Dlouhá a spletitá je také společná historie obou zemí, která se více než sto let otiskuje i do finské literatury. Mezi oběma zeměmi přetrvávají nevyřešené spory. I proto se současní finští autoři k událostem spjatým s Ruskem stále vracejí. Otevírají tabuizovaná témata, reflektují, jak se dějiny promítly do životů obyčejných lidí, všímají si osudů žen, Sámů i dalších menšin. Pozvání k rozhovoru přijaly Lenka Fárová a Barbora Skálová.

Lenka Fárová působí v Ústavu germánských studií FF UK v oddělení finských studií, kromě toho ale také sama překládá finskou literaturu, rediguje ji nebo o ní jako dlouholetá lektorka finské sekce píše do našeho časopisu. Historička Barbora Skálová vystudovala finštinu a moderní dějiny a tématem její disertační práce byla radikální prosovětská levice v poválečném Finsku.

Barbora Grečnerová: V ruském sousedství žije Finsko od nepaměti. Společná hranice, pokud se nemýlím, je delší než 1300 km. Lze obecně říct, zda tato hranice byla vždycky problematická? Nebo existovala v historii i období harmonie nebo spolupráce?     
Barbora Skálová: Pro posluchače možná bude docela překvapivé, že v dlouhé finsko-ruské společné historii existovala i poměrně dlouhá období, kdy vztahy byly pozitivní, možná by se daly nazvat až harmonickými. Bylo to na začátku první poloviny 19. století, ale samozřejmě v modernější historii, to znamená ve 20. století, spíše převažují období, kdy Finsko svou existenci vedle Sovětského svazu muselo poměrně urputně bránit.     

Barbora Grečnerová: Finsko bylo více než sto let součástí carského Ruska. Mohla bys o tomto období říct trochu více a zmínit, jaké postavení Finové v tom svazku měli?     
Barbora Skálová: Finsko bylo součástí carského Ruska více než sto let, od roku 1809 do roku 1917, kdy Finové vyhlásili nezávislost. A v první polovině této společné historie Finsko mělo s Ruskem poměrně harmonické vztahy. Možná turisty, kteří přijedou do Helsinek, překvapí, že v centru před helsinskou katedrálou spatří sochu ruského cara Alexandra II., což je takový symbol pozitivních finsko-ruských vztahů. V té době bylo Finsko vůči Rusku poměrně loajální a Rusko se Finsku odměnilo tím, že podporovalo finské národní probuzení, jak se toto období ve Finsku označuje, a například finština byla zrovnoprávněna jako úřední jazyk se švédštinou. Bylo to období, kdy finsko-ruské vztahy rozkvétaly. Zhoršilo se to ke konci 19. století a období společné historie skončilo rokem 1917, kdy Finsko vyhlásilo nezávislost.

Barbora Grečnerová: Hned po vyhlášení nezávislosti ale ve Finsku vypukla občanská válka.
Barbora Skálová: Vyhlášení finské nezávislosti už bylo zastřeno právě doutnající občanskou válkou mezi tzv. bílými a tzv. rudými. Rudé podporovalo právě Rusko a bílé podporovalo Německo. Tento konflikt vypukl měsíc po vyhlášení finské nezávislosti a bohužel se vyvinul ve velmi krvavý konflikt, který poznamenal Finsko, finské dějiny i finskou literaturu na mnoho desítek let dopředu.     

