Umění a konkrétně literaturu nejčastěji vnímáme jako něco, co přináší poučení, potěšení nebo relax. Literatura ale přináší také svědectví a odhaluje nepravosti. Podobně spisovatel není vždy jen romantik a bohém, žijící ve své ulitě, nebo hlasitý aktivista bojující za záchranu světa. A literární tvorba nepomáhá jen čtenářům, ale i spisovatelům samotným, kteří ji mohou používat jako prostředek terapie. Anebo jako zbraň. Spisovatel totiž může mít velkou moc. Jednak na poli uměleckém, coby tvůrčí osobnost, jednak v oblasti společenské, jako hlas, jemuž naslouchá publikum. V rozhovoru se budeme věnovat případu, kdy literatura ubližuje a kdy umělecké dílo může krýt i nezákonné jednání. K námětu nás inspirovalo několik knih, které si v nedávné době vysloužily výrazné ohlasy ve Francii a dodatečně pak i v dalších zemích. Zastavíme se především u jedné z nich, u té, která vyšla i česky. Je to román Vanessy Springory z ledna roku 2020. Česky vyšel pod názvem Svolení v překladu Tomáše Havla v nakladatelství Host.

Vztah, který Vanessa Springora v knize popisuje, netrval sice dlouho, ale poznamenal ji na celý život. Její tehdejší milenec, muž s pedofilními sklony, byl také slavný spisovatel. Své společenské postavení a svou literární tvorbu využíval jako štít, umožňující mu hájit četné vztahy, které udržoval s nezletilými. Autorka ve své knize vysvětluje, že kdyby měl GM (Gabriel Matzneff, v knize je označován jen iniciálami) jakékoliv jiné povolání, byl třeba učitel, trenér nebo prodavač někde v obchodě, vůbec by si nemohl dovolit to, co dělal. Rodiče by to jednoduše oznámili na policii. Ale se statusem umělce, literáta, slavné osobnosti to měl jednoduché. Vše se odehrávalo pod záštitou umění. Jeho milostné historky – jak je sám nazýval – interpretoval jako službu literatuře. Jeho okolí ho chránilo. Literatura mu sloužila jako alibi.

V roce 2022 byla Vanessa Springora také jedním z hostů červnového veletrhu Svět knihy a poskytla mi pro časopis iLiteratura rozhovor. Když jsem v našem dialogu namítla, že vztahy dvou lidí velkého věkového rozdílu nejsou nic výjimečného ani nového, že podobná partnerství se navazovala odjakživa a jistě to bude pokračovat, spisovatelka Vanessa Springora se ohradila: „V tomto případě to bylo jiné, protože on byl také známý spisovatel. Místo aby své pokleslé choutky potlačil, vztahy s dívkami bez zábran navazoval, a dokonce se záměrem je umělecky vytěžit. Kdykoliv se ocitl v potížích se zákonem, kdykoliv někdo jeho jednání zpochybnil nebo napadl, kdykoliv byl otevřeně označen za pedofila, vždycky se začal bránit tím, že jde jen o literaturu a že hranice umění nelze omezovat. Svoboda v tomto prostoru byla v těch letech skutečně vnímána jako posvátná.“

Autorka v knize vysvětluje, jakým způsobem GM jeho společenské postavení a jeho dílo chránilo. Svými vztahy s nezletilými se vůbec netajil. Chlubil se jimi před přáteli i kolegy, mluvil o nich v televizi, popisoval je v pravidelně zveřejňovaných denících, psal o nich v románech. Za své knihy dostal několik literárních cen, tu poslední v roce 2013. I když v knize Vanessy Springory zůstává skryt pod označením GM, ve Francii všichni vědí, že jde o spisovatele Gabriela Matzneffa.

Autobiografický román, který Springora napsala s odstupem tří desetiletí má být tečkou za její dlouholetou psychoterapií. I když Springora používá literaturu jako prostředek pro vyřizování svých účtů, její svědectví znamenalo krok navazující na hnutí #MeToo a mělo přímý dopad na celospolečenské vnímání této problematiky. Ve Francii byl po vydání této knihy přijat zákon stanovující, že pohlavní styk s osobou mladší patnácti let je automaticky trestný čin. Oběť už nemusí dokazovat, že akt nebyl konsensuální, jako se to dělo dříve.

