Jak překladatel Vít Groesl naznačuje v úvodu knihy, význam Ramona Llulla, jehož jméno dalo název knize V zahradě Ramonově, odpovídá v katalánské kultuře významu učence Tomáše Štítného ze Štítného v kultuře české. Spojuje je totiž skutečnost, že oba ve své době učinili podobný krok: upřednostnili svůj malý rodný jazyk před latinou, dominantní ve 14. století.

Anotace na zadní straně obálky slibuje neobyčejný čtenářský zážitek, který se „vymyká typické poetice katalánské literatury“. Soubor tvoří osm povídek, z nichž každou uvozuje stručný medailonek jejího autora a uzavírá ji seznam poznámek vysvětlující obtížně převoditelné výrazy (nejčastěji propria a reálie příznačné pro danou geografickou oblast atp.).

Kniha začíná kratičkým textem Escudellomet Santiaga Rusiñola (1861–1931), který precizně, až teatrálně (autor byl rovněž dramatikem) líčí duševní pochody pomatence z perspektivy autodiegetického vypravěče (což intenzitu vyvstávajícího šílenství jen umocňuje, a čtenář je tak s narativem přímo konfrontován). Ten pravděpodobně propadl mesiášskému komplexu a věří, že je schopen lidstvo spasit jakousi bezednou polévkou – escudellometem. Čtenář textu tápe, nakolik autor myslí krajně levicové ladění vážně a nakolik si z tématu jen ironicky utahuje: „Budeš moci slavit, aniž by k tomu byl jiný důvod, provést klidně nějakou revoluci jen tak, z čistého rozmaru, a jelikož už nebude buržoustů, jimž bys okna vymlátil, potěšíš se alespoň tříštícím se sklem z bratrských pohárů, jimiž si připiješ… na escudellomet… A já, jenž jsem za tebe právě vyřešil sociální otázku, nežádám po tobě ani žádný pomník. Ucti mě, to ano, v den mé smrti, avšak zcela novým způsobem. Zakryj všechny hrnce a nádoby smutečním suknem, natři kohoutky načerno, připrav oltář potravinové víle a bukolickým chvalozpěvem se za mě modli před každým jídlem z hlubokého talíře, kterého požiješ.“ (s. 22)

Co povídka, to svět

Každá povídka představuje svébytný svět a je v kontextu antologie jedinečná, což podtrhuje krédo nakladatelství Euskaldun, a tím je pestrost. Zařazena jsou i ženská jména: Dolors Monserdà (1845–1919), významná osobnost katalánského feminismu, a Mercè Rodoreda (1908–1983), držitelka mnoha literárních cen, která se z politických důvodů odstěhovala do Ženevy.

Monserdà je zastoupena svou kratší povídkou Krásky a ošklivky, která ilustruje podstatu charismatu mnohdy převyšujícího prostou fyzickou krásu. Rodoreda naproti tomu v povídce Karneval vykresluje svět dvou mladých lidí – jakéhosi nesmělého „trumbelína“ a temperamentní (jakož i velmi krásné, jak vyplývá z nepřímé charakteristiky) dívky, kteří spolu putují nočním městem na pozadí maškarního bálu.

Obě autorky do antologie vnáší jemnou poetiku, harmonii, a vyvažují tak ostatní texty – zejména sugestivní a podstatně rozsáhlejší povídku Ztroskotání Lluíse Ferrana de Pola (1911–1995). Autor zde uplatňuje hutnou metaforiku, jíž chladně popisuje epidemii žluté zimnice v Mexiku pravděpodobně v druhé polovině 19. století, a vykresluje sužující, až naturalistické obrazy zkušenosti emočně otupělého polního lékaře. V kulisách skutečné zkázy tak navíc vypráví o apokalypse jedné duše. „Z mých rozkazů si nikdo nic nedělá… Říkají, že pozbyli autority, že si to všechno s sebou odnese démon cocolizle, upír žluté zimnice… mrtví se válejí opuštění na ulici a psi jimi smýkají, zatímco jim ptáci klovou oči…“ (s. 68)

V antologii nechybí ani Josep Pla (1897–1981), jehož mnozí literární historikové označují za největšího katalánského prozaika. Jeho povídka Nejsme nic, avšak těžko říct vypráví o poklidném, bezstarostném životě muže, který se však hroutí pod tíhou stihomamu z kýchání; jeho přítel totiž prorokoval: „Jsi jeden z těch lidí, kteří jednoho dne třikrát kýchnou a odejdou na věčnost… […] To, co ti říkám, není žádná hloupost, prostě se to lidem, kteří se mají tak dobře, kteří jsou tak šťastní jako ty, stává.“ (s. 46)

Jednotlivé texty se liší obsahově i formálně a důležité také je, že jsou ve výboru zastoupeni klasikové i současní katalánští autoři. Současným autorům je věnována poslední třetina této antologie, ve které nechybí obhrouble tělesná poetika souboru kratších statí s názvem Sedm hlavních hříchů spisovatele Baltasara Porcela (1937–2009). Autor hříchům vtiskl ženskou podobu, a tak na straně 127 nalezneme například košilatou pasáž ilustrující hřích Nestřídmosti zakletý do postavy jakési Lii. „Ó, bohové hojnosti! Představuji si tě, Lio, jak ležíš uprostřed měkkých a pestrobarevných polštářů, tak tlustá a lesklá a melounové pole tvých ňader, Lio, zpocená, avšak voňavá, jelikož svěží a hebký vánek tě zřejmě stále hýčká, kadeří tvé vlasy do kudrlin. Pozvánka, jsi nasycená, ale pokračuješ. […] Vyšel váhavě, opilý tvým překypujícím světem, uvězněný šíleným pocitem, když jsi mu při pojídání dortu ze smetany a jahod a francouzského koňaku rozepnula poklopec a vysála ho až do mdlob.“

Antologie V zahradě Ramonově představuje pestrou a neobyčejnou ochutnávku pro mnohé neznámé literatury v podobě osmi zcela odlišných, dálavou okořeněných světů.