Vše vzdálené a neznámé může mít svůdnou moc, zvláště je-li živena fantazií. V představách patnáctiletého Ruie je Portugalsko sedmdesátých let mytickou zemí, kde si nádherné dívky věší na uši šťavnaté třešně. Je to zaslíbená „metropole“, jádro tehdejší portugalské říše, o níž mu matka básnila v dusném horku Luandy – bezpečný přístav plný příbuzných, kteří mu píšou milé dopisy. Tato dvojí iluze, dětská podoba snu o věčném portugalském impériu i o spásné Evropě, se však tříští za zvuků střelby a sílících obav z kolapsu portugalské říše. 

Pád Nového státu a karafiátová revoluce v roce 1974 totiž neotevřely jen cestu k demokracii, ale i brány chaosu v koloniích v rámci snah o nezávislost. V románu Návrat je Rui násilně vytržen ze svého angolského „ráje“ a vržen do chladné, odtažité reality Lisabonu. Jeho novým domovem se stává pětihvězdičkový hotel – absurdní provizorium, kde se luxusní kulisy mísí s bídou stovek dalších vykořeněných navrátilců.

Právě fyzický náraz, propast mezi hřejivou, voňavou Afrikou a šedivým, nehostinným Portugalskem, tvoří základní atmosféru románu. Nejde přitom jen o změnu klimatu, ale také o ontologický šok a radikální inverzi koloniálního mýtu. Zatímco imperiální propaganda líčila metropoli jako centrum čistoty a civilizace, Rui ji vnímá jako místo špíny a chladu, které stojí v ostrém kontrastu k barvité smyslovosti tropů. „Teď když skončilo léto, mám dojem, že do nás portugalský smutek proniká jako vzduch, který dýcháme,“ konstatuje chlapec (s. 109). Nevrátil se totiž domů; vstoupil do cizí země, kam nikdy předtím nevkročil, a stal se cizincem ve vlastní domovině.

Dospívání v pětihvězdičkovém slumu

V tomto poutavém bildungsromanu se ztráta nevinnosti překrývá s rozpadem impéria. Ruiova iniciační cesta začíná traumatem: těsně před odletem z Luandy je jeho otec, dosavadní neotřesitelná autorita, zatčen vojáky a obviněn, že je „řezník ze severu“. Otec mizí a Rui, který je nucen stát se předčasně hlavou rodiny, zůstává sám s matkou a sestrou. Jak trefně poznamenává Lada Weissová v recenzi původního portugalského vydání, „Ruiovo křestní jméno jako by tu zkázu a rozpad předvídalo: rui je tvar odpovídající 3. osobě a imperativu slovesa ruir“, tedy rozpadnout se či proměnit se v ruinu. Zkáze zde nepodléhá jen Angola taková, v jaké potomci impéria vyrůstali, ale i jejich domov a rodinné vztahy. Psychicky labilní matka, která i v Africe bojovala se „zlými duchy“ (s. 124), se v Lisabonu prakticky zhroutí a Rui se sám musí vypořádat nejen s její apatií, ale i se svým vlastním dospíváním. Jeho přerod z chlapce v muže je významně poznamenán absencí otce i tím, že svou probouzející se sexualitu a první erotické fascinace je nucen prožívat na omezeném prostoru hotelových chodeb. Prvotní idealizované představy o Portugalsku se rychle hroutí a namísto nich přichází tvrdá realita v podobě pohrdání ze strany Portugalců. 

Klíčovým prostorem textu se stává luxusní lisabonský hotel Estoril, který v revolučním chaosu slouží jako provizorní ubytovna. Portugalistka Šárka Grauová v doslovu tento prostor výstižně nazývá Foucaltovskou „heterotopií“ portugalské říše. Pětihvězdičkový hotel se mění v přelidněný mikrosvět, v surrealistický slum, kde se v honosných sálech suší prádlo a na pokojích se smaží jídlo. Právě zde, v tomto liminálním prostoru, se Rui pokouší najít své místo: „Pokoj se může stát domovem a tenhle pokoj a balkon s výhledem na moře náš domov je,“ přesvědčuje sám sebe (s. 131). Hotel se pro rodinu mění v čekárnu na život. Postavy zde uvízly v bezčasí a v nekonečném doufání, které jim brání zapustit kořeny: „Stejně v Portugalsku dlouho nezůstaneme, odjedeme, jen co přijede táta. […] Nesmím se bát, že nikdy nepřijede“ (s. 115). Právě toto setrvávání v iluzi se však pro Ruie stává trýzní. V určitém momentu dospívá k mrazivému závěru: je jednodušší smířit se s tím, že otce zabili, než denně umírat strachem, že se nevrátí.