Springora zaujala i české čtenáře. Týdeník Respekt s ní přinesl zajímavý rozhovor už v červenci 2021. Na otázku Kateřiny Šafaříkové, čeho knížkou chtěla dosáhnout, v něm autorka odpovídá velmi jasně: „Chtěla jsem zanechat svědectví pro nastupující generace, aby dílo Gabriela Matzneffa nečetly jako odkaz velkého spisovatele, který volal po svobodě, ale jako dílo člověka, který ve skutečnosti omezoval svobodu dospívajících dívek do té míry, že se podvolily trávit pauzy na oběd ve škole v jeho posteli.“

Pozvání k debatě o knize Vanessy Springory a o někdejším nastavení francouzské společnosti přijala absolventka bakalářského studia na Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a v době rozhovoru také studentka pařížské prestižní vysoké školy Sciences Po (Institut politických věd). Ve své bakalářské práci se zabývala problematikou žánrového zařazení zmíněné knihy Vanessy Springory. Zároveň ale obšírně rozebírala její obsah, ohlasy a kontext jejího vydání.

Jovanka Šotolová: Čím je kniha Svolení zajímavá pro vás osobně?
Aneta Klímová: Je zajímavá na několika rovinách. Jednak silným příběhem, jednak i ze sociologického hlediska, jelikož opravdu přináší poměrně detailní svědectví o té době, je velice poučná. Autorce nejde jen o to, že chce říct svůj příběh – pak by jí bylo vyčítáno, že se snaží pouze zviditelnit. Ona ale poukazuje na to, jak může být literatura nebezpečná, jak se dá zneužít. A její kniha má opravdu i literární hodnotu. Vanessa Springora poměrně hodně používá metafory ze světa pohádek a zároveň je kniha poměrně didaktická. Čtenáře vede tak, aby textu dobře porozuměl. Nemanipuluje jím, ale opravdu ho vede, aby pochopil danou situaci nebo její kontext.

Jovanka Šotolová: Jak se dá takové téma spojovat s pohádkami?
Aneta Klímová: Springora Matzneffa sama přirovnává k nějakému zlobrovi. Nevím přesně, jaké slovo bylo v českém překladu použito. Od dětství hodně četla a myslím, že byla učarovaná právě zlobrem a snaží se dostat z jeho zajetí.

Jovanka Šotolová: Takže to není kráska a zvíře, ale spíše obrácený příběh krásky a zvířete.
Aneta Klímová: Ano.

Jovanka Šotolová: Pro popis společenské atmosféry doby, kdy Springora dospívala, používá tehdy velmi populární heslo „je zakázáno zakazovat“. A zmiňuje také jednu docela významnou petici spojenou s tématem vztahu nezletilé dívky se starším mužem. Můžete k tomu říct něco podrobněji?
Aneta Klímová: Společnost šedesátých až osmdesátých let byla opravdu velice liberální. Byla to doba bojů za práva žen, v roce 1967 dochází k legalizaci antikoncepční pilulky, v roce 1974 k legalizaci interrupce. Za svá práva bojují homosexuálové, více svobody požadují mladí lidé. Obecně docházelo k rozvolnění morálky. Hlavní hodnotou byla svoboda, a proto to motto, že je zakázáno zakazovat. To motto a silný důraz na svobodu s sebou ale nesly i určité potíže. Svoboda šla na úkor ochrany dětí, byla přeceňována vyspělost mládeže a až relativně donedávna byly podceňovány výpovědi obětí.

Jovanka Šotolová: Ve své práci zmiňujete také petici z roku 1977. Čeho se týkala?
Aneta Klímová: Peticí bylo v sedmdesátých letech několik a z velké části se týkaly hranic legálního věku způsobilosti k pohlavnímu styku. Velkým tématem v nich byl konsent, výslovný souhlas. Toto téma spojovalo hned několik skupin dohromady. Jak ženy, feministky, bojující za novou definici znásilnění, tak homosexuály, kteří byli diskriminováni ve srovnání s heterosexuály. V roce 1977 – den před soudem tří mužů obviněných za sexuální styky s dětmi mezi třinácti a čtrnácti lety a také za to, že pořizovali fotografie těchto dětí – vyšla petice ve francouzském deníku Le Monde. Tvrdilo se v ní, že tři roky preventivního zadržení pro tyto muže už bylo dost, a bojovala za to, aby vztahy mezi sexuálně nezletilými a dospělými nebyly brány jako trestný čin. Argumentačně se opírala například o to, že nějakou dobu byla povolena antikoncepční pilulka pro děti už od třinácti let, čili říkala, že když společnost uznává, že mládež je sexuálně aktivní, proč je to najednou problém. Petici podepsaly desítky slavných osobnosti: intelektuálové, spisovatelé, filozofové. Ale je potřeba říci, že někteří možná úplně nevěděli, kdo za peticí stojí. V roce 2013 se Matzneff přihlásil k tomu, že nebyl pouze jedním z těch, kdo petici podepsali, ale že byl jejím autorem. Mnozí tedy nevěděli, že za peticí byly schovány i pedofilní záměry.

