Těkavé knihy a pohřbená tajemství
Jääskeläinen, Pasi Ilmari: Literární spolek Laury Sněžné

Těkavé knihy a pohřbená tajemství

Texty knih se začnou přeskupovat a žít vlastním životem a slohové práce, které po jejich četbě žáci vypracují, zamotají mladé učitelce Elle Milanové hlavu. No řekněte sami, může snad Soňa Marmeladová v Dostojevského Zločinu a trestu Raskolnikova zastřelit? Román Literární spolek Laury Sněžné o tajemném sdružení spisovatelů ve fiktivním městě Zaječíně je směsice detektivky, thrilleru, fantasy, bájných příběhů i pohádek.

Dílo prozaika, blogera a také středoškolského učitele P. I. Jääskeläinena označuje kritika, možná i z nedostatku jiných kategorií, často nálepkou magický realismus. Dosud mu vyšlo několik sbírek povídek a tři romány, které opakovaně ocenila mj. Finská tolkienovská společnost. Jeho povídka Missä junat kääntyvät (Kde se vlaky obracejí) byla letos ve své kategorii nominovaná na mezinárodní cenu World Fantasy. Jäaskeläinenova románová prvotina, kterou v překladu Vladimíra Piskoře letos vydalo nakladatelství Paseka pod názvem Literární spolek Laury Sněžné (Lumikko ja yhdeksän muuta, 2006), vypráví znepokojivý příběh o psaní a síle myšlenky.

Laura Sněžná, tajemná autorka knížek pro děti, je zaječínskou celebritou číslo jedna a její pověst hraničí až s kultem osobnosti. Před třiceti lety založila literární kroužek pro vyvolené talentované děti a postupně z nich vychovala uznávané autory nejrůznějších žánrů: Ingrid Kočičková píše podobně jako sama Laura zejména pro dětské čtenáře, Aura Potůčková alias Arne C. Ahlqvist se zaměřuje na sci-fi, Sylva Ostrovnická vydává detektivky, Martin Zimota píše romány a Dušan Chlum zase filmové scénáře a televizní seriály.

Ella Milanová se po studiích vrací do rodného Zaječína jako učitelka finského jazyka a začínající autorka povídek, jejího talentu si povšimne i Laura Sněžná a přizve ji do svého literárního spolku jako desátou členku. V okamžiku, kdy se má Ella na okázalém večírku konečně s Laurou Sněžnou osobně setkat, však spisovatelka záhadně zmizí v poryvu sněhové bouře. Ella začíná kousek po kousku skládat historii spolku, zkoumá osobnost jeho zakladatelky a prostřednictvím interní spolkové Hry se vydává po stopách původního desátého člena. Ostatní členové jsou tak po letech nuceni vrátit se do minulosti, kterou už pohřbili, a to doslova. A vzpomínky z dětství někdy nejsou tím, čím se zdají být.

Jääskeläinen dokáže budovat napětí v textu velmi zdařile. Popouští uzdu čtenářově fantazii, aby jeho pozornost vzápětí strhl opět jiným, pochopitelně zcela nečekaným směrem. V téměř realistickém románu se lze ovšem setkat s mnoha rozumem těžko vysvětlitelnými motivy, třeba s mytologickými kartografy, kteří ve spánku komukoliv zmapují domácnost i zahradu a zaznamenají všechny duchy, skřety, lesní žínky i šotky, kteří tam žijí. Podobně jako např. Johanna Sinisalo v románu Ne před slunce západem, zakomponoval i Jääskeläinen do textu fiktivní novinové články, vědecká pojednání i úryvky z potvůrkovské série knížek Laury Sněžné. Jejich postavičky, jak se postupně ukazuje, mají své předobrazy mezi členy literárního spolku a nabízí se otázka, zda si Laura spolek nezaložila zejména proto, aby získala vhodný literární materiál pro svou tvorbu. Podobně se však později chovají i její žáci, když loví náměty a předobrazy postav do svých textů třeba v místní samoobsluze.

Autor s chápavou ironií zobrazuje svět literatury, literární vědy, autorských besed se čtenáři i tvůrčích muk a dalo by se říct, že nabourává mýtus spisovatele jako nedotknutelného nositele kultury: „Všichni vědí, že zdravý člověk nezačne sepisovat romány. Kdo je zdravý, ten má zdravou práci. Celá ta zatracená literatura, kolem které se nadělá tolik cavyků – to není nic jiného než duševní vyšinutost prohnaná tiskařským strojem.“

I spisovatelé jsou v jeho pojetí obyčejní lidé se svými úzkostmi, všedními starostmi a hlavně pochybami o své tvorbě. Osamělý spisovatel Zimota, patrně nejvýznamnější postava celého spolku, své strachy a nejistoty například zajídá čokoládou a dalšími lahůdkami. Uvědomil si totiž, že „nadměrné přemýšlení vyžírá spisovatele zevnitř“, a objevil, že s plným břichem se „myšlení zredukuje na minimum“.

