Výprava z Kamerunu do Nigérie může našim uším znít jako trochu riskantní prázdninové dobrodružství. Pro místní je však počátkem dlouhého a strastiplného putování za lepší budoucností, za vysněným bohatstvím a stabilitou, nebo spíš pryč od chudoby, nespravedlnosti a nejistoty. Mladí Kamerunci rozhodně nechtějí v Nigérii skončit, míří do Evropy, chtějí takzvaně go in Mbeng. Taková cesta je natolik troufalá, ale zároveň častá, že má také své vlastní jméno: boza, což původně znamená vítězství.

Max Lobe v tomto smyslu vítězství dosáhl, sám ovšem přiznává, že zejména díky rodinným konexím. Do Švýcarska se dostal v osmnácti, tedy před více než dvaceti lety, vystudoval žurnalistiku i několik dalších oborů a natrvalo se usadil v Ženevě. Na rodný Kamerun však nezapomíná a ve svých románech se věnuje jeho historii, tématům přistěhovalectví, terorismu, ale i homosexuality, k níž se otevřeně hlásí. Nakladatelství Dauphin svěřilo překlad Tomáši Havlovi, který již dříve převedl i jiná díla autorů pocházejících z afrického kontinentu, například i fantaskní román Prasklej sklenička od Alaina Mabanckou nebo Konžskou matematiku, již napsal In Koli Jean Bofane.

V románu Daleko od Doualy sleduje Max Lobe tři chlapce přibližně ve věku, kdy sám z největšího kamerunského města odešel. Vypravěč Jean i jeho starší kamarád Simon se snaží vysloužit si slušnou budoucnost studiem, zato Jeanův starší bratr Roger si spíš než s učebnicemi rozumí s míčem a kopačkami. Když jednoho dne zmizí, zdá se, že se vydal na bozu, na výpravu, která pro mnohé končí potupným návratem po několika letech strádání a pro jiné ještě mnohem hůř. Jean a Simon se odhodlají splnit přání svých matek a vydají se Rogera hledat.

Nejen boza, ale i jejich pátrání vyžaduje pořádnou dávku odvahy. Čeká je divoká jízda po rozbitých silnicích, vojenské kontroly, zprávy o teroristických útocích i temné útroby velkoměsta. Ulice plné prostitutek a ovládané mafií chlapce vystraší, ale neznamenají takovou překážku jako zkorumpovaná policie a údajně charakteristická místní vypočítavost: „Kamerunec hodný toho jména udělá cokoli, aby z neštěstí bližních vytřískal jackpot.“ (s. 37)

Nezapomíná se však ani na půvaby Kamerunu: rozmanitá krajina je domovem etnicky i nábožensky pestrého obyvatelstva s živými tradicemi. Život je sice těžký, ale lidé se tu umějí hodně smát a slavit: ženy v šatech kaba ngondo se natřásají v rytmu hudebního žánru makossa a autor nám dopřeje i zmínky o specialitách místní kuchyně. Celkově se v jeho vyprávění projevuje dvojitý pohled na Kamerun: je to jeho rodná země a zvlášť do mladíků, kteří v ní hledají své místo, se dokáže dobře vžít. Zároveň však vnímá specifika, která by mohla pozorovatele zvenčí překvapit. Cestující v autobuse žasnou nad tím, že ti „divní Evropané“ mají ve zvyku používat bezpečnostní pásy, ačkoliv právě v Kamerunu by se hodily snad víc než kde jinde. Neustálé výbuchy smíchu působí až nemístně, upovídanost a chaotické lidské hemžení vykreslují obraz zcela jiné společnosti, než na jakou jsme zvyklí.

Zásadní roli hrají také náboženství a rodina: islám, který převládá zejména na severu, je pro hrdiny víceméně cizí a částečně si ho spojují s teroristickou skupinou Boko Haram. Zato křesťanství v podobě mnoha malých církví je zvlášť pro vypravěčův život určující. Kazatelé vládnou svým ovečkám železnou rukou a silné touhy, ať už jsou spojené s fotbalem, nebo se stejným pohlavím, jsou považovány za ďábelská pokušení. Kniha se dotýká například i problematiky znásilnění a domácího násilí a rodiči sjednaných manželství.

Cesta Rogera, jemuž jsou v patách, se stává druhořadým příběhem a do popředí vystupují dvě roviny: objevování různorodosti Kamerunu a v případě vypravěče Jeana také poznávání sebe sama. Ten se zpočátku může zdát až zbaběle konformní, postupně se však ukazuje, že jde spíš o dětskou naivitu, která se během pátrání bortí. Čtenáři může být každopádně vypravěč mírně nesympatický, ostatně je až s podivem, že ho tak věrně doprovází zdánlivě dokonalý přítel Simon. Knize, jež nám přináší tolik neznámého a zároveň má evidentně ambice čtenáře bavit, by možná prospěl atraktivnější vypravěč než tento „maminčin mazánek“.

Čtenářský požitek brzdí také trochu nejasné skoky v čase, souvislosti některých událostí (například Jeanova matka se náhle rozkmotří s obdivovaným pastorem, ale není jasné proč) nebo okatě naroubované vzpomínky, sloužící jen jako záminky pro popis dalšího aspektu kamerunské společnosti. Nedává také moc smysl, když jeden z chlapců převypráví příhodu, kterou zná jen z druhé ruky, a referuje přitom do detailu o některých podrobnostech, které by se téměř jistě při této „tiché poště“ ztratily. I některé známky vypravěčské bezprostřednosti v textu přebývají. Opakované povzdechy „Můjtybože“, časté vykřičníky nebo anglicismy jako „I swear!“ by samy o sobě nevadily (a zrovna složitost jazykové situace dokázal autor přiblížit pěkně), ale lépe by zapadly do textu, který by se hovorového, ba přímo překotného stylu držel.

Přes jisté stylistické nedostatky však můžeme knihu doporučit, nechybí v ní totiž napětí, humor ani emoce. A v neposlední řadě nám ukáže zákoutí Afriky, která by nám jinak nejspíš zůstala skryta.