Vzpomínky na neprožitý život

Nejsilnějším momentem knihy však není politický komentář, ale práce s pamětí. Postavy si často vymýšlejí vzpomínky na něco, co se ve skutečnosti nestalo, aby zaplnily prázdnotu po nenaplněném životě a zároveň jim jako uprchlíkům dodávaly falešnou legitimaci před ostatními. Jak říká Rui: „spřádáme vzpomínky na život, který jsme neprožili“ (s. 107). Fiktivní verze reality slouží k popření jejich aktuální nuzné situace: teď jsou sice uprchlíky bez domova, ale tam doma v Angole měli všechno. Všudypřítomná melancholie je steskem po budoucnosti, která je čekala v Angole, ale nikdy se nenaplnila.

Pro české čtenáře není Dulce Maria Cardoso (1964) neznámým jménem; seznámit se s její tvorbou mohli již díky románu Eliete – obyčejný život (Bourdon, 2022). Autorka, která debutovala v roce 2002 románem Campo de sangue (Krvavé pole) a je nositelkou francouzského Řádu za umění a literaturu, však právě v Návratu stvořila své patrně nejosobnější dílo. Sama si totiž jako dítě podobnou zkušeností prošla. Přestože se narodila v Portugalsku, dětství prožila právě v angolském hlavním městě Luandě. Spolu s dalším půlmilionem lidí byla jednou z „navrácených“, kteří byli nuceni v roce 1975 opustit své angolské domovy.  

Vyrovnávání se s koloniální minulostí představuje jedno z nejpalčivějších témat současné portugalské literatury. S traumaty koloniální války se vyrovnává již román Antónia Loba Antunese Jidášova díra (Os cus de Judas, 1979, č. 2002) či dílo Lídie Jorge a Isabel Figueiredo. Cardoso však obrací pozornost k následkům, k hektickému exodu více než půl milionu Portugalců po pádu Nového státu a karafiátové revoluci. Tito lidé, přepravovaní do Portugalska masivním „leteckým mostem“, čelili v evropské metropoli stigmatizaci. „Píča učitelka řekne, ať odpoví někdo z navrátilců, jako kdybychom neměli jména, jako kdyby nestačilo, že nás navrátilce sesadila do jedné řady“ (s. 112). I proto pro Ruie vzdělání v Lisabonu postrádá smysl; místo toho se učí anglicky a sní o emigraci do Ameriky, kde by mohl „uživit mámu se sestrou“.

Období koloniální říše se vyhlášením nezávislosti Angoly v listopadu 1975 uzavřelo. Jizva s tím spojená je však nadále součástí portugalské kolektivní paměti. Dulce Maria Cardoso přináší v románu Návrat obrázek konce impéria očima obyčejného člověka, dospívajícího chlapce. Její román však není jen kronikou historické události; je studií o tom, co se stane s identitou člověka, když mu zmizí domov ve všech jeho podobách. Namísto mladické naivity přichází v závěru knihy skepse a rezignace v možnost změny: „Možná vidím proměny tam, kde vlastně žádné nejsou, třeba jen hledám záhady tam, kde žádné nejsou, možná proměny neexistují, jen se ukazujeme v jiném světle“ (s. 205). 

Ruiovo závěrečné prozření dalece přesahuje hranice konkrétních událostí portugalské dekolonizace. Je mrazivým připomenutím křehkosti našeho vlastního postavení ve světě. Román ukazuje, že hranice mezi „domácím“ a „cizím“, mezi váženým občanem a nevítaným uprchlíkem, není dána naší vnitřní podstatou či zásluhami. Většinou je to otázka perspektivy, náhody a víru dějinných okolností: z každého z nás se může ze dne na den stát cizinec.