„Filozofie knihovny je trvale aktuálním základním kamenem demokracie, rovnosti a víry v lidstvo,“ řekl finský filozof Esa Saarinen. S knihovnicí a překladatelkou Alžbětou Štollovou a architektem Ondřejem Spustou budeme mluvit o veřejných knihovnách, jejich uživatelích, čtenářích, o tom, kdy, kde a jakým způsobem je díky knihovnám literatura přítomná ve veřejném prostoru měst a obcí. Hlavně se zaměříme na to, jak se v současnosti liší české knihovny od finských a jak se jako instituce proměňují.

Alžběta Štollová pracuje jako knihovnice v Městské knihovně v Praze, ale kromě toho také překládá z finštiny, a to zejména knihy pro děti a dramata. Za překlad hry Finský kůň získala první místo v soutěži o cenu Evalda Schorma za rok 2012. Ve Finsku několik let studovala a žila. Architekt Ondřej Spusta momentálně působí ve šternberském studiu masparti, nicméně architekturu vystudoval v Helsinkách, a může tedy dobře srovnávat české i finské prostředí.

Lenka Fárová: Musím předeslat, že mám knihovny ráda už od dětství. Nemohla jsem se dočkat, až mi bude deset a budu moct do vcelku nové sídlištní pobočky zavítat konečně sama s vlastní průkazkou. Jaké vzpomínky se v souvislosti s knihovnou vybaví vám, jaké pocity se dostaví?
Alžběta Štollová: Mám dvě takové vzpomínky. Jedna je z dětství, kdy jsme s maminkou chodily do pobočky Městské knihovny v Praze. Pro mě byla zajímavá už jen tím, že to byl prostor, do kterého jsme chodily jen občas, a bylo to tam jiné, pamatuju si ta velká okna. A druhá vzpomínka je už z dob vysokoškolských studií, kdy jsem byla v univerzitní knihovně v Brně pečená vařená. Bydlela jsem totiž na koleji na šestilůžkovém pokoji, kde byly dvě palandy, dvě postele, čtyři židle a jeden stůl, a byla jsem ten typ studenta, který opravdu do deseti do večera, do konce otevírací doby, seděl v knihovně a pak přišel na kolej jenom spát.
Ondřej Spusta: Mě bavilo se dívat skrz regály s knihami. Vidíte do dalšího oddělení, jak si někdo jiný vybírá knihu, zároveň se tam cítíte uzavření. Takové zvláštní členění prostoru, se kterým se vlastně člověk jinde, kde jsou klasické čtyři stěny a okno, neměl možnost setkat. Ve staré městské knihovně byl prostor nějakým způsobem členěn nečleněn a mě bavilo prostě v něm být a procházet jím.

Lenka Fárová: Když se srovnávají české a finské knihovny a knihovní prostředí, je dobré na začátek uvést, že zatímco ve Finsku je mnohem méně veřejných knihoven než u nás, mají finské knihovny mnohem více uživatelů a výpůjček a to procento neustále roste. Ve Finsku jednou za rok do knihovny zamíří kolem 35 procent obyvatel, zatímco u nás knihovny využívá asi 12 procent lidí. Vidíte nějaké rozdíly mezi finskými a českými veřejnými knihovnami, nebo vlastně žádné velké rozdíly nejsou?
Alžběta Štollová: Myslím, že ten trend je dlouhodobý a celosvětový: obecně klesá počet výpůjček a mírně roste počet registrovaných čtenářů a také stoupá počet akcí v knihovně. To zásadní, co mě napadne konkrétně k Finsku, ale je, že finské knihovny vstoupily do první fáze automatizace mnohem dříve než knihovny v České republice. A například technologii RFID, kterou čtenáři znají jako chytré čipy v knížce, díky kterým si půjčování i vracení knížek obstarají samoobslužně, zavedli poprvé ve Finsku už v roce 2004. Čtenáři jsou ve Finsku mnohem samostatnější a knihovnu využívají trochu jiným způsobem. Umí s ní jinak pracovat a jsou připravení na to, jak se ten prostor proměňuje, už to opravdu nejsou jenom regály s knihami. V Městské knihovně v Praze se technologie RFID začala zavádět v roce 2019, dokončila se v roce 2020 a postupně přibývají další služby vedoucí k samoobslužnosti, uživatelé knihovny jsou samostatnější, ale ten zlom je u nás relativně čerstvý. Další významný rozdíl mezi finským a českým knihovnickým prostředím vidím v tom, že Česká republika má daleko vyšší hustotu obyvatel. Ve Finsku je to průměrně šestnáct obyvatel na kilometr čtvereční, jsou samozřejmě větší rozdíly mezi severem a jihem. Sever je opravdu řídce osídlený, a pokud je tam knihovna, její spádová oblast je mnohem rozlehlejší a důležitou roli ve službách hrají třeba bibliobusy, knihovní mobilita. Jih Finska je naopak celkem srovnatelný s Českou republikou, až na to, že katalogy jsou propojenější než u nás.

Lenka Fárová: A jaký rozdíl mezi finskými, nebo obecně severskými knihovnami, a těmi našimi vidí architekt? Mně jako laikovi se zdá, že finské knihovny byly až na výjimky projektovány přímo pro svůj účel. Zatímco u nás některé knihovny a pobočky byly umístěné do nějaké budovy až druhotně.
Ondřej Spusta: Je zajímavé to takhle vnímat a je to asi pravda. Vzhledem k tomu, že Finsko nemá tolik historických budov, tak spousta knihoven vznikla nově, kdežto v Čechách jsou knihovny často dlouhodobě umístěny v historických budovách. Vliv má určitě i počasí, ve Finsku je půl roku opravdu tma a zima. Finům to samozřejmě nebrání užívat i venkovní prostor, ale výhodou je mít i nějaký společný vnitřní prostor, který se dá užívat. A právě knihovny a další veřejné budovy k tomu skvěle slouží, den si můžete protáhnout, jste v teple a ve světle a můžete zde pracovat a studovat. Knihovny jsou dlouho do noci využívány právě studenty.

Lenka Fárová: Často se vyzdvihuje nová Helsinská centrální knihovna Oodi, která byla uvedena do provozu v prosinci 2018 a ve městě plní celou řadu funkcí. Je velmi navštěvovaná a ze své zkušenosti můžu říct, že se v ní člověk cítí velmi příjemně, skoro jako doma. Jak na vás jako profesionály ve vašem oboru, tedy na architekta a knihovnici, působí taková knihovna?
Ondřej Spusta: Oodi vznikla na místě, kde se už toho dosti odehrálo. Je to vlastně jedno z nejprestižnějších míst v Helsinkách, kde proběhla řada architektonických soutěží na veřejné stavby, ať už je to Muzeum umění Kiasma, nebo pozdější koncertní sál. Knihovna je jakýmsi završením rozvoje této lokality na rozhraní centra města a centrálního parku. Na plánování města a rozvoje v této lokalitě se podílel Alvar Aalto, ikona finské architektury, který se snažil, aby skrz centrální park bylo vidět až do Laponska; příroda a ten kraj tam hrají velkou roli. Takže očekávání byla velká a myslím si, že po dvou předchozích soutěžích se je konečně podařilo naplnit, protože ten dům je opravdu oblíbený, na rozdíl od zmíněných předchozích realizací.

Lenka Fárová: A jak se pracuje v Oodi knihovníkům?
Alžběta Štollová: Jako knihovnice, která pracuje v přímých službách na pobočce Opatov v Městské knihovně v Praze, oceňuji, že zaměstnancům Oodi pomáhá umělá inteligence. Jezdí tam robůtci, kteří vozí knihy, uklízejí, třídí a knihovníkům se uvolňují ruce pro jinou práci, a nejen ruce samozřejmě. Práce rozhodně neubývá a je jí stále dost, ale proměňuje se. A logicky, ale možná i trochu překvapivě, je v Oodi dlouhodobý nedostatek odborných knihovníků. Potvrzuje se to, že člověka, jeho odbornou práci a jeho lidskou práci nic nenahradí. Jako běžný čtenář jsem byla v Oodi mockrát, ať už na krátkou, nebo delší chvíli, a musím říct, že tam chodím moc ráda právě proto, že to je velmi dobře dostupné místo hned vedle nádraží v centru města, které je ale zároveň klidným místem. Nabízí občerstvení, zázemí a je opravdu běžné, že rodiče tam chodí například přebalit své dítě, když jsou někde poblíž knihovny. Vědí, že to je něco, co knihovna také nabízí a co je zcela v souladu s jejím záměrem a hodnotami.

Lenka Fárová: Když se připravila soutěž na návrh knihovny, tak město Helsinky jako zadavatel vyzvalo uživatele, tedy běžné čtenáře a vlastně všechny obyvatele hlavního města, aby si řekli, co od knihovny očekávají, co všechno by v ní mělo být. Ve veřejné diskusi se nápadů sešla celá řada a hodně z nich se potom promítlo do projektu architektonické kanceláře ALA Architects. Jak je to u nás? Platí pro navrhování knihoven taky nějaká zvláštní pravidla? Spolupracují třeba architekti s knihovníky nebo i s návštěvníky, tedy s uživateli knihoven?
Ondřej Spusta: Institut veřejné architektonické soutěže, otevřené všem, je důležitou součástí výběru návrhů na každou větší veřejnou budovu a v tomto případě to bylo jednoznačně nutné. Ve Finsku má soutěžení dlouhou tradici, takže instituce jsou připraveny nachystat zadání tak, aby soutěž mohla proběhnout co nejlépe, návrhy byly opravdu porovnatelné a aby bylo jednoznačně zadáno, co chceme a co od toho očekáváme. Tady se nabízí srovnání: ALA Architects se účastnili i soutěže na pražskou knihovnu, která nedopadla úplně dobře možná právě z důvodu, že to nebylo úplně dobře dojednané s veřejností nebo s politiky. Možná proto se v Čechách od té doby velký projekt knihovny nepostavil.

Lenka Fárová: Alžběta tady mluvila o tom, že v Oodi je poměrně velký provoz, chodí tam hodně lidí. Přesto když se člověk nachází v horním patře, tedy vlastně ve výpůjčním sále, který je obrovský, nemá pocit, že by ho někdo rušil. Na jedné straně je kavárna, pak je tam dětské oddělení, kde třeba probíhá nějaký pořad, a zároveň tam prostě sedí lidé a čtou si, aniž by je něco rušilo, protože akustika místnosti je velmi dobře vyřešena. Dovedl byste nám objasnit, jak se to dělá?
Ondřej Spusta: To je technická stránka věcí, akustické řešení je samozřejmě závislé na materiálech. Konkrétně v posledním podlaží jsou použity podhledy, které vytvářejí takový oblak tvořený skleněnými akustickými deskami. Je to podhled, který se dá tvarovat. Náročné bylo už tvarování samotné, jak ho přenést z 3D modelů do reality. Z hlediska akustiky, ale i celkového provozu je důležité i samotné uspořádání provozní budovy. Ve finské architektuře nebo v soutěžích se objevoval vždycky velice precizně vyřešený layout objektu, jak budou jednotlivé místnosti spolu souviset, nebo naopak jak budou odděleny. První návrh, se kterým ALA vyhráli, když byli ještě studenti, bylo kulturní centrum v Kristiansandu v Norsku. Tam ten program velice jednoduše uspořádali do tří stěn kvádru. A ta čtvrtá stěna jim vytvořila takovou nepravidelnou plochu tím, jak byly jednotlivé místnosti různě velké. Vytvořili takovou zvlněnou fasádu, dřevěnou, a zase použili plentu. Tam to byl divadelní objekt, motiv čtvrté stěny v divadle, která odděluje publikum od jeviště. I v knihovně Oodi jde o překročení stěny, z běžného světa do světa knihy.
Alžběta Štollová: Každá knihovna ve Finsku samozřejmě není ověnčena cenami a není to dokonalý architektonický skvost, ale ona prostupnost prostoru je velmi specifická. Vybavuje se mi několik finských knihoven, které jsou součástí nějakého multifunkčního domu, můžeme říct kulturního centra, kde kromě knihovny funguje také třeba klub mládeže nebo nějaká jiná instituce, organizace. Prostory a vlastně i služby se vzájemně doplňují a prostupují. Jednak v tom, co nabízejí, jednak se tu potkávají i zaměstnanci jedné nebo druhé instituce, všechno je velmi prostupné a variabilní. Myslím si, že právě v tom je jeden z velkých potenciálů knihovny: může být i mnohem víc, než se nám tradičně zdá.

