David a Goliáš na severský způsob
Mannerheim, C. G. E.: Paměti finského maršála

David a Goliáš na severský způsob

Vzpomínky nejznámějšího vrchního velitele finské armády přehledně vysvětlují složité postavení Finska v rámci druhé světové války, člověk Mannerheim v nich ale zůstává dosti upozaděn.

Zatímco o roli nacistického Německa ve druhé světové válce každoročně vychází nepřeberné množství knih, o zemích, které se druhé světové války účastnily po jeho boku, je na českém trhu publikací k dispozici výrazně méně. Dosti specifický případ mezi těmito zeměmi představuje Finsko, které lze spíše než za spojence nacistického Německa označit za stát vedoucí paralelní válku se Sovětským svazem, jehož důvody stanout po boku hitlerovských vojsk chápali i mnozí představitelé anglické a americké politické scény. V češtině je sice k dispozici několik málo publikací a studií objasňujících neobvyklou situaci, v níž se Finsko během druhé světové války ocitlo (K. Richter: Hