Inspirativní matka čtyř dětí Jolana Teuberová vystudovala produkci na DAMU. Působila například jako organizátorka festivalu nezávislé české módy Code:Mode, pracovala pro Automat nebo pražský Impact Hub. V roce 2021 založila platformu Výkvět, která podporuje a certifikuje ekologické pěstitele řezaných květin. V rozhovoru o mateřských i otcovských rolích nejen v literatuře jsme se odrazili od tří titulů. První je komiksový rodičovský deník Návrat z pískoviště (2021) Marie König Dudziakové, druhou básnická sbírka Olgy Stehlíkové Týdny (2014) a třetí autobiografický román irské spisovatelky Doireann Ní Ghríofy Přízrak v hrdle (2020), jehož protagonistka se stará o čtyři děti, ale také jí učaruje staroirská báseň od opomíjené autorky, které se pokusí navrátit hlas.

iLiteratura: Jolano, máš doma aktuálně rozečtené nějaké knihy?
Jolana Teuberová: Mám teď vlastně rozečtené čtyři knihy. Je to pro mě docela nový koncept, protože dřív jsem nedokázala začít číst knihu, dokud jsem nedočetla tu předchozí. Teď jsem ale zjistila, že prostě občas nemám mentální kapacitu číst nějaký typ literatury, tak mám takhle na výběr. Aktuálně čtu Starce života (2020) od Zuzany Kaiserové, potom Narození a smrt v české lidové kultuře (2004), z rodičovské tematiky knihu o sourozenecké dynamice a poslední je kniha o permakultuře – jak se dělá lesní zahrada neboli jedlý les.

iLiteratura: Co tedy děláš, když nejmenší děti usnou? Vrhneš se na čtení?
Jolana Teuberová: To je krásná představa, ale tam ještě nejsem – doufám, že tam jednou budu. Většinou se spíš snažím uklidit ten největší riot v bytě a pak si většinou sednu k počítači a začínám pracovat. Občas trochu trpím tím, že musím, ale zároveň pracovat chci. Někdy bych si radši třeba četla, ale celkem seřazené priority, takže tomu ta činnost většinou odpovídá.

iLiteratura: Myslím, že je důležité říct, že spousta žen, které mají malé děti, pracovat potřebuje, a zdaleka nejen z finančních důvodů. Podobně to má i hrdinka knihy Přízrak v hrdle, ke které se ještě dostaneme. Nejdřív mi ale řekni, když se kromě péče o čtyři malé děti věnuješ i svojí platformě Výkvět, kolik ti tedy zbyde času na čtení?
Jolana Teuberová: Dost to kolísá. Dokud jsem děti kojila, chodila jsem s nimi spát třeba v deset večer, budila se brzy, ale ještě jsem od nich nemohla vstát, takže jsem četla. Teď se snažím číst v tramvaji – nemám smartphone, takže to mi dává dost prostoru na čtení – snažila jsem se číst i na dětském hřišti mezi houpáním a zachraňováním vypadlých dětí z kolotoče…

iLiteratura: A je nějaká kniha, co tě v poslední době zaujala?
Jolana Teuberová: Co se týká tématu mateřské literatury, tak to je kniha Milk and Honey (2021) Kateřiny Olivové, kde jsou rozhovory s rodiči umělci o tom, jak se dá skloubit péče o děti s nějakou tvůrčí činností anebo vůbec, jestli se dá kloubit rodičovství a práce.

iLiteratura: Takže oddechová mateřská nebo rodičovská literatura ti nic neříká?
Jolana Teuberová: Ne, to mě úplně neoslovuje, mám pocit, že by to bylo nějaké mrhání.

iLiteratura: Nabízejí možnost zasmát se těžkému rodičovskému údělu nebo sdílet situace, co dobře známe. K tomuhle typu literatury bychom mohli zařadit knihu Návrat z pískoviště Marie König Dudziakové, která je přesně tím, co o ní říká podtitul, totiž obrazy z mateřského života. Jak tahle kniha ladí s tvojí zkušeností?
Jolana Teuberová: Některé momenty mi přišly vtipné, v mnoha jsem se i poznávala, ale přijde mi, že do určité míry jde ta kniha trochu po povrchu – jediným cílem je se zasmát. Chyběla mi otázka, jestli by to tedy nešlo udělat trochu jinak, když mě něco vytáčí. Myslím si, že ty věci mají svoje řešení a mateřská literatura často spíš podporuje zažité stereotypy ve smyslu – všichni se pojďme utvrdit v tom, že matky mají poblitý šaty, a že když dítě nastoupí do školy, je to ta vytoužená spása. Tohle se mnou nerezonuje. Myslím si, že každý má svůj přístup k životu a věci se dají různě řešit.

iLiteratura: Je fakt, že ta kniha hodně zůstává v rovině humoru a nabízí přitom pocit sdílení. Momentů, kdy si člověk může říct „tak to taky znám“ je tam mnoho. Jak tě oslovila výtvarná stránka?
Jolana Teuberová: Líbí se mi, že to je takový minimál, spousta věcí je tam velice aktuální. Od iPhonů a dudlíků a nosítek po kabelky s Elsou, na jednom obrázku jsem dokonce identifikovala batoh, který sama nosím, což mi přišlo úsměvné. Cítila jsem, že ta kniha vychází z mé sociální bubliny a spousta situací je dobře zvolená. Třeba obraz matky schovávající čokoládovou tyčinku před dítětem za zády vypovídá o celém kontextu vyčerpaných matek, které se chtějí aspoň trošku odměnit něčím sladkým, když už se nemohou odměnit ničím jiným.

iLiteratura: Pojďme teď k básnické sbírce Týdny Olgy Stehlíkové. Jde podle tebe Stehlíková víc do hloubky než Dudziaková? Daří se jí zachytit něco víc?
Jolana Teuberová: Mám pocit, že rozdíl vychází už z volby té formy. U Stehlíkové nejde jenom o záblesky nebo o momentky jako u Dudziakové, slovy dokáže popsat situace bohatěji, a pro mě tak tvoří i bohatší obrazy. Zaryla se mi třeba báseň z dětské jednotky intenzivní péče, kde je novorozenec napojený na spoustu hadiček – už to stačí pro vyvolání emoce.

iLiteratura: Ty básně mají také společnou nějakou melancholii. Často se tam objevuje téma prázdnoty, žádná báseň není vyloženě humorná. Jak to vidíš ty?
Jolana Teuberová: Vnímám to dost podobně a možná víc než melancholii tam cítím smutek nad systémem, nejen co se týče posílání dětí do institucí – z krásného popisu inventárního dítěte značky jahůdka mě celkem mrazí. Mám pocit, že obecně popisuje to, jak to chodí, co je ten úzus. I tady mi trochu chybí perspektiva toho, že to může být i jinak, ale zároveň si myslím, že v básni se to jiné řešení ani nabízet nemůže.

iLiteratura: Stehlíková dobře zachycuje, jak jsou lidé ve vleku každodenní rutiny a jak je často složité z ní vystoupit. Člověk, který je doma s malými dětmi, musí pořád vykonávat nějaké domácí práce, což je zároveň důležité téma knihy Přízrak v hrdle. Na začátku protagonistka dlouze vypočítává všechny své domácí práce. Nejenom, že kojí, ale ještě dodává mateřské mléko do mléčné banky a při odsávání studuje staroirskou báseň, kterou pak po kousíčkách překládá v době, kdy manžel koupe děti. Její život je úplně vyplněný aktivitou, většinou starostí o děti a domácnost. Připadá ti jako oběť?
Jolana Teuberová: Připadá mi, že když napíšeš takovou knihu, tak nemůžeš být oběť. Rozumím tomu, že posedlost domácími pracemi se možná dá brát jako vyplňování prázdnoty a člověk se v tom fakt může rozpustit. Ale zároveň to na mě působilo jako denní rituály, které jí dodávají nějaký rytmus. A když člověk má nějaký rytmus a řád, stejně jako malým dětem mu to dodává jistotu. Možná to funguje i takhle.

iLiteratura: Sama protagonistka říká, že se možná dává až moc – má tím asi na mysli hlavně rodinu a domácnost –, že je to něco až patologického, a zároveň z toho nějak neumí vystoupit, nejen co se týče těch domácích prací, ale i závislosti na bezpodmínečné lásce miminek. Jak jako čtenářka vnímáš roli jejího manžela?
Jolana Teuberová: Je v knize trochu upozaděný, ale nemyslím si, že by nefungoval. Zmiňovala jsem, že ona překládá, když on koupe děti. Vybavuju si moment, kdy ona je v porodnici a on se stará o ostatní děti. Vnímám tam i neviditelnou roli mužů, kteří sice nejsou doma, ale zároveň se starají o rodinu jinak – snaží se ji třeba zajistit finančně, což taky není snadné, a to je dobré si zvědomovat. Zásadní mi přijde jeho role na konci knihy, kdy převezme zodpovědnost tím, že už odmítá mít další dítě a podstoupí vasektomii. To mi přijde zásadní, protože ta žena by to možná nedokázala.

iLiteratura: Je to svým způsobem protiváha těch jejích čtyř porodů během docela krátkého časového období. V obou případech je to tělesná oběť.
Jolana Teuberová: Dokážu si představit, že pro tu ženu může být v tomto případě těhotenství a rození jako droga, takové vysvobození, a možná že díky tomu má pak jako další dítě knihu.

iLiteratura: To je vlastně ten zásadní důsledek radikálního kroku jejího manžela.
Jolana Teuberová: Není potom tak těsně navázaná na službu v rodině a získá nějaký prostor, aby napsala tu knihu a našla svůj vlastní hlas. Myslím, že často jsou ženy odevzdané dětem a ten svůj hlas pochopitelně, každá v různé míře, na nějakou dobu utiší a pak ho zase s tím, jak děti odrůstají, mohou více rozvíjet nebo nechat slyšet, rozeznít.

iLiteratura: Zase se tak dostáváme k tomu, že i matky často potřebují pracovat, možná až v zájmu zachování vlastní identity, akorát to pak nemají úplně snadné. Mimochodem Přízrak v hrdle vznikal na parkovišti, když autorka rozvezla děti do škol a školek a bylo jí líto dokonce i toho času, co by zabrala cesta domů. Dělá to na mě dojem, že ta kniha prostě musela ven, že za každou cenu musela vzniknout. A možná, že když se matka malých dětí do něčeho pustí, tak to znamená, že to fakt stojí za to. Myslím do něčeho nad rámec běžných povinností.
Jolana Teuberová: Myslím si, že jakmile jsi schopná si z toho udělat prioritu a věnovat tomu čas nad rámec svých povinností, zmanagovat si celou rodinu, abys měla kapacitu, tak to pro tebe musí být fakt důležitý a stát to za to. Musel pro ni být obrovský dárek, že se pustila do té filologické práce, do toho překladu Nářku pro Arta Ó Laoghaira, a do zkoumání života jeho autorky – pustila se do toho z čirého nadšení. Sama opakuje, že není žádná odbornice, ale mně to vůbec nevadilo, a naopak si myslím, že žádný akademik by mi nedokázal život a dílo té irské básnířky zprostředkovat tak živě.

iLiteratura: Mě by závěrem ještě zajímalo, jestli si knihy, o kterých jsme mluvily, přečte i někdo jiný než matky, třeba otcové. Myslíš, že by si některou tu knihu opravdu měli přečíst, a co by jim to dalo?
Jolana Teuberová: Myslím si, že minimálně Přízrak v hrdle je určitě přečtení hodný a klidně by ho mohli číst akademici. Hodně se tam reflektuje téma žen chybějících v historii a vůbec v písemných záznamech. S tím by se určitě mohlo dál pracovat a tahle kniha by k tomu mohla motivovat.

iLiteratura: I kdybychom se držely jenom těch otců, tak je potřeba podotknout, že takhle komplexní zachycení těch všech vlivů, motivací a všeho, co zabíhá do každodenní reality matky pečující o malé děti, je tu opravdu nebývalé.
Jolana Teuberová: Možná by jim stačilo ukázat ten seznam domácích prací, který si ona vede, to by jako zkratka mohlo stačit.

iLiteratura: Možná, že nakonec je to stejně hlavně kniha pro ženy. Nese silné poselství, že i když člověka partner dokáže zásadně podpořit, svůj hlas musí žena najít sama, nikdo jiný to za ni neudělá.