Lenka Fárová: Velkou a důležitou skupinou uživatelů knihoven jsou děti a mladí lidé. Ve Finsku je dětské oddělení většinou velmi úzce propojené s oddělením pro dospělé a je běžné zajet do knihovny i s kočárkem a trávit tam s dětmi, zejména právě v těch chladnějších obdobích roku, dlouhé hodiny. Jakým způsobem se s dětskými čtenáři pracuje v našich knihovnách? Proměnilo se to nějak poslední dobou?
Alžběta Štollová: Určitě. Knihovna může sehrát klíčovou roli v rozvoji dětského čtenářství. Mám před očima několik rodičů, kteří sami ani moc rádi nečtou nebo by do knihovny nepřišli, ale mají děti, které je tam doslova za ruku dotáhnou, to je opravdu hezký pohled. Nejsem dětský knihovník, v dětském oddělení pracuji jen občas, ale vídám tam právě děti, které přicházejí hned po škole. Dělají si tam domácí úkoly, ale zároveň ten prostor prozkoumávají, občas si tam něco vypůjčí, přijdou na tvůrčí dílnu. Myslím, že je hodně důležité, aby děti především věděly, že do knihovny můžou přijít jen tak, můžou se tam poflakovat, můžou prozkoumávat, co se tam dělá, co se tam děje, věnovat se samy sobě a zkrátka tam trávit volný čas. A tradičně – součástí služeb Městské knihovny jsou celá dopoledne věnovaná práci s dětmi. Často, když máme ještě pro veřejnost zavřeno, jsou uvnitř právě školy, celé skupiny dětí a moji kolegové z dětského oddělení jsou opravdu mistři ve své profesi a věnují se dětem od těch nejmenších až po středoškoláky.

Lenka Fárová: Jakým způsobem k tomu přispívá architektura?  Jak to udělat, aby tam mladí chtěli trávit čas? V knihovnách v Hodoníně nebo v Třinci mají třeba zóny přímo pro mladé a dospívající.
Ondřej Spusta: V poslední době se postavily krásné menší knihovny právě mimo centra, kde je nabídka různých jiných možností než jen být mezi regály s knihami. Regály se dneska už redukují, protože funkce skladování dat se přesouvá jinam. Naopak se posiluje komunitní nebo nějaký společenský charakter knihoven. Daří se vytvářet různá prostředí, kde můžete být sám, kde se můžete naopak potkávat, kde můžete vidět jazyk současné architektury: propojení prostor, různé zajímavé materiály, prosklení, průhledy. Řekl bych, že je to součást vzdělání, člověk má možnost se v takovém prostoru pohybovat, nějakým způsobem ho zažít a pak ho buď vyhledávat, nebo ne, vnímat, proč se tady cítí lépe než někde jinde. Proč je některý dům navštěvovaný a oblíbený, a některý není, to jsou měřitelné nebo popsatelné veličiny. Možná bych ještě vypíchl, že vidím velký prostor v tom, nějakým způsobem adaptovat staré domy a klidně i výrazně tak, aby právě mohly maximálně sloužit tomu účelu, o kterém mluvila Alžběta: když se člověk třeba doma nebo na koleji nemá možnost soustředit, je knihovna právě tím místem, kde by tu možnost mít měl.

Lenka Fárová: Šeptá se ještě v knihovnách?
Alžběta Štollová: Určitě existuje rozdíl mezi univerzitními knihovnami nebo Národní knihovnou a veřejnými knihovnami, jejichž funkce a možná i poslání se vcelku nedávno proměnilo. Právě knihovny už nejsou těmi tichými svatostánky, ale jsou to místa sdílení, setkávání, kreativity, jsou to flexibilní komunitní místa, kde se shromažďují lidé. Jsou to místa, která se můžou dotvářet v obrazu svých čtenářů a uživatelů – to je hodně důležité, knihovna, která rezonuje s prostředím a s uživateli. Myslím, že v České republice stále platí to, že studovna je spíše pro tiché čtení, soustředění, tam pořád nedoporučujeme hlasitě se bavit delší dobu. Ale samozřejmě oddělení pro dospělé a především oddělení pro děti jsou tradičně hodně hlučné.