Barbora Grečnerová: Právě období občanské války se dotýká kniha, která vyšla v českém překladu v roce 2013, jde o román Rozkaz autorky Leeny Lander. V recenzi knihy píše Michal Švec: „Finský národ a celá společnost nebyly nikdy tak rozštěpené jako právě za občanské války. Tato válka, jež byla tvrdou zkouškou mladé republiky bezprostředně po historicky prvním opravdovém nabytí svobody, představuje neomezenou studnici příběhů, inspirací a kulis i pro současné autory.“ Lenko, v čem je téma dodnes tak živé? Proč se k němu i současní autoři stále vracejí?
Lenka Fárová: Občanská válka je pro každou zemi šok, najednou se názorově rozejdou kamarádi, dojde k rozkolům uvnitř rodin, rozhádají se kolegové… A to hádání potom přešlo skutečně ve velmi krvavý, a tedy nesmiřitelný konflikt; rány se ve finské historii zacelovaly ještě po mnoho dalších generací. Pro literaturu je to pochopitelně zajímavé téma. Proč k tomu vůbec došlo? Jak se to mohlo stát? Zmíněný psychologický román Leeny Lander zachycuje prostřednictvím mikropříběhu to, proč se někdo přidal k rudým, proč někdo naopak hájil bílé gardy a zda vůbec je možné soudit účastníky bojů. V příběhu je hlavní trojice postav: bílý voják eskortuje k polnímu soudu rudou zajatkyni a její vinu má posoudit soudce, který zvažuje mnoho aspektů celého problému. Takovou situaci můžeme vztáhnout i k současnosti. Myslím si, že podobné věci se řeší u mezinárodních tribunálů dodnes: kde jsou ve válce hranice jednání a které z nich jsou už nepřekročitelné. Nicméně občanská válka se ve finské literatuře objevovala už dávno předtím. Mohla bych zmínit třeba klasika finské prózy Väinö Linnu, který napsal trilogii Pod Severkou, a popisuje období občanské války z pohledu rudých.

Barbora Grečnerová: Druhá světová válka je velká inspirace v každé literatuře. Vznikají o ní desítky, možná tisíce knížek. Jak Finsko prožívalo druhou světovou válku? A jak se tam vyvíjely finsko-ruské vztahy?
Barbora Skálová: To je velmi zajímavé, protože Finové druhé světové válce neříkají druhá světová válka, oni totiž prožili tři separátní války. Ta první je zimní válka a vedli ji proti Sovětskému svazu. Druhá se jmenuje pokračovací válka a vedli ji opět proti Sovětskému svazu a tentokrát po boku nacistického Německa. To byla vlastně válka, v níž se Finové snažili získat zpět území, o která přišli po zimní válce. A poslední válka, kterou Finové během toho období, jemuž my v západní a střední Evropě říkáme druhá světová, vedli, byla tzv. válka laponská. Válčili tehdy proti nacistickému Německu a snažili se ze svého území vyhnat německé jednotky.

Barbora Grečnerová: Jak tyto války vnímala generace autorů, kteří je zažili nebo je reflektovali těsně poté?
Lenka Fárová: Celá řada spisovatelů měla přímou válečnou zkušenost, sloužili buď v té první, zimní válce, nebo potom v pokračovací válce a někteří z nich to reflektovali i ve svých dílech. První ohlasy na zimní válku, která byla krátká ‒ trvala něco kolem tří měsíců ‒, přišly hned po jejím skončení. Třeba básníci reagovali bezprostředně. Nejdelší konflikt přinesla pokračovací válka, a asi také největší literární zpracování. Již zmíněný Väinö Linna vydal v roce 1954 klasické válečné dílo s celkem jasným názvem Neznámý voják. Tedy zhruba deset let po skončení pokračovací války. Pro většinu účastníků války byl Linnův román textem, s kterým se mohli ztotožnit, protože měli pocit, že mluví jejich hlasem, vypovídá o tom, co se na frontě dělo. Kolektivním hrdinou příběhu je jedna kulometná rota, ze které postupně, jak válka pokračuje, ubývají lidé. Myslím si, že pro spoustu čtenářů bylo velmi důležité vidět pohled na frontu přímo zevnitř.

Barbora Grečnerová: Jakým způsobem byli v tomto typu knih zobrazováni ruští vojáci nebo ruská velmoc?
Lenka Fárová: Rusové byli pochopitelně zobrazováni dost epizodně a jenom jako úhlavní nepřátelé, se kterými je třeba se nějakým způsobem vyrovnat. Později se to samozřejmě proměnilo, ale v dílech, která vyšla v padesátých, šedesátých letech, Rusové opravdu nebyli pozitivní postavy.

