Jan Schneider ml.

Když před dvaceti lety vyšel román irského spisovatele Johna Boyna Chlapec v pruhovaném pyžamu, skoro přes noc se stal literární senzací. Kniha byla přeložena do desítek jazyků, prodalo se několik miliónů kopií, ale vytvořila také úspěšný stín, který se autor od té doby snaží překročit. Povedlo se mu to v tetralogii Živly a v jejím prvním díle s názvem Voda?

Málokdo toho v životě poznal tolik jako americká spisovatelka Lucia Berlinová. Divoké lásky i bolavé pády, prosluněné kalifornské pobřeží i zasněženou aljašskou krajinu, prestižní univerzity i dělnická města, na něž vrhá stín hustý dým z dolů. Tyto zkušenosti vtělila do živelných povídek, které se sice za autorčina života velkého ocenění nedočkaly, o to víc ale konvenují nám, moderním čtenářům.

Debutující britsko-indická spisovatelka Chetna Maroo ve své knize přináší coming-of-age příběh o dospívající dívce, která se mezi squashovými tréninky a zápasy musí vyrovnat se ztrátou matky, první menstruací nebo první láskou. Nabízí se však otázka, jestli kvůli ustavičnému sportovnímu drilu a autorčině odměřenému stylu, který využívá hlavně to, co si postavy neřeknou, nezůstalo až příliš mezi řádky.

Pod editorským vedením Margaret Atwoodové a Douglase Prestona vznikl společný román třiceti šesti autorů, kteří v jednotlivých kapitolách líčí čtrnáct dnů v životech obyvatel jednoho domu během covidové pandemie. V době, kdy ulice zaplňují pouze sanitní vozy a bez důvodu není možné opustit bydliště, se brzy vytrácí naděje i morálka. V tu chvíli se mnozí obrátí k tomu, co nás, lidstvo, spojuje už od pradávna – k vyprávění příběhů.

V rámcově detektivním románu Když jsme byli sirotci britský nobelista Kazuo Ishiguro ohledává témata, která jsou přítomná ve většině jeho děl – ať už mluvíme o individuální i kolektivní (dějinné) paměti, nostalgii, nebo mezilidských vztazích. Přestože nejde o nejznámější autorův text, naši pozornost si v novém vydání i po letech určitě zaslouží.