Jovanka Šotolová: A že Matzneff jednal ve svém zájmu.
Aneta Klímová: Ano.

Jovanka Šotolová: Tehdy se tam objevoval i argument, že nezletilé dívky mají také právo na rozkoš. Z dnešního pohledu to asi působí zvláštně. Jak se k tématu stavíte vy? Jak se k tomuto tématu staví vaše generace, dokáže si představit, jaká ta doba byla?
Aneta Klímová: My jsme dneska velice ochranářská společnost, zejména co se týče dětí. Proto mi to připadá naprosto nemyslitelné. Asi všichni chápeme, že mládež by měla mít právo na rozkoš, ale je tam opravdu problém ve věkovém rozdílu. Pro mě je nepochopitelné, jak je možné, že to tak dlouhou dobu procházelo. Navíc nebylo tajemství, Matzneff se tím v podstatě chlubil, najdeme to v jeho knihách. Nechápu, jak je možné, že mu to nejen procházelo, ale že byl ještě k tomu uznávaný, dostával ceny a patřil mezi státem finančně podporované umělce.

Jovanka Šotolová: A celá jeho tvorba byla postavená na tom, že nejen popisoval, ale možná až glorifikoval své pedofilní chování.
Aneta Klímová: Ano.

Jovanka Šotolová: S vydáním knihy Svolení se ve francouzských médiích často připomínal záznam pořadu Apostrophe, kam byl spolu s dalšími spisovateli Matzneff pozvaný známým moderátorem Bernardem Pivotem. Akcentována byla zejména část videa, kde se všichni přítomní smějí, jdou Matzneffovi velice vstříc a jediná, kdo se šokovaně postaví proti němu, je kanadská autorka Denise Bombardier. Poté, co se tato Kanaďanka proti chování besedujících mužů vymezí, ji Matzneff nazve hysterkou. Jak vnímáte vy její postoj, to, že se dokázala postavit proti mužskému pohledu na věc?
Aneta Klímová: Denise Bombardier byla velice odvážná. Musím říct, že nahrávka působí jako z úplně jiného světa. Šlo o debatu, v níž Matzneff uváděl svou novou autobiografickou knihu a v rámci rozhovoru vyjmenovával své dospívající milenky, básnil o vztazích s nimi, mluvil o tom, jak jsou s ním ty milenky šťastné a že s nimi často udržuje přátelské vztahy i potom, co jejich milostný vztah skončí. Říkal, že ty dívky se často snaží svést jeho, on sám s tím nemůže nic dělat, je v tom nevinně. Moderátor ho v jednu chvíli označil za učitele sexuální výchovy, který pro tuto skvělou misi ještě dává všanc svoje tělo. To nechápu, to přece nemůže projít ani jako vtip.

Jovanka Šotolová: A myslíte, že Denise Bombardier se ozvala spíše proto, že je žena, nebo proto, že žila v jiném kulturním kontextu, tedy že Kanada byla v tomto ohledu jinde?
Aneta Klímová:  Na záznamu je vidět, že pozvány byly i další ženy, ale ty spíše jen tak přitakávaly, seděly a jako by muže za takové chování uznávaly, možná ho až obdivovaly, že se obklopuje těmi mladými dívkami. Bombardier se ovšem ozvala velmi rázně, což úplně chápu. A myslím, že to chtělo opravdu velkou odvahu. Začala zpochybňovat Matznevovy výpovědi, upozorňovala na to, že ten vztah není rovný, nikdy nemůže být rovný, uvedla také, že Matzneff dívky láká na auru významného muže asi tak, jako jiní lákají děti na bonbony. A ptala se, jak se dívky cítí po skončení vztahu. Jestli jsou v tu chvíli opravdu šťastné, a hlavně jestli se jich na to někdo vůbec zeptal? Bombardier říká, že literatura nemůže sloužit jako alibi. Nemůže obhájit, odůvodnit či ospravedlnit ledacos. A v tu chvíli byla nazvána hysterkou a následně pak velice zesměšňována i v dalších médiích. Muselo to být úplně šílené, nejspíš si naprosto zavřela dveře na francouzský trh. Ale v jednom pozdějším rozhovoru říká, že tehdy dostala vzkaz od francouzské filozofky Simone Weil, která jí za to vystoupení poděkovala, stejně jako za to, co udělala pro Francii. Prý zachránila čest Francie. Tak alespoň něco. Ne všichni tedy byli na Matzneffově straně. Ale muselo být velmi těžké se ozvat.

