Johana Horálková

Někdo by to jistě označil za genderový stereotyp, ale tátové se s tím většinou moc nepářou. Nepřeceňují fyzickou ani psychickou nepohodu dětí, natožpak počet vrstev oblečení, v kterých mají jít ven. Děti se s nimi stávají po všech stránkách otužilejšími a rychle se učí novým věcem.

Do užších nominací letošní Bookerovy ceny se probojovali dva Irové, dva Američané, Kanaďanka a Britka. Podle sázkařů měl vyhrát někdo ze tří spisovatelů s křestním jménem Paul. Komu prestižní ocenění nakonec připadlo?

Po odzbrojující autobiografické knížce Jak jsem chodila do školy oprášilo nakladatelství Kher další dětskou knihu Tery Fabiánové. V pohádce Tulák líčí titulní psí hrdina své životní peripetie. Prochází různými společenskými vrstvami a napříč všemi se setkává s dobrem i zlem.

Co se skrývá v nitru starého pána, který si to podmračeně rázuje po ulicích v růžových kalhotách? Děti se díky němu mohou poučit nejen o ekologii, ale také o mezilidských vztazích a poodhalit skutečnost, že nikdo z nás není vyloženě dobrý, nebo vyloženě zlý.

Matka Billa Furlonga měla štěstí, jaké v Irsku druhé poloviny 20. století těhotnou neprovdanou dívku jen tak nepotkalo. Neocitla se na okraji společnosti. Když dospělý Bill v klášteře, kam dodává topivo, narazí na jinou neprovdanou matku, stane před zásadním rozhodnutím. Takové maličkosti vyprávějí o moci a hodnotě jednotlivého člověka, zatímco v pozadí se tyčí přízrak „Magdaleniných prádelen“.

Pět povídek, které spojuje téma války na Ukrajině, vychrlil spisovatel Jan Němec během prvních čtyř měsíců po začátku ruské invaze. Nabízí se otázka, jestli je záhodno beletristicky zpracovávat takové téma bez určitého odstupu a navíc takzvaně od stolu, potažmo od obrazovky.

V „precovidové“ novele, která se formou blíží absurdnímu dramatu, rozehrává Don DeLillo komunikační apokalypsu. Ukazuje, jak se v dnešní době štítíme ticha, nevíme si s ním rady a neustále cítíme potřebu ho vyplňovat stále další, marnou komunikací.

Kdyby se Demokracie dočkala filmového zpracování, první scénou z traileru by mohly být siluety členů mileneckého trojúhelníku na pozadí atomového hřibu. Navzdory tomu se nejedná o nijak bombastický román. Autorka využívá filmových technik, ale výsledné dílo je podobně úsporné a pronikavé jako její ostatní romány.

Internetová influencerka, která se stane tetou smrtelně nemocné holčičky, popisuje, jak internet zdeformoval naše chování i vnímání, a ptá se, jestli ještě existuje opravdový život. Břitké, fragmentární komentáře Patricie Lockwoodové vyvolají u čtenářů salvy smíchu i hluboké pohnutí.

Jednou z dětských knih, které v letošním roce obdržely nominaci na cenu Magnesia Litera, je i Kráva Říčanová o životě a úzkém vztahu mlékařky s krávou. Nevhodná je pro rodiče, kteří nechtějí, aby se jejich děti naučily výraz „hovnopytel“. Mimo to jde však o knihu s nenásilně vetkaným ekologickým poselstvím, jež je prodchnutá pokorou a moudrostí pramenící z nespočtu dnů těžké práce – a nechybí v ní ani humor.

Pro Obra je jeden den jako pro nás celý rok. Naše uspěchaná existence mu připadá legrační. Zve nás, abychom zpomalili a vnímali přítomnou chvíli. Obr však také zůstává obrem, pohybuje se vysoko nad námi, žije podle vlastních pravidel a neváhá ničit věci, kterých si lidé cení. Může být tedy ku prospěchu začíst se do jeho příběhu právě v dnešních dnech.

Píše se rok 1945 a v londýnském klubu May of Teck desítky mladých žen sní o lepším životě. Počítají si kalorie, jedna druhé půjčují mýdlo a šaty a poohlížejí se po vhodném manželovi. Kolem nich se z poválečné mizérie zvedají poničené budovy a dívky netuší, že je v době čerstvého míru čeká ještě jedna těžká zkouška.

Několikanásobná matka si sice denně vyplachuje z vlasů miminčí zvratky a čte hlavně Tuze hladovou housenku, ale zároveň se v ní začíná rodit „ženský text“. O lásce k muži, k dětem, ke staré básni a básnířce. O skrytých nástrahách lásky. O ženské práci a ženském údělu. Text, který se radostně dává k dispozici dalším textům, ať už jsou na papíře, nebo z masa a kostí.

Román o sedmdesátnici, která na maloměstě učívala matematiku, nepůsobí na první pohled nejchytlavěji. Svojí jízlivostí, pronikavými úsudky a v neposlední řadě i nezlomnou životní silou zmíněnou v podtitulu si však Olive Kitteridgeová čtenáře okamžitě získá.

V armádě čichá plyn ze sprejů, sbírá kousky rozstřílených kamarádů, vykopává dveře iráckých vesničanů, sní nad katalogem z Ikey a nechává si od kámošů posílat drogy. Po návratu do nich spadne naplno, protože i když byl život v Iráku nesnesitelný, není možné ho jen tak nechat za sebou. Poloautobiografický román Nico Walkera barvitě zachycuje absurditu a zvrácenost moderního válčení.

