K více než stoleté historii trampingu v Česku už vyšlo několik knih, které tento fenomén zkoumaly v jeho historické proměnlivosti, někdy s důrazem na meziválečné začátky, jako publikace Český tramping v časech formování a rozmachu (Academia, 2019), jindy v delší perspektivě, jako v obsáhlém díle Putování za obzor: Tramping v české společnosti 1918–1989 (NLN 2020). V něm kolektiv autorů na základě studia širokého spektra pramenů a odborné literatury fundovaně dokládá, že „definovat jedno univerzální, nadčasové a všemi sdílené pojetí trampingu nelze“. A dále demonstruje, že trampové pro své okolí nebyli vždy jasně rozeznatelní: nejprve mohli být zaměňováni za skauty, pak za členy hnutí hippies nebo za „vlasatce“.  

Nedávno ale byla publikována kniha Dědictví českého trampingu: Vybrané kapitoly z historie a každodennosti svérázného fenoménu, která chce tramping vidět „od doby svých počátků až dodnes jako do značné míry nadčasový“. Etnolog Karel Altman (1960) se v ní okrajově zabývá i historií trampingu, ale daleko více se zaměřuje na trampskou etiku, hodnoty a typické způsoby komunikace, způsob organizace trampské osady, rituály nebo na obvyklý životní cyklus trampa (od jeho „geneze“ až po pohřeb).

„Autentický tramp“ a volání divočiny

Autor trvá na tom, že v důsledku udržování a zachovávání vlastní identity byl „autentický tramp vždycky, ve všech obdobích rozvoje trampingu, snadno rozpoznatelný mezi ostatními lidmi“. Zachovával totiž specifika svého svérázného oděvu i dalšího vybavení, například typických druhů batohů, a díky tomu ho coby představitele trampské subkultury mohl každý snadno identifikovat. Přičemž „tramping ve své jediné autentické podobě vždy existoval pouze na území našeho státu, částečně i na Slovensku“. 

K tomuto „autentickému trampovi“ co do vnitřních charakteristik podle autora patřila a patří láska k přírodě, přičemž „skutečné trampy nevedl do volné přírody žádný módní trend, nýbrž upřímně procítěný vztah k ní“. Autor k tomu souhlasně cituje i některá značně patetická vyjádření z oficiálních trampských proslovů, které zase odkazují ke starším písním, například že „divočina zavolala a srdce trampů ozvěnou na volání se ozvala“.

Palec na kamarádství

Významnou hodnotou je rovněž kamarádství, které je prý hodnotově kladeno dokonce i nad přátelství: „Přítelem můžeš být každému celkem dobrému člověku, ale být někomu kamarádem, k tomu je zapotřebí mnohem víc.“ 

Společnou trampskou identitu podle autora vyjadřuje i pozdrav zalomení palců, který prý odkazuje ke starému heslu ze Tří mušketýrů: „Podáváme pravou ruku a napřed stiskneme dlaň jako znak pospolitosti – všichni za jednoho – a pak spojíme palce na znamení – jeden za všechny.“

Za základní segment trampské komunity autor považuje osadu, v níž se velké úctě těší ústřední oheň jako symbol života a smrti. Zapalován je slavnostně do čtyř světových stran smolnými pochodněmi a vztahují se na něj rozličná další tabu, nejčastěji zákaz spalování odpadu či házení nedopalků („vajglů“) do ohně. Některé zákazy smí prý porušit jediný k tomu stanovený ohnivý muž – „Ohnivák“. Ke společnému zpěvu u ohně se vztahovalo i další tabu, totiž netleskat.

Tradice a trampský bůh Pajda

S jistou nelibostí ale autor konstatuje, že v současnosti se konání potlachů, tedy velkých slavnostních shromáždění trampů, nevyhýbají některé negativní projevy neúcty k zavedeným a léta dodržovaným tradicím. A také že současná doba poskytuje mnoho možností, kde (po celém světě) prožít dobrodružství či vzrušení. Což přirozeně výrazně snižuje atraktivitu trampování. Přesto ale Karel Altman doufá a předpokládá, že u nás bude vždy existovat „vrstva nepříliš zámožných romantiků, vyrážejících do tuzemské přírody hromadnými dopravními prostředky, bez zajištěného noclehu v hotelu či v penzionu, zato však svobodně, neorganizovaně, a dokonce i bez nejnovějšího notebooku a podobného vybavení“.

Karel Altman se trampingu věnuje dlouhodobě a mezi našimi etnology patří k průkopníkům studia této problematiky. Na knize tedy pracoval dlouho, čemuž odpovídala i délka původního rukopisu. V závěrečném dovětku si trochu stěžuje na to, že jeho velmi obsáhlý text musel být z technických důvodů „drasticky zkrácen“, takže se do knihy nedostaly například kapitoly o trampské symbolice, výbavě či výstroji. Mohli bychom dále doplňovat, co v takto koncipované knize mohlo být zmíněno a není. Kupříkladu specifický kult trampského boha Pajdy, který mimochodem figuruje i v písní Rosa na kolejích, jež byla podle Altmana v letech normalizace nemalou částí trampů považována za další trampskou hymnu. Podle etnologa Jana Pohunka, spoluautora obou výše zmíněných knih, se Pajda „leckdy bere vážně v rámci hry, kterou tramping do jisté míry je. Takže potkáte lidi, kteří vám na Pajdu budou přísahat a tvrdit, že na něj věří, ale bude to napůl nadsázka a napůl vztahování se k tomu, co ztělesňuje“.

Pohled zevnitř komunity

Naopak to, co v knize zůstalo, může místy působit zbytečně rozvláčně. Navíc Altman odkazuje buďto na svoje vlastní odborné práce, nebo na hlasy pamětníků-trampů či laicko-nadšenecké webové stránky, ale málokdy pracuje s výzkumy a názory jiných odborníků (i když o jejich existenci ví, v úvodním přehledu je vyjmenovává). Ovšem i takový pohled má svoji vypovídací hodnotu. 

Některá tvrzení mohou být poněkud jednostranná či nedostatečně podložená a autorův přístup se z dnešního hlediska může zdát příliš esencialistický. Ovšem koho zajímá pohled na tramping nejen z odstupu, ale spíše zevnitř této komunity, i s jistou dávkou romantizující nostalgie, najde v knize poutavé a vděčné čtení.