„Nemám zájem o psaní povídek. Cokoli, co vám nesebere roky života a nedožene vás takřka k sebevraždě, mi za to v podstatě nestojí,“ prohlásil kdysi pro Wall Street Journal americký spisovatel Cormac McCarthy. My jsme si kdysi o povídkách mysleli téměř to samé, nejen z autorského, ale i z čtenářského hlediska. Jenže pak přišla Lucia Berlinová a její vynikající sbírka Manuál pro uklízečky.

Lucia Berlinová se narodila v roce 1936 v rodině důlního inženýra. Dětství tak strávila na cestách napříč Amerikou – od Aljašky až po Texas – záleželo na tom, kde zrovna její otec dostal práci. Ačkoliv studovala žurnalistiku, velkou část svého života pracovala ve špatně placených profesích, ať už jako zdravotní sestra, uklízečka, recepční nebo spojovatelka. Průběžně se snažila psát a své (krátké) texty také publikovat v různých časopisech, úspěch se ale dostavoval jen velmi pozvolna. Svou jedinou velkou cenu, a to Americkou knižní cenu, získala až v roce 1991 za povídkovou sbírku Homesick. V devadesátých letech začala vyučovat tvůrčí psaní na univerzitě v coloradském Boulderu, relativně brzy toho ale kvůli chatrnému zdraví musela zanechat. O pár let později, v roce 2004, zemřela na rakovinu plic. Největší umělecké slávy se tedy paradoxně dočkala až posmrtně, když v roce 2015 vyšla sbírka Manuál pro uklízečky, která obsahuje mnohé už předtím vydané texty. Najednou se v prestižních periodicích začaly objevovat nadšené recenze, kniha se dobře prodávala a Berlinová se zařadila mezi velikány anglicky psané povídkové tvorby, vedle Raymonda Carvera nebo kanadské nobelistky Alice Munroové. Záhy nato, v roce 2018, vyšla další sbírka, Evening in Paradise. More Stories, které jsme se teď – v roce 2025 – dočkali i v českém překladu. A díkybohu za to!

„Promiň. Jsem básnířka. Jsem zvyklá řešit konkrétno. Abstraktno jde mimo mě,“ říká hlavní postava povídky Vlčí boby svému milenci, který rád mluví o Martinu Heideggerovi, Jacquesu Derridovi nebo Noamu Chomském. Tato promluva jako by vystihovala samotnou podstatu povídek Lucie Berlinové. Ty totiž málokdy stojí na překvapivé pointě nebo nápadité zápletce, natožpak dlouhých esejistických pasážích. Jejich síla spočívá v zachycení světa a postav jednotlivých textů. Povídky často ožívají vjemy smyslového vnímání, někdy jsou skoro až haptické. Málokdo umí s tak působivou silou – lyrizující i přízemní – vylíčit město zahalené oblakem dýmu a kouře valícího se z dolů.

Nastíněný autobiografický rozměr sbírky by neměl zastínit literární kvalitu jednotlivých textů. Na první pohled působí povídky jako zápisky jednotlivých prožitků, do nichž in medias res vstoupíme a stejně náhle je opustíme. Při bližším ohledání ale zjistíme, jak pečlivě Berlinová pracuje s dynamikou a rytmem celého textu. Jak v doslovu k Večeru v ráji upozorňuje Martin Pokorný, nepřehlédnutelný je vliv jazzové hudby, ke které měla Berlinová blízko (i díky tomu, že dva její manželé byli jazzoví hudebníci). Hojné využívání jednoslovných vět nebo opomíjení spojek proměňuje v opozici k delším popisům a větám povahu textu a vytváří až meandrující tok slov připomínající třeba bebop, i když některé povídky z tohoto stylu vybočují. Autorka se však nikdy neuchyluje k úplným experimentům jako například beatničtí spisovatelé v čele s Jackem Kerouacem, kteří se snažili styl jazzového hraní transformovat do psané podoby (to se projevuje třeba v Kerouacově obdivuhodném románu Vize Codyho). Berlinová totiž nikdy nezapomíná, co a hlavně o kom vypráví, a emoční vyznění je pro ni důležitější než překračování formálních hranic. Jak již bylo řečeno, většina jejích povídek také nemá nijak promyšlenou nebo překvapivou pointu, mnohokrát daný příběh končí tím, že někdo odchází (především muži). A když někdo odejde z vašeho života, rozhodně to má svou emocionální sílu, aniž by byl takový odchod jako dějový prvek překvapivý.

Berlinová umí zachytit život ve všech jeho podobách. Přestože ve svých povídkách často znázorňuje komplikované vztahy, závislost na alkoholu nebo drogách, nemoci a jiné životní štrapáce, nechybí jí ani humor a nadhled. Na takových protikladech stojí skoro všechny její texty, ve kterých dokáže psát o zapadlých prádelnách a hospodách na hranicích USA a Mexika, stejně jako o čtení Prousta, a vždy je to velmi vtahující, především díky autorčině schopnosti budovat atmosféru daného místa a času, zpravidla amerického západu a jihu. V něčem Berlinová připomene jiné (jižanské) autory a autorky, jako je Flannery O’Connorová nebo Shirley Jacksonová. Jedna z ústředních povídek (původně rozpracovaná jako román) Večeru v ráji se jmenuje Andado: Gotická romance a hlásí se k tradici gotického románu v jižanské literatuře. Připomene i citovaného McCarthyho, který se však mnohem více soustředí na archetypálnější příběhy, na střety starého a nového světa, což je Berlinové většinou cizí. Na mysl při čtení vyvstane také americký malíř Edward Hopper, který sice často zobrazoval newyorské scenérie, ale jejich atmosféra, všechny ty opuštěné domy a osamělí lidé jako by byli vizuálním provedením textů Lucie Berlinové.

Vrátíme-li se k posmrtnému úspěchu této spisovatelky, Alena Dvořáková v doslovu k Manuálu pro uklízečky píše, že k němu dochází díky proměně vnímání literárního kánonu a postupnému objevování ženských autorek. Na povídky Lucie Berlinové lze určitě nahlížet z feministické perspektivy, neboť hlavní postavy jsou většinou ženské a povídky často zachycují ženskou zkušenost: jaké to je být matkou, dcerou, manželkou nebo přítelkyní. Muži jsou většinou těmi, kteří neočekávaně odcházejí, přesněji řečeno utíkají před problémy, a umí stejně tak milovat a mámit jako ničit. Velkým kladem Berlinové však je, že vztahy nezobrazuje černobíle a ani se nesnaží působit výchovně. Právě proto mají její povídky univerzální sílu, která působí nezávisle na pohlaví, věku nebo třeba národnosti.

Večer v ráji je obšírnější sbírkou než Manuál pro uklízečky, i kvalita povídek je kolísavější. Přece jen jsou texty Lucie Berlinové většinou tematicky podobné a také už nepřichází ten čtenářský úžas z prvního velmi objevného setkání. I proto působí osvěžujícím dojmem povídky, které nějak vybočují – ať už třeba tím, že nabízejí dětskou perspektivu nebo nabídnou jinak opomíjenou pointu. Večer v ráji je ale i přes drobné výtky výbornou sbírkou velké autorky a my máme to štěstí, že od Berlinové ještě nebylo přeloženo vše. A i když by Cormac McCarthy nesouhlasil, můžeme se opět těšit na to, jak na pouhých několika stránkách znovu objevíme vše, co nám život nabízí.