Esej Moc bezmocných z roku 1978 skutečně patří do kánonu české literatury. (V Knihovně Václava Havla to často připomínáme studentům, zejména těm, kteří se účastní naší každoroční esejistické soutěže.) Přiznejme si ale, že realita je jiná. Příběh zelináře, který prostupuje esejí a který kanadský premiér parafrázoval, ve skutečnosti není mezi mladými lidmi, ale ani dospělými zdaleka tak známý. Rozhodně jej nelze srovnávat třeba s univerzální známostí Čapkova robota.

Cesta Havlova zelináře vedoucí od „života ve lži“ k „životu v pravdě“ přitom zdaleka není jediným textem Václava Havla, který by nám dnes mohl pomoci nahlédnout složitou světovou politickou situaci z obecnějšího úhlu. Jeden příklad za všechny. V červnu 1995 hovoří již jako prezident Václav Havel na Harvardské univerzitě o soudobé civilizaci, která se příliš spoléhá na technický pokrok a která zapomněla na svou duši. Mluví o egoistickém antropocentrismu – o pocitu, že jsme pány vesmíru a můžeme si dělat, co chceme. Zvláštní pozornost pak Havel věnuje politikům, kteří disponují nesmírnou mocí – možná větší, než si sami uvědomují, dodává. Mocí, která spočívá mimo jiné v jejich charismatu a vlivu na veřejnost. A přestože přednáší na půdě americké univerzity, obrací se přímo ke Spojeným státům, které – ať se jim to líbí, nebo ne – nesou mimořádnou odpovědnost za směr, jímž se bude svět ubírat. Naléhavě je potom varuje před pokušením izolacionismu.

„Ať se zamyslím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti, která není schopna držet krok s civilizačním vývojem a zabránit mu, aby se neobrátil proti lidskému rodu. Svět jako by nám začínal přerůstat přes hlavu,“ glosuje Havel v projevu, který by klidně mohl zaznít na letošním fóru v Davosu.

Často dnes mluvíme o krizi autorit, či o jejich nedostatku. Mark Carney nám připomněl, že je můžeme nacházet i v literatuře, a to i v té české. Pro české politiky by po „davoském znovuzrození“ měla být četba Václava Havla povinná.