Lenka Fárová: Navštívila jste knihovnu v Kirkkonummi, která se jmenuje finsky Fyyri. Tam se podařilo zapracovat původní knihovnu z osmdesátých let do nového projektu. Popsala byste nám, jak to tam funguje teď?
Alžběta Štollová: V místě dnešní knihovny Fyyri byla v roce osmdesát dva postavená knihovna, která ale počátkem nového milénia přestala městu vyhovovat. Byla malá, relativně zchátralá a neměla takové prostory, které město potřebovalo, například velký reprezentativní sál. A proto byla v roce 2020 postavena na místě té knihovny budova nová a to tak, že ta stará do ní byla včleněna. Autorem projektu je finská architektonická kancelář JKMM Architects a je to další příklad toho, že se prostory staré a nové v mnoha smyslech prostupují, navíc vedle knihovny stojí kamenný středověký kostel. Město Kirkkonummi je velmi mladé město, je tam spousta ne úplně vzhledných budov, ale v bezprostřední blízkosti knihovny je teď starý kamenný kostel s rozlehlým hřbitovem… A uvnitř knihovna působí dokonale čistě a přehledně a opravdu zve návštěvníka, aby v ní trávil čas a chodil tam v různých denních i ročních dobách, protože je to krásně členitý prostor, odhlučněný, a navíc ještě krásně vyřešený světelně. Není tam žádné přímé dopadající světlo, což ve Finsku může být v různých letních a nočních dobách problém, světla je buď moc, nebo málo, nebo není vůbec. A právě zkosené konstrukce, nepřímé světlo, nečekané průhledy dělají z té knihovny opravdu velmi příjemný prostor. Z materiálu dominuje dřevo, mosaz, sklo a jsou tam takové pastelové prvky, které knihovnu hezky oživují a celý prostor působí velmi harmonicky. Osobně mám slabost pro mosazné lampy z Fyyri, protože evokují staré knihovny, jsou designově krásně udělané, naprosto moderní a ohromně se tam hodí. Nejradši bych Fyyri přesadila k nám do Česka.
Ondřej Spusta: Jak pracovat s něčím, čeho je málo: světlo je ve finské architektuře velké téma. Každý materiál nějakým způsobem odráží světlo, souvisí s tím i akustika. A ta mosaz mi připadá jako odkaz, vzpomínám si na kliky od Alvara Aalta, mosaz je přece jenom haptičnější materiál, on je ještě omotával do kůže. Ti, kdo jsou a učí na finské technice, všichni Aaltovy realizace znají. Právě v době, kdy se prosazoval velice racionální, až technicistní modernistický étos architektury, on pořád vyzdvihoval kvalitu materiálu a řemesla a důležitost lidské ruky. Právě mosaz pro něho byla příjemný materiál, protože má nějaké opracování.

Lenka Fárová: Na závěr bych ráda připomněla knihovnu jako prostor literárního příběhu. Mohli bychom uvést několik knih nebo autorů, kteří do knihovny zasazují své příběhy? Je to běžný topos ve finské literatuře?
Alžběta Štollová: Já jsem se s tím setkala docela často v knihách pro děti, které jsem přeložila. Děti hledají často informaci v knihovně. Jako první mně napadá knížka Agnes a odemčený sen (2020, u nás 2021) od autorky Tuutikki Tolonen, která nechává dva hlavní hrdiny, kluka a holku, pátrat nejenom v knihovně, ale i v oblastním archivu, je to docela dobrodružné. Pátrají po historii své vlastní rodiny, ale dozvídají se i docela zajímavé věci z místní historie a něco, co bych nazvala dějinami společnosti. A od stejné autorky je také kniha pro děti ve věku od osmi do dvanácti let Strašidelná chůva (2015, u nás 2018): tam se mi vybavuje scéna, kdy jeden ze tří dětských hrdinů jde do knihovny pro knihu o bubácích a knihovnice mu tam vyhledá přesně, co potřebuje. Doma sestra žárlí na to, jak má bratr opravdu krásný vztah s knihovnicí a mrzí ji, že do knihovny nešla sama. Pro dospělé bych vybrala knížku Pasiho Ilmariho Jääskeläinena, kterou do češtiny přeložil Vladimír Piskoř. Jmenuje se Literární spolek Laury Sněžné (2006, u nás 2015) a knihovna v ní hraje stěžejní roli.