Barbora Grečnerová: Když jsem si mapovala překlady finské literatury, které v poslední době v češtině vyšly, opravdu velká část z nich se nějakým způsobem těchto tří válečných konfliktů dotýkala, to znamená, že to období se v literatuře vrací. Vrací se k němu i současní autoři, kteří se na něj dívají očima nových generací. Změnil se v něčem ten pohled ve srovnání s klasickými díly, o kterých jsi mluvila?
Lenka Fárová: V osmdesátých a devadesátých letech válečná tematika z literární tvorby skoro zmizela, ale po roce 2000 se začala vracet v textech autorů mladších generací, které už byly nezatížené vlastní válečnou zkušeností. Dřív se jednalo o typicky válečné romány: hlavními hrdiny byli vojáci, příběh se odehrával na frontě, nebo někde kousek za frontou. Najednou vznikla potřeba podívat se, jak to vypadalo na domácí frontě, jestli se válka podepsala i na ženách, dětech, na těch, kteří zůstali v týlu, ale přesto byli válkou těžce zkoušeni. To je nový pohled, který se objevuje v posledních patnácti, dvaceti letech ve finské literatuře dost často.

Barbora Grečnerová: Mohla bys zmínit konkrétní tituly z poslední doby, které bychom doporučili našim čtenářům?
Lenka Fárová: Asi první knihou, která pohlíží na válečné období z nové perspektivy, byla Porodní bába Katji Kettu, což je román o osudovém setkání sámské porodní báby a německého důstojníka na severu Finska. Podobné prostředí zobrazuje třeba i Petra Rautiainen v románu Popel a sníh. Opět se ocitáme v nejsevernějším Finsku a popisují se tam skutečnosti, o kterých se dřív nemluvilo: lágry, zajatecké tábory, koncentrační tábory, pravděpodobně daleko menšího rozsahu, než jak je známe ze střední Evropy. Autorka se věnuje také poválečné obnově toho území, které bylo vypálené a srovnané se zemí, i traumatům, která zůstala v duších tamních obyvatel. A možná bychom ještě mohli zmínit román Paní plukovníková Rosy Liksom, kde hlavní postava koketuje s nacismem – a to je další téma, které se ve finské historii i literatuře objevuje a teprve v poslední době se o něm začíná psát otevřeněji, protože pro předchozí generace bylo v podstatě tabu. Rosa Liksom píše o ženě, která kvůli společenskému vzestupu uzavře sňatek s důstojníkem, jenž je ovlivněn nacistickou ideologií, a ona ji přijme za svou. Začne se pohybovat ve společenských kruzích, které nacistickou ideologii vyznávaly, a o to krutější pád přichází ke konci války.

Barbora Grečnerová: Je tedy možné zjednodušeně říci, že v těchto třech válečných konfliktech literatura reflektuje jak nacistické Německo, tak Rusko jako dvě nepřátelské země.
Lenka Fárová: Vztah Finů jak k Německu, tak k Rusku se proměňoval v čase. Vztah k nacistickému Německu byl ze začátku mírně obdivný. Řada vysoce postavených lidí vzhlížela k nacistické ideologii, ale zároveň potom třeba maršál Mannerheim, velitel vojsk, se snažil držet určitý odstup od nacistických velitelů, i od Hitlera, který ho přijel navštívit.
Barbora Skálová: Dodám jen historickou poznámku, že Finsko sice spolupracovalo během pokračovací války s nacistickým Německem, ale vlastně nebylo jeho oficiálním spojencem. Finsko sice skončilo po druhé světové válce v táboře poražených zemí a zaplatilo za to velmi vysokou cenu, ale spojenectví s Německem bylo zcela utilitární: Finsko chtělo získat zpátky ztracená území.

Barbora Grečnerová: Zatímco knih, které nějakým způsobem reflektují ta tři válečná období, je hodně, o poválečné historii jsem se toho v současných překladech příliš nedočetla. Reflektuje to vztah finské veřejnosti k novější historii?
Barbora Skálová: Poválečné vztahy se Sovětským svazem jsou velmi zajímavé, ale je asi pravda, že literatury k tomuto období je méně než k období těch tří válečných konfliktů. Poválečné období od roku 1948 až do rozpadu Sovětského svazu je charakterizováno politologickým termínem finlandizace, který označuje specifický druh zahraniční politiky, kdy se Finsko snažilo udržovat se Sovětským svazem nějaké přátelské vztahy. Pro velkou část finské veřejnosti je to období dodnes bolestivé a nedostatek literatury o něm to zřejmě reflektuje. Možná je to ještě příliš čerstvá rána na to, aby ji Finové byli schopni masověji umělecky zpracovat.