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu se stal rodák ze Zanzibaru Abdulrazak Gurnah. Vzhledem k tomu, že posledním vítězem z řad afrických spisovatelů černé pleti byl v roce 1986 Nigérijec Wole Soyinka, není volba letošního laureáta příliš překvapivá.

Zhuštěné verze klasických literárních děl určené dětem nejsou nijak výjimečným jevem. V případě Alenky pro nejmenší však autor původní dílo vlastnoručně přepsal tak, aby ho zpřístupnil dětem od nuly do pěti let. Výsledek je poněkud rozpačitý.

Marek a Jirka, zvaný svým bratrem Mimoň, vyrazí na dobrodružnou cestu kanalizačním potrubím a ani jednou se při tom nepoperou! Jejich trampoty spolehlivě vženou slzy smíchu do očí malým i velkým čtenářům. Kniha plná úkolů skýtá kvalitní zábavu nejen na dlouhá zimní odpoledne.

Pepík jednoho dne dostane parádní míč. Přeslabikuje, co je na něm napsáno a vytvoří si z něj nerozlučného společníka pro letní dny. Koncem léta se Pepík k písmenkům vrátí a jeho život i on sám se trochu změní. V Klukovi s míčem nalézáme všechny charakteristiky autorského rukopisu Daisy Mrázkové: citlivé zachycení dětských hrdinů a jejich fantazijního světa, svébytnou poetiku a ilustrace, které patří stejnou měrou do knihy jako do galerie.

Útlý román slavné americké esejistky Joan Didionové přináší zprávu o setkání s nicotou, o realitě šedesátých let ve Spojených státech a postavení žen tamtéž. Jedenatřicetiletá Maria má po krk večírků, blazeovaných známých i slavného manžela, ale cesta ven z jejich světa není vůbec snadná.

Autor kultovního Macanuda a otec tří dcer Ricardo Liniers už nějakou dobu vydává i komiksy určené dětem. Tentokrát seznamuje čtenáře s nočním životem plyšové hračky, kterou si holčička před spaním položí k sobě do postele. Vlastní dobrodružství věrného kumpána už jí ale zůstane skryto.

Všichni rodiče to znají. Dítě si tvrdohlavě sundává rukavice nebo čepici i v těch největších mrazech. V zápalu hry odhazuje bundu. Co s tím? Trvat na tom, aby se potomek, většinou nabalenější než my sami, ihned přioblékl? Kniha o Zachariášovi a ledové vodě nás možná nasměruje k jiným úvahám.

Vladimir Nabokov ve svých pamětech nechává ožít fascinující svět ruské šlechty přelomu 19. a 20. století, vzpomíná na studia v Cambridge i emigrantskou existenci v Paříži a hitlerovském Berlíně, kde se však v jeho podání spíše než hajlování a pochodování esesmanů ozývají první slova a krůčky jeho jediného syna.

Kdy se začíst s dětmi do knihy o smrti? Nejlépe hned dnes večer. Nakladatelství hospicové organizace Cesta domů vydalo celou řadu výjimečných titulů s touto tematikou. O tom, že sáhnout po Anně a Aničce je dobrá volba, svědčí mimo jiné skutečnost, že se kniha dočkala už čtyř vydání.

Kdykoli se Jake Horner má pro něco rozhodnout, nemůže se hnout z místa. Metaforicky ani doslova. Dočká se pomoci od tajemného Doktora? Když na jeho radu začne učit gramatiku na vysoké škole, nově navázané přátelství s kolegou Joem Morganem a jeho ženou se rozvine v román idejí, jež se autor nezdráhá ironicky podrývat.

Vaše dítě se normálně vyvíjí, říká první slova. Motoricky je na tom dobře, začíná třeba navlékat korálky. Kolem dvou let se v něm ale něco zlomí. Vývoj se zadrhne, slova se vytratí a přidá se stále silnější, stravující neklid. Neklid přeroste v záchvaty a agresi, namířenou nejčastěji vůči dítěti samotnému. Noční můra každého rodiče. Petr a Petra Třešňákovi v knize Zvuky probouzení popisují, jak se s takovou situací už třináct let vyrovnávají.

Jak ve známém citátu o bingu pro snoby poznamenal Julian Barnes, vyhlášení Bookerovy ceny provází každoročně šílenství na všech frontách: vydavatelé se můžou zbláznit z naděje, že jejich autor uspěje, knihkupci z vidiny astronomických výdělků, porotci se opájejí mocí, která jim byla svěřena, vítězům stoupá pýcha do hlavy a poraženými cloumá závist a zklamání. Všichni pak samozřejmě nalézají různé mouchy na nejužším výběru šestice nominovaných i vítězi samotném.

Letošní Bookerovu cenu si vysloužil srdcervoucí autobiografický příběh o dospívání ve skotském Glasgow v thatcherovských 80. letech s matkou alkoholičkou a menšinovou sexuální orientací na krku.

Není to tak dávno, co kanadská společnost jako celek začala pracovat na smíření s původními obyvateli země, jejichž děti byly ještě v roce 1996 násilně odebírány od rodin a posílány do indiánských internátních škol. Českému čtenáři se nabízí drsně poetický úvod do této problematiky v novele Wenjack, nazvané po asi nejznámější oběti tohoto systému.

Pokračování Příběhu služebnice, jemuž seriálová adaptace přinesla celosvětový věhlas, přináší pohled do mocenského zákulisí Gileádu – nástupnického režimu dnešních Spojených států, v němž se obě knihy odehrávají – i každodenního života v totalitě ustanovené skupinou náboženských fanatiků. Strohé líčení často šokujících skutečností je však v konečném důsledku nositelem naděje.