„Vám teď věnuji své ticho,“ byla poslední slova neznámého geniálního kytaristy Lala Molfina, který se stal záminkou k napsání stejnojmenné a zároveň poslední knihy Peruánce Maria Vargase Llosy. Příznačně nazvané dílo tohoto nobelisty provádí čtenáře nejen světem peruánské hudby, ale i peruánskou historií a kulturou. Od výčtu slavných peruánských hudebníků se přes býčí zápasy, spojení původní peruánské a španělské kultury, úvahy o šamanství i španělštině dostává do limských callejones „neboli dvorů, které se mimo jiné hemžily krysami, a nikoho tehdy nenapadlo, že právě zde, v takových dvorech, více než kde jinde nalezne domov peruánská lidová hudba, především valčík“ (s. 19–20). Z callejones už je pak jen kousek k popisu typického Peruánce a jeho ryzí, nepřenositelné vlastnosti – tzv. „huačaferie“, což je „jeden ze zásadních peruánských přínosů univerzálnímu cítění, […] pojetí světa a zároveň estetika, způsob, jakým lidé cítí, myslí, radují se, vyjadřují se i soudí ostatní“ (s. 176), koncept typický pro tvorbu Maria Vargase Llosy.

V knize se prolínají a vzájemně doplňují dvě vypravěčské linie. Vyprávění v er-formě čtenáře provádí životem hlavního hrdiny Toña Azpilcuety, jeho nadšením pro obor, jeho finanční situací i psychickou poruchou spojenou s imaginárními krysami. Tento padesátiletý odborník na peruánskou lidovou hudbu pravidelně přispívá do deníku La Prensa a učí hudební a výtvarnou výchovu na církevní škole. Žije se svými dvěma dcerami a manželkou Matildou, která si vydělává praním a přešíváním košilí a svého muže v jeho bohulibé činnosti bezmezně podporuje. Ten chodí „po všech čertech“, schází se s obdivovanou zpěvačkou a popularizátorkou kreolských valčíků Cecilií Barazzou a účastní se kdejakého koncertu. Jednoho dne je pozván na vystoupení neznámého kytaristy Lala Molfina; ten v něm probudí jinou úroveň hudebního cítění a Toño se o něm rozhodne napsat knihu. Lalo Molfino následně zmizí ze scény, ale Toño chce pátrat po jeho minulosti, protože věří, že hudba, jako je ta jeho, dokáže překonat všechny předsudky, rasové rozdíly a veškerou nenávist a sjednotit peruánský lid. Takový je podle Toña úděl kreolského valčíku; koneckonců přece již spojil jeho přátele – Toniho Lagardeho, chlapce z bohaté rodiny, a Lalu Solórzano, černošku z chudinské čtvrti.

Vyprávění v ich-formě je stylizované do zmíněné Toñovy knihy neboli pojednání o Lalu Molfinovi a kreolském valčíku, které se časem promění v traktát přesahující do náboženství, historie a charakterizace peruánského lidu, popisu huačaferie, španělštiny a dalších témat. Tato část oplývá jmény a odkazy na různé muzikanty, jež mohou čtenáře neznalého této problematiky zahltit; zmínky však může i využít, některá hudební vystoupení si například pustit k četbě, a navodit si tak pojednávanou atmosféru. Orientaci v peruánské kultuře a jménech napomáhá glosář na konci knihy, který se ukazuje jako nezbytný pro správné pochopení příběhu či doplnění informací. Vyprávění se v této části často mísí se zmínkami o teroristické organizaci Světlá stezka a jejím působení v zemi, tento prvek ovšem někdy působí „uměle“, jako by byl do knihy vložen „na sílu“, a i když odpovídá psychickému stavu hlavního hrdiny a rozpracovanosti jeho knihy, například na s. 68 působí odstavec, kdy se jako blesk z čistého nebe objeví u Toñových dveří aktivistka María Elena Moyano, až příliš účelně.

Tetička, Pantaleón atp.

V kontextu Vargas Llosovy tvorby kniha zapadá do linie „ironičtějších“ děl, jako je například Tetička Julie a zneuznaný génius (1984; česky 2019, Argo, přel. Libuše Prokopová) nebo Pantaleón a jeho ženská rota (1994; česky 2011, Odeon, přel. Vladimír Medek); analogií Toña Azpilcuety je v prvním případě tvůrce rozhlasových her Pedro Camacho, v druhém kapitán Pantaleón Pantoja – nepochopení jedinci na hraně geniality a šílenství fanaticky se soustředící na jediný životní cíl. V jednu chvíli se dokonce zdá, jako by ve Vám teď věnuji své ticho Vargas Llosa odkazoval přímo na knihu Tetička Julie a zneuznaný génius, a to když se v textu dostává k tématu rozhlasových her: „Svěřili se mu, že už ani moc neposlouchají v rádiu peruánskou hudbu. Propadli rozhlasovým seriálům, a když jsou doma, pokud zrovna nemají v ruce nějakou knihu, usedají spolu před rozhlasový přijímač a společně trpí a radují se při poslechu ukrutných, ztřeštěných starých příběhů, které jedna stanice začala znovu vysílat,“ (s. 102).

Kromě toho, že je kniha velmi humorná, je zároveň i velmi osobní. Vrací se do Vargas Llosova rodného Peru, vzdává mu hold a zároveň upozorňuje na největší otázky peruánské novodobé historie. Jak je u Vargase Llosy zvykem, i tato kniha je jazykově propracovaná, není však čtenářsky náročná; autor do ní zařadil pouze značné množství jmen s cílem vzdát poctu velikánům peruánské hudby. Tato jména však většině českých čtenářů neřeknou takřka nic. Odhlédneme-li od tohoto aspektu, na úrovni příběhu je kniha velmi čtivá. Zásluhu na tom nepochybně má i překladatelka Anežka Charvátová, poslední držitelka Státní ceny za překladatelské dílo (2025), která převedla do češtiny několik Vargas Llosových knih; mimo jiné i jeho zásadní a nejpropracovanější román Rozhovor U Katedrály (2021, Argo). Také v posledním Vargas Llosově díle lze sledovat, že překladatelka hraje zásadní roli v přiblížení a pochopení autorovy tvorby a celé peruánské kultury: „A co teprve, jak vyvolávala své dobroty la causera, prodavačka slaných bramborových dortíků, jak hlaholil ovocnář, co pokřikovala trhovkyně s picarones, smaženými kroužky z dýňové mouky, nebo s kukuřičnými taštičkami tamales, a jak nabízela na ulicích své bylinkové odvary la tisanera!“ (s. 11). Překladatelčinou zásluhou také vznikl v češtině výše zmíněný neologismus „huačaferie“, španělsky huachafería. Se slovem, které může mít nespočet významů, si Vargas Llosa natolik pohrává, pozměňuje ho a specifikuje, že nebylo možné převést jej do češtiny. Slovo dostalo český pravopis a lze pro něj využívat české gramatické koncovky.

Kniha, jíž se završilo dílo peruánského velikána, by rozhodně neměla uniknout českým čtenářům, ať už kvůli své tématice, či milé, poučné, vtipné a rozhodně nepředvídatelné dějové lince.