Barbora Grečnerová: Zatím jsme mluvily o tom, jak finští autoři ve svých knihách reflektovali válečné konflikty s Ruskem nebo přítomnost ruské nadvlády na svém území. Mě by zajímalo, jestli také někteří finští autoři píší o Rusku jako takovém? Jestli je Rusko pro ně téma?
Lenka Fárová: Je to docela zajímavé, finští autoři velmi často zasazují do Ruska celé romány nebo povídky, a to nikoli jen tak, že by finská postava byla v Rusku na návštěvě, ale píšou čistě o Rusku, o ruských postavách, o ruských lidech. Z poslední doby bychom si mohly uvést jako příklad třeba román Kosmonaut Katri Lipson, situovaný do Murmansku osmdesátých let, takže nedávné historie. Autorka líčí osudy ruského chlapce Serjoži, který touží stát se kosmonautem, je to jeho velký sen, a prostřednictvím toho chlapce popisuje i poměry v Sovětském svazu v osmdesátých letech, které jsou dost neutěšené. Ale není to jediné dílo, podobných bychom našli celou řadu.

Barbora Grečnerová: Neinspirovalo těsné sousedství Ruska finské autory i literárně? Rusko není jenom politika, ale také kultura a literatura, jejíž přínos pro celý svět nelze nijak zpochybnit. Inspirovala ruská literatura některé finské autory?
Lenka Fárová: Pochopitelně už v devatenáctém století mladá finská literatura čerpala z ruské klasické literatury: Dostojevskij, Čechov, Tolstoj, Gogol. To byla jména, která určitě všichni finští autoři znali, četli a nějakým způsobem se k nim vztahovali. Třeba Arvid Järnefelt, o něm můžeme mluvit jako o finském tolstojovci, se vzdal úspěšné kariéry právníka, odstěhoval se na venkov, aby žil tím prostým životem. A neodráží se to jen v literatuře, kupříkladu i u nás známý Aki Kaurismäki, finský režisér, se netají svým obdivem k Dostojevskému, a dokonce natočil přímo svou verzi Zločinu a trestu.

Barbora Grečnerová: A současnost? Vzhledem k probíhajícímu válečnému konfliktu mám pocit, že jsme toho o Finsku, podobně jako o pobaltských zemích, slyšeli v médiích hodně, mnohem víc, než jsme byli zvyklí dřív. Dá se nějak jednoduše shrnout, jaké jsou v současné době finsko-ruské vztahy?
Barbora Skálová: Finsko-ruské vztahy jsou v současné době napjaté. Většina posluchačů asi slyšela o tom, že se Finsko spolu se Švédskem rozhodlo vstoupit do NATO. Zároveň finská vláda je ve svých postojích velmi pevná a důrazně stojí na straně Ukrajiny, takže vztahy s Ruskem jsou velmi chladné a napjaté. Co je zajímavé, a v českém kontextu není úplně tak známo, je to, že Finsko velmi úspěšně bojuje s ruskou dezinformační scénou, v takzvané hybridní válce.

Barbora Grečnerová: Předpokládám, že aktuální válečný konflikt autoři ještě nestihli nějak reflektovat, zato dezinformace už nějakou literární formu dostaly. Respektive i v českém překladu vyšla knížka, v médiích docela reflektovaná, Putinovi trollové.
Lenka Fárová: Knížku napsala finská novinářka Jessikka Aro a název samozřejmě odkazuje k petrohradské, neblaze proslulé, továrně na dezinformace, o které ona dělala reportáž pro veřejnoprávní televizi. Reportáž byla poté v médiích, docela dost se o ní mluvilo, dostala se i do celosvětového povědomí, nicméně autorce to přineslo poměrně nepříjemné následky. Stala se terčem pronásledování a dehonestující kampaně, kterou proti ní vedli na internetu právě trollové, jejichž vlivu potom podlehla i část finské veřejnosti. I když Bára říkala, že Finové nepodléhají dezinformacím, přece jen se v každé zemi najde pověstná pátá kolona, takže ona se potom musela na několik let dokonce z Finska odstěhovat, aby unikla tomu trollení – dezinformacím, lžím a pomluvám, které se o ní šířily. A pak svůj příběh napsala jako non-fiction, v takové literárnější podobě, jako reportážní knihu. Zjistila, že podobnému osudu nebo jednání čelili i lidé v mnoha různých zemích, takže vedle svého příběhu zmapovala i osudy dalších, třeba finančníka Billa Browdera, který prosadil přijetí tzv. Magnitského zákona, nebo představitele investigativní skupiny Bellingcat Eliota Higginse a dalších.

