Paul Murray (nar. 1975) je oceňovaný irský spisovatel, který kromě románů píše také povídky, eseje a scénáře. Mimo jiné je autorem scénáře k chystané televizní adaptaci Včelího bodnutí. Romány zatím napsal pouze čtyři, ale hned dva z nich se dočkaly nominace na Bookerovu cenu. Do širšího výběru se dostala jeho kniha Skippy Dies (2010) z prostředí katolické internátní školy, kde poprvé projevil talent pro vystižení vnitřního světa dospívajících, který zúročil i v nejnovějším Včelím bodnutí, jež se předloni probojovalo dokonce do užších nominací.

V rámci vyprávění si pravidelně předávají štafetu všichni členové rodiny a čtenáři je tak dopřán hloubkový ponor do duše čtyř velmi rozdílných osobností. U Cass vidíme typickou pubertální nejistotu, potřebu vymezit se proti rodičům, fixaci na kamarádky, potažmo učitelky, nebo objevování vztahů s opačným pohlavím a alkoholu, které nabývá poněkud ponurých rozměrů. I pro dvanáctiletého Pídžeje jsou velmi důležití kamarádi, ale rodiče stále nekriticky uznává a touží po větším klidu a stabilitě. Probouzející se maskulinitě dává průchod při hraní stříleček, toulkách s kamarády a okukování holek – ať už za oknem, nebo na Instagramu. Imeldin vnitřní monolog svou těkavostí a absencí interpunkce odkazuje k závěrečné kapitole Molly Bloomové z Joycova Odyssea. Imelda je oslnivá kráska s katolickou morálkou, kterou jí vštípila teta Rose, místní věštkyně. Postupně zjišťujeme, že si původně měla vzít Dickieho bratra Franka a dětství strávila v područí násilnického otce, jenž ji někdy dokonce posílal žebrat po domech. Inteligentní a spořádaný Dickie měl původně se životem jiné plány, než se po univerzitě vrátit do rodného městečka, založit rodinu a vést autosalon. Rozhodl se ale, že udělá „správnou“ věc.

Duchové jsou tu s námi

Murray v jednom rozhovoru připomíná citát klasika americké jižanské literatury Williama Faulknera, jejž také zpřítomňuje na více než pěti stovkách stran svého románu: „Minulost nikdy neumírá. Dokonce ještě ani neskončila.“ Tuto povahu minulosti v knize podtrhuje i volba dějiště – každý musí nepřetržitě žít se svými chybami a traumaty, ale na maloměstě si je kromě vás pamatují i všichni okolo. V knize se periodicky opakuje motiv duchů, nicméně vracející se minulost, kterou zosobňují, je pro Murraye jen jedním z aspektů neustále přítomné minulosti prorůstající nánosem každodennosti. Jak uvádí v rozhovoru pro Bookerovu cenu, zajímá ho především, jak minulost „zatemňuje přítomnost a brání nám přijmout budoucnost“.

Mikrokosmos maloměsta se ukazuje jako velmi funkční i pro ilustraci provázanosti rodičů a dětí, kteří se všichni pohybují na tomto úzce ohraničeném hřišti, a různé události či osoby nabývají v perspektivě každého z nich odlišných podob – nebo si naopak můžeme všimnout, jak podobně rodiče a děti reagují v určitých kontextech. Murray vůbec exceluje ve vykreslování vztahů. Všímá si zdánlivě nepodstatných momentů a rozličných nuancí, které je v pozitivním i negativním smyslu utvářejí, ať už se jedná o vztahy mezi rodiči a dětmi, vztahy milostné, nebo třeba sourozenecké:

„To je teda číslo!“ říkávaly si matky s obdivným pohoršením. (…) Když začali chodit ke zpovědi, Dickie, který žádné vlastní hříchy neměl, sestavoval seznam těch Frankových, aby je bratr nezapomněl knězi říct. Ale knězi to bylo jedno – když Frank udělal něco nepatřičného, bylo to zřejmě jedno všem. Jenom zakroutili hlavou a vzdychli: „Ten Frank, to je kluk jaksepatří!“

Jazyková symfonie

Ve Včelím bodnutí převažuje ironický tón, ale přirozeně přechází do vážnějších poloh. Román srší nápaditými přiléhavými příměry, například že se někdo cítí mizerně, jako by ho „propašovali přes hranice na korbě náklaďáku“. Nikdy přitom nejde o prvoplánovou stylistickou exhibici, nýbrž o snahu učinit co možná zadost určitému dojmu. Příměry tedy vždy zapadají do kontextu: „Plány budoucnost no jo Barnesovi milovali všechny ty řeči o tom co hodlají dělat Kam pojedou (…) Protože u ní doma se neplánovalo Nepřemýšlelo se o budoucnosti Život si prostě člověka podal jako banda mladíků co právě vyskákali z dodávky.“ Dodejme ještě, že hlavní myšlenky románu se až básnicky koncentrují do opakujících se motivů, jako je včelí bodnutí, veverky nebo tenisky.

Každý ze členů rodiny Barnesových má nejen svůj zcela realistický vnitřní svět, ale také svébytný jazyk, což se překladateli románu Lukáši Novákovi podařilo perfektně zachytit. Zatímco o Imeldě již byla řeč, Dickie zůstává v určité meditativní poloze – kromě několika sexuálních scén, které v Novákově podání vyniknou přesně odměřenou jadrností. Překladatel však v prvé řadě perfektně pronikl do mluvy náctiletých, prošpikované různými zkratkami, anglicismy a vulgaritami. O slangu souvisejícím s počítačovými hrami a fotbalem nemluvě.

Klima a já

Důležitým tématem románu je klimatická změna. Aniž by ji autor jakkoli zpochybňoval, daří se mu zachytit, jak někdy environmentální žal může nasedat na úzkosti jiného rázu. Když má Cass učinit velký životní krok a přestěhovat se na univerzitu, začne se vykrucovat, že auto, které ji má dovézt do Dublinu vypouští do ovzduší moc emisí. A Dickie si sice v lese začne stavět prepperský kryt, jenže se tam hlavně chodí schovávat před svými démony. Že prodlévání v environmentálním žalu může představovat určitý únik formuluje i Dickieho lékař: „Například tváří v tvář nějaké přírodní kalamitě je naše vlastní situace najednou nepodstatná. Vaše povinnost konat, dokonce samotná vaše lidská existence, toho všeho jste zproštěn. To je pro některé lidi lákavá vidina.“

V jednom momentu se však téma klimatické změny protne s hlavním tématem románu, kterým je hledání, popírání, potažmo přijetí své pravé identity: „Pokud si nepřipustíme realitu, prostě to nedáme. A k tomu, abychom si realitu připustili, se nejdřív potřebujeme zbavit těch vynálezů a převleků, které jsme si tak pilně hromadili. Musíme shodit masky.“ Toto téma vystupuje z knihy tak výrazně, že s klidem vyváží otevřený, silně znepokojivý závěr.