesí, s jakou si později vede tabulky plodných dnů.

Postoj k mateřství, na němž je budována postava vypravěčky, nicméně nemůže utáhnout ostatní postavy. Ty, jež toto téma nepoutá k Emě dostatečně silně, místy působí jako kulisy nebo reprezentanti určité role či postoje – ať už je to Matěj jako podporující partner, nebo otec reprodukující repliku o ženách, které dříve rodily na poli a potom bez problému pokračovaly v práci. Podobně je zničehonic prostor věnován sestřenici, která děti mít nechce, což je pro knihu další důležitý postoj, ale tak trochu trčí do prostoru. Jakkoliv vypravěčku zavede k úvahám o tom, kde se vlastně její touha po rodičovství bere: „Je touha po dítěti skutečně přirozená, vrozená, podmíněná hluboce zakořeněnými, pradávnými instinkty, které ani nemá smysl analyzovat, nebo se jim nějak vzpouzet. (…) Nebo mě do mateřství žene společnost a její očekávání? (…) Proč já to dítě chci? Proč ho chci tolik, že jsem kvůli němu ochotná rozdrolit svůj život na písek a rozfoukat ho do regálů s plenkami a kojeneckou výživou?“ (s. 271)

Ne náhodou je v knize citována Klára Vlasáková a její román Těla. Právě tělesnost je v Křehkých příměřích s mateřstvím neodmyslitelně spojená. Autorka s ní pracuje pomocí velmi konkrétních popisů, které by mohly mít tendenci některé čtenáře odrazovat a jistě budou i pobuřovat – Štěchová je ale dokáže používat funkčně (možná snad jen to zvracení se trochu cyklí, ale těžko říct, nakolik to lze u tohoto tématu vyčítat) a přitom si drží schopnost již zmiňovaného sebeironického odstupu – třeba když reprodukuje, co říkaly ony „holky z netu“. Když ale hrdinka najde facebookovou skupinu, kde se uživatelky svěřují se svými zkušenostmi s HG, přichází úleva bezpečného prostředí, kde není nutné za každou stížnost připojovat větu „ale za nic na světě bych neměnila“. Možná právě proto se Štěchová rozhodla pro tolik omáčky kolem. Aby bylo patrné, že i několikaletá touha po dítěti je protagonistce v okamžicích totální bezmoci naprosto k ničemu. Postupně převládá pocit nulové kontroly a přichází ztráta důvěry ve vlastní tělo.

Na posledních stranách knihy jsme svědky toho, jak se tahle důvěra postupně obnovuje. Alespoň do okamžiku, kdy přijde „nový cyklus neklidu“. Křehká příměří v sobě mají mnoho rozporů, a to jak na tematické, tak na literární rovině. Ale možná právě proto stojí za to je číst.