Barbora Grečnerová: Všimla jsem si, že Finsko má jednu velmi aktivní spisovatelku na sociálních sítích, jmenuje se Sofi Oksanen. Ta každý den tweetuje své názory na politickou situaci a samozřejmě často vyjadřuje své názory na Rusko.
Lenka Fárová: Sofi Oksanen je velké jméno současné finské literatury, v češtině máme k dispozici několik jejích románů. Tím průlomovým románem byla Očista, která mapuje estonské dějiny. Sofi Oksanen má estonsko-finský původ a její rodina zažila Estonsko v té sovětské podobě, a tudíž má celkem logicky vyhraněné názory na to, o jaký režim se jednalo a o jaký režim se jedná teď v putinovském Rusku. Pokud se pamatuju správně, tak dokonce byla z Ruska vyhoštěna nebo rozhodně je tedy persona non grata. Vyjadřuje se ostře jak proti Putinovi, tak proti všem, kteří ho nějakým způsobem, byť jen v náznaku, podporují.

Barbora Grečnerová: Ty už jsi zmínila velkou postavu finské historie maršála Mannerheima, jehož memoáry vyšly v češtině po mnoha desítkách let, co vyšly ve Finsku. Co v nich čtenáře čeká? Má smysl se do Pamětí finského maršála po tolika letech pouštět?
Lenka Fárová: Ta kniha vyšla ve Finsku v padesátých letech. Mannerheim byl významnou postavou finských dějin a jeho paměti je třeba brát jako memoáry. Je jasné, že jde o subjektivní pohled, nicméně přinášejí řadu zajímavých a nových informací pro zdejší historiky, pokud neměli možnost si je přečíst v originále nebo ve švédské verzi. Mannerheim byl šlechtického původu, takže začínal jako důstojník ještě v carské armádě, působil tedy v Petrohradě, pak vedl vědeckou expedici přes střední Asii do Číny, která patrně měla spíš výzvědný charakter, než že by se jednalo čistě o antropologický nebo jiný výzkum. Na jaře 1918 se postavil do čela bílých gard v občanské válce, o které jsme tady už mluvily, pak ve třicátých letech coby vrchní velitel finské armády prošel všechny ty tři konflikty, o kterých už také byla řeč. Na jeden život celkem dost zajímavého dění. A je pochopitelně zajímavé, že po tomto titulu nakladatelství Academia sáhlo v dnešní době; když se kniha začala připravovat, ještě nikdo netušil, jak aktuální bude.

Barbora Grečnerová: Ráda bych dnešní rozhovor zakončila připomenutím filmu, o kterém se hodně mluvilo i u nás v českém prostředí. Jmenuje se Kupé č. 6 a je to film podle literární předlohy Rosy Liksom. Pro naše téma je úplně ideální, protože pojednává o cestě vlakem, kde se v kupé sejdou dva velmi rozdílní lidé, finská studentka a ruský, alkoholu holdující horník. Ten film vznikl v roce 2021. Zajímalo by mě, jestli by bylo možné ho natočit ještě dneska?
Lenka Fárová: Film Juhy Kuosmanena se natáčel v koprodukci, natáčel se do značné míry v Rusku a myslím, že v současné době by rozhodně natočen nebyl – vůbec by nebylo možné, aby finský štáb odjel do Ruska natáčet. Promítal se na mnoha festivalech, získal mnoho ocenění, jeho styl bývá často přirovnáván k čechovovskému stylu vyprávění.

Barbora Grečnerová: Dostaly jsme se tak k tomu, že mezi Finskem a Ruskem začíná být opět hranice velmi neprostupná, a je otázka, jak se to bude vyvíjet dál.