Jovanka Šotolová: S tím asi souvisí i fakt, že sama Vanessa Springora knihu, kde na svou záležitost vzpomíná, publikovala až třicet let poté, co se to stalo. Proč zrovna třicet let? Co jste vyzkoumala na toto téma? Bylo to především ve spojení s hnutí #MeToo, nebo tam hrály roli i jiné faktory?
Aneta Klímová: #MeToo otevřelo debatu, nabádá ženy i muže, aby vycházeli se svými příběhy ven, ozvali se i po letech. Otevřelo konverzaci na téma sexuálního obtěžování, násilí a zneužívání. Takže konečně ty případy vyplouvají na povrch a je to jednodušší, když už víte, že se před vámi ozval někdo jiný. Změnila se atmosféra, proti které tvrdě bojovaly všechny „hysterky”, ženy, které byly označovány za přecitlivělé. Oběti cítí, že už mohou promluvit a nemusí dál mlčet. I když situace není ideální. Stále dochází ke zpochybňování výpovědí, vždy se najde někdo, kdo řekne, že si za to oběť může sama, takže ještě vůbec nejsme u konce. V osobní rovině je to samozřejmě veliké trauma – roky terapie a zdaleka to asi není u konce, člověk si to trauma musí nést po zbytek života. Takže možná i proto to trvalo dlouho. A určitě nebylo snadné zpracovat téma tak, aby autorka vyjádřila, co opravdu chce. Spingora si dala skutečně záležet, aby měl čtenář všechny podklady pro porozumění příběhu. Když člověk knihu čte, může na něj sice příběh působit šíleně, ale všechny jeho roviny do sebe zapadají.

Jovanka Šotolová: Když jste procházela ohlasy ve francouzských médiích, našly se tam nějaké, které knihu zpochybnily? Nebo byly spíše oslavné?
Aneta Klímová: Ohlasy, na které jsem narazila, byly spíše oslavné. Nebo minimálně knihu nezpochybňovaly. Myslím si, že i díky tomu, jak je kniha vystavěná, působí velice přesvědčivě. Máloco by se dalo zpochybňovat. Tím spíš, že se jednalo o veřejně známé téma. Možná je zajímavé, jak překvapivá kniha byla. O problému už se totiž dávno vědělo. Vědělo se, že zneužitých dívek a chlapců bylo více, že Matzneff zároveň provozoval sexuální turistiku a jezdil za velice mladými chlapci do zahraničí – už jsme tu zmínily, že se tím nijak netajil, popisoval to v denících, které pak publikoval. Springora ale přinesla svou verzi příběhu, svou realitu. Proto je skvělé, jak silně kniha zapůsobila, jak moc otřásla francouzskou společností.

Jovanka Šotolová: A přitom se nejedná pouze o deník nebo svědectví. Vy jste na začátku zmínila, že Springora dlouho hledala formu, jak celé dílo uchopit a jak téma zpracovat, aby kniha byla zajímavá i literárně. O tom, že se jí to podařilo, možná svědčí i to, že se knihou zabývá i literární teorie. Jak ji vnímá? Jak ji zařazuje?
Aneta Klímová: Zdá se, že se úplně neví, kam knihu žánrově zařadit. Kniha vyvolala literární debaty hned na několika rovinách. Jednak o moci literatury, o tom, kam až může literatura zajít, jednak se tematizuje i otázka, jak může být literatura nebezpečná: o knize se říká, že spíše než o sexuálním zneužívání je to kniha o zneužívání literatury. Spingora opravdu popisuje, jakým způsobem Matzneff ve svém literárním díle manipuluje se čtenářem a jak to, co vydává za realitu, je fikce. Čili je tam skutečně otázka moci literatury, jestli se dá čtenář ošálit. A také otázka pravdy, protože doteď se Matzneffa asi nikdo neptal na to, do jaké míry jsou jeho knihy pravdivé. On si trochu hraje s tím, že říká, že do určité míry je to sice autobiografické, ale zároveň asi potom, když se mu to hodí, už může vždycky přijít s tím, že je to fikce. Další otázka, kterou se teď zabývají literární kruhy, je otázka cenzury. Matzneffovy knihy teď podléhají určité cenzuře a nabízí se také otázka, jestli je v tomto případě vůbec možné oddělovat autora od jeho díla.