Vladimír Piskoř se při překladu musel vyrovnat s Jääskeläinenovým velmi obrazným jazykem i bohatou galerií postav v několika plánech. Rozhodnutí počeštit valnou většinu jmen obyvatel i míst v městečku Zaječíně bylo vzhledem k žánru (a „podivnosti“ finských jmen pro většinu českých čtenářů) patrně logické, byť najde jistě i své zaryté odpůrce. Z mého pohledu nejnápaditější jména vytvořil překladatel pro paralelní svět Potvůrkova, v němž žijí Bobík Cililink, Podivňucha či Svraštikůra. Naznačené charakteristiky těchto postaviček jsou natolik pozoruhodné, že je vlastně škoda se o jejich osudech v knize dozvědět tak málo. Ale třeba se k nim autor ještě někdy vrátí.

Román Literární spolek Laury Sněžné je směsice detektivky, thrilleru, fantasy, bájných příběhů i pohádek. Mnohovrstevnatý příběh obsahuje možná až příliš materiálu na jednu knihu, ale přesto nepůsobí těkavě. A překvapení, která číhají za každou obrácenou stránkou, vás od četby hned tak nepustí.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Vladimír Piskoř, Paseka, Praha 2015, 320 s. 

Zařazení článku:

fantasy

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse

Viva,

Podla mna netreba skatulkovat - je to namiesana zmes vselicoho a vysledkom je uzasne imaginativna kniha - a ta obalka nema chybu!

Michal Švec,

Cenu "Kuvastaja" Finské tolkienovské společnosti sice dostávají ve velké většině případů fantasy či young adult romány, nicméně ověnčeným byl např. také román Johanny Sinisalo "Ne před sluce západem", plný aktuálních otázek a témat (sexuální násilí, postavení ženy, homosexualita) - byl by to také "relax" jen proto, že se v románu vyskytuje troll (je např. Čapkova "Válka s mloky" relax?)?. Označení "relax" je z mého pohledu jako kategorie problematické hlavně proto, že to slovo znamená odpočinek, uvolnění, a tudíž implikuje odpočinkové čtivo, což pro mnohého čtenáře zase nezbytně implikuje brak. Ačkoli Jääskeläinen není Nabokov nebo Camus, házet ho do jednoho pytle s mnohdy tuctovou krimi mi přijde přinejmenším škoda. Navíc tuším, že pro procentuální hodnocení v kategorii relax existují trochu jiná kritéria, takže jakkoli nechci rozvíjet diskusi o škálovém hodnocení, které je samo o sobě u uměleckých děl podle mého názoru dost nesmyslné, těch 70 % je celkem nezasloužených. Dokud bude navíc existovat vedle kategorií s ryze objektivním kritériem zařazení (jako Beletrie / česká / non fiction...) ryze subjektivní kategorie Relax, zařazení skoro jakékoli knihy do ní může (a bude) čtenáři jistě zpochybňováno, zvlášť v případech žánrů sci-fi / fantasy. Ne každá kniha, v níž se děje něco nadpřirozeného, je prostě relax!

Jan Vaněk jr.,

(i)Literatura se zkrátka v nejlepší tradici Borgesovy čínské klasifikace zvířat dělí na beletrii, beletrii českou a relax (plus ještě pár dalších škatulek, ale tam spor o hranice ani o nálepku není). Teoreticky bychom mohli začít požadovat přejmenování o další patro od brakovitosti na "populár" (nebo snad pěkně globálně "pop-lit"?), ale nejsem si jist, nakolik lepším dojmem by to působilo. Nebo by bylo produktivnější změnit název rubriky na "žánrová"?

jiri v.,

Mně se zdá název Relax o něco lepší než Brak. ;-)

Jitka J.,

Vím, ale název Relax mě strašně dráždí. :)

Antonín Kudláč,

Což oceňuji. Ono hledat hranice mezi tzv. populární literaturou a tzv. uměleckou literaturou je vůbec čím dál těžší a nakonec to ani není nutné.

Pavel Mandys,

Označován za magický realismus a zároveň dostal cenu od tolkienovské společnosti a je nominován na World Fantasy... To zařazení do Relaxu je v úzu iLiteratury, který - možná trochu v rozporu s názvem rubriky - nebere žánry sci-fi, fantasy a krimi jako podřadné. Byť samozřejmě většina knih z těchto žánrů na pultech knihkupectví je stereotypní a plná klišé, tak se snažíme i zde hledat a rozlišovat kvalitu.

Jitka J.,

Budu se opakovat, ale zařazení do kategorie Relax? Knihu jsem (zatím) nečetla, ale nespadá spíš do magického realismus než do žánru fantasy? Zařadili byste do relaxu i knihy Gabriela Garcíi Márqueze? :)