Dopiju kafe, hrnek odložím na linku a houknu: „Jste oblečený, holky?“

Z pokojíčku se přišourají tři malé postavy. Kontroluju, jestli je všechno v pořádku. M. a E. si do černých kožených kalhot velikosti 134 a 122 zastrkávají černé svetry a k páskům si připínají pouzdra. Sjedu pohledem k A. 

„To si snad děláš srandu?“ Otráveně se zaksichtí a jde růžovou čelenku odnést zpátky do pokoje.
„Boty a bundy. Za dvě minuty ať jste v autě.“  Zipy černých kožených bund zasviští. Na poslední chvíli vytáhnu A. z kapsy jednorožce s duhovým ocasem a vyrážíme.

Ve zpětném zrcátku vidím, že už si holky nasadily černé brýle. Na navození správné nálady pustím Du Hast od Rammsteinů. E. radostně výskne a A. si zmučeně zakryje uši. M. má vytaženou zbraň a kontroluje zásobník.

„Takže instrukce jsou jasný,“ odkašlu si. „Středa ve čtyři odpoledne, neuhnem ani o cenťák, rozumíte? Že v tuhle dobu choděj starší, nás nezajímá.“
„Jasný,“ zazní zvučně od M. a E.
„Ty taky víš, co máš dělat?“ otočím se k A. Vytáhne z kožené bundy velikosti 110 černé třpytky a ďábelsky se zaculí.

Zaparkuju před ZUŠ a se svým komandem v závěsu vyrazím k budově. Zástup rodičů, kteří chtějí zapsat děti na hru na hudební nástroj, se táhne až ven. Ležérně vezmu do ruky zbraň, M. a E. mě napodobí. O prázdninách vždycky pilně trénujeme, a tak vím, že je na ně spoleh. Zástup s kamennými tvářemi se nám povolně stahuje cesty. Ve třídě sedí tři učitelky a jeden učitel.

„Co- co-, co si to dovolujete? Víte, kde jste?“ zvedne se ze židle černovlasá padesátnice a spadnou jí brýle.
„Kdo tady učíte příčnou flétnu?“ zeptám se. Vyjukaná zrzka s trvalou rozechvěle zvedne ruku.
„Pište si, tady M. Horská bude chodit ve středu od čtyř.“
„A-ale starší děti mají déle školu, potřebují…“

Na můj pokyn M. vystřelí do stropu. Ozvou se vyděšené výkřiky a zrzka M. rychle zapíše.

„A E. Horská bude chodit taky ve středu od čtyř ale na housle,“ rozhlédnu se tázavě po učitelském sboru. Nervózní chlapík s brýlemi přikývne a chopí se tužky.
„Tak to bychom měli. Vřelé díky.“
„Na shledanou,“ loučí se holky sborově a vyrážíme splnit druhou část mise. Zástup rodičů, kteří chtějí zapsat děti na výtvarku, se z prvního patra táhne až na schody. Vtrhneme do třídy, kde sedí akorát dvě dvacítky v barevných punčocháčích. Když nás uvidí, zblednou. 

„Rád bych tady A. Horskou přihlásil na výtvarku ve středu od čtyř.“
„Není trochu malá?“ dovoluje si odporovat ta ve fialových punčocháčích. „Bereme děti až od pěti let…“
„Ale tak třeba je šikovná,“ snaží se ta ve žlutých punčocháčích. „Namaluješ nám něco? Co takhle princeznu?“ otočí se k A.  a podá jí papír. A. se nenechá pobízet a začne na papír patlat třpytky. Po chvíli patlaninu ukáže učitelce.
„No já nevím… co je to?“
„Bouřka!“ sdělí jí A. sebevědomě.
„Tak ať holčička ještě rok počká, bude ji to pak víc těšit,“ vyjádří se fialové punčocháče.

E. na můj pokyn ustřelí hlavu sošce baletky na parapetu. Žluté punčocháče omdlí a kolegyně je začne křísit. „Ale zase je vidět, že má bohatou fantazii,“ křečovitě se usměje. „My to s ní rády zkusíme. Teď už prosím běžte.“
„Jo, fantazii má na dvanáct,“ ušklíbnu se. „Tak díky. Jdeme, holky.“
„Na shledanou,“ zašvitoří komando.

Venku si se všemi dávám placáka. „Fakt dobrá práce! Vyřídili jsme to za deset minut.“ Holky se chechtají a poskakují k autu. Nad základní uměleckou školou se stahují bouřková mračna. „Za odměnu si můžete vybrat, co dneska budeme číst před spaním. Bibli, Staré řecké báje a pověsti nebo Silmarilion?“

„Silmajón!“ vykřikne A.
„Dobře, tak teda Simarilion,“ svolím.
„Ale něco z Dodatků, tati,“ řekne E.
„Jo, Dodatky!“ přisadí si M.
„No jo. Když jste byly tak hodný.“ 

Chcete se hlouběji ponořit do toho, jak otcové vnímají svoji roli a vztah k dětem? Jaké rozpory a nejistoty pronásledují realističtěji vykreslené otcovské figury, než je pan Horský? Pusťte si epizodu iLiPodcastu věnovanou tématu otcovství v amerických románech s překladatelem a mediálním koordinátorem Člověka v tísni Martinem Svobodou.