Jovanka Šotolová: To asi musíme dovysvětlit. Knihy byly staženy z prodeje a myslím si, že Matzneff teď ve Francii asi jen tak něco nevydá.
Aneta Klímová: Knihy byly staženy z prodeje (všichni jeho nakladatelé byli muži, i porotci jednotlivých literárních cen byli většinou muži). A nejen z prodeje, ale i z knihoven. Vůbec se nedají sehnat, čímž samozřejmě stoupla jejich cena.

Jovanka Šotolová: Matzneff a jeho dílo se tedy stává tak trochu zakázaným ovocem. Možná by se dalo říct, že Vanessa Springora ho vlastně znovu přivádí do oběhu, dokonce ho ještě dodatečně proslavila, i když v negativním smyslu? Tím, že jeho knihy odsuzuje, začínají být možná zajímavé? Matzneffovi je dnes přes osmdesát let, asi by se jen tak zpět na literární výsluní nedostal. Vy jste například v rámci své akademické práce nějaké jeho texty získala a četla?
Aneta Klímová: Snažila jsem se. Co jsem získala, to jsem četla. Nešlo přímo o příběh týkající se Vanessy Springory, ale ono je to asi jedno. Vždy jsou to knížky o mladých dívkách a jejich lásce a musím říct, že jsou velice šokující. A Matzneff čtenářem opravdu manipuluje: aby knihy byly co nejdůvěryhodnější, jedná se přece o příběhy o „spokojených dívkách“, Matzneff přidává i dopisy od nich. Ty byly pravděpodobně použity bez souhlasu dívek. Navíc je otázka, jestli jsou dopisy vůbec skutečné, jestli je opravdu psaly ty dívky. Nepůsobí totiž jako dopisy psané čtrnáctiletou dívkou. Všechny jsou si navíc hodně podobné a jsou velmi explicitní, zmiňují se v nich i sexuální detaily jejich milostného života.

Jovanka Šotolová: Připomeňme, že Vanessa Springora a její kniha nejsou na francouzském knižním trhu úplně ojedinělé. V nedávné době vyšly ještě další knihy, které vynášejí na světlo případy sexuálního zneužívání nezletilých nebo nerovných vztahů dospělých s nezletilými. Christine Angot zazářila s románem Le voyage dans l’est (Cesta na východ), a získala za něj ocenění Prix Médicis. Spisovatelka se příběhu incestního vztahu se svým otcem věnuje už celá léta. Kritiku i čtenáře zaujala také Camille Kouchner a její román La familia grande (Velká rodina) o vztahu otčíma s autorčiným nezletilým bratrem. Christophe Tison už v roce 2004 ve své prvotině Il m’aimait (Miloval mě) píše o nerovném vztahu, který s ním udržoval rodinný přítel. Vznikly i knihy, které odsuzují jednání lidí, jako byl Dominique Strauss-Kahn, objevila se svědectví o sexuálním obtěžování žen ve filmovém provozu, kde někteří muži využívali své slávy a svých pravomocí. Začalo se mluvit i o dětech, které sexuálně využívali kněží. Literatura se tak tedy podílí na zveřejňování svědeckých výpovědí, ale v určitých případech se uvádělo, že má větší roli než soudy, soudní jednání. Jak vám to připadá?
Aneta Klímová: Je to neuvěřitelné, jak mocná může literatura být. Zejména literatura svědeckých výpovědí se často stává jakýmsi soudním aktem, kdy jakékoliv svědectví je spojeno se spravedlností a s lidskými právy. Místo aby se obrátil na soud, obrací se autor na čtenáře jako na jakousi porotu, která má rozhodnout, udělit rozsudek a případně odsoudit jedince nebo čin. Autor tak viníka staví před soud čtenářů a dějin, jelikož kniha může vstoupit do dějin literatury.

Jovanka Šotolová: Možná se k ní jednou vrátíme, ale už vůbec nebudeme rozumět kontextu té situace.
Aneta Klímová: Je to možné.

Jovanka Šotolová: Ale takovou roli literatura plnila už dávno, možná odjakživa.
Aneta Klímová: Fenomén literatury jako svědectví vznikl na začátku dvacátého století po první světové válce. V reakci na válku cítili lidé potřebu svěřit se světu po všech hrůzách, které zažili. Cílem svědecké literatury je vzdělávat, upozorňovat na to, co lidé zažili, aby se to neopakovalo. Velký nárůst svědecké literatury můžeme pozorovat znovu po druhé světové válce, kdy vzniká podžánr literatury věnující se tématu koncentračních táborů. Takto zaměřenou literaturu často píší i potomci lidí, kteří si podobnou zkušeností prošli. A vlastně až nedávno jsme opustili téma války, které dlouho dominovalo, a literatura nově přináší svědectví o současných problémech a tématech. Hnutí #MeToo nabádá ke sdílení příběhů sexuálního obtěžování, násilí. A v dnešní době se také přidává proud, který popisuje nespravedlnosti a nerovnosti týkající se genderu a sexuální orientace.

Jovanka Šotolová: Mluvily jsme o situaci, kdy se literatura stává prostorem pro vyřizování účtů. Napadá vás jiný případ, kdy dva autoři řeší vlastní spory prostřednictvím literatury?
Aneta Klímová: Je možné zmínit například Michela Houellebecqa, který ve svých knihách také prezentuje určitý mezigenerační spor. To má společné s knihou Vanessy Springory. I Camille Kouchner zmiňuje téma generačních rozdílů a svým způsobem účtuje s předchozí generací. Michel Houellebecq v některých svých knihách napadá výchovu během zmíněné ultraliberální doby. Vyřizuje si také účty s vlastní matkou, kterou osočuje a útočí na ni. Ona i celá její generace je představená jako velice sobecká. Matka v díle opouští své dítě, aby si mohla užívat svobody a života v hippies komunitě.

Jovanka Šotolová: A zřejmě nebyla výjimečným příkladem. Je to obraz doby?
Aneta Klímová: Ano. Houellebecqova matka na to, jak ji syn ve svém díle vyobrazil, odpověděla vlastní knihou, vlastním podáním jejich společného příběhu: své rozhodnutí se snaží obhájit, vypráví zkrátka svou verzi.

Na závěr můžeme přidat malé redakční zamyšlení o literárních dílech, jež se vydala podobným směrem.

Tematika různě pokřivených nebo nerovných mezilidských, a zejména partnerských vztahů má v literatuře i dalších sférách umění své stabilní místo, a to od antiky po dnešek. Pro první příklad nemusíme chodit daleko. I česká média reflektovala knihu Táto izba sa nedá zjesť od slovenské autorky Nicol Hochholczerové. Autorka, která byla také finalistkou literární ceny Anasoft litera 2022, ve svém literárním debutu popisuje zneužívání dívky ze strany staršího učitele na základní škole. Z českých knih připomeňme Poupátka od Hany Lehečkové z roku 2021. V recenzi na tuto knihu Kamila Drahoňovská napsala: „Maloměsta jsou často hrdá na poklidný život a mají tendenci nad lecčím přivírat oči. A to i nad tím, když je ubližováno těm nejmenším.” Lehečková líčí dění v jednom dětském dramaťáku naivníma očima jedenáctileté dívky, přesto dospělému čtenáři běhá mráz po zádech. Tím spíš, že se autorka netají vlastními zkušenostmi s podobným predátorem.

Literatura zasahuje do života tvůrců i postav různými způsoby. Dalším výrazným příkladem je šestidílná románová série Můj boj od norského autora Karla Oveho Knausgårda. Ta bývá přirovnávána k reality show. Autor se v ní totiž otevřeně dělí o své, často velmi intimní zkušenosti a zážitky. Kontroverzní ovšem je, že vypráví i o dalších lidech ze svého okolí. O svých nejbližších, o bývalých partnerkách a dalších blízkých lidech. Jeho literární projekt vyvolat v Norsku širokou debatu o tom, kde jsou hranice skutečnosti, fikce a také vkusu. K úspěchu hexalogie Můj boj nepochybně přispělo právě i to, že knihy pojednávají o reálných osobách, a mnohé z nich jsou v malém norském či švédském rybníčku všeobecně známé. Všech šest dílů série vycházelo postupně v tuzemském nakladatelství Euromedia Odeon od roku 2016 do roku 2021, a to v překladech Kláry Dvořákové Winklerové.

Text rozhovoru vychází z 3. epizody iLiPodcastu „Pod hřbety knih“ (odvysíláno 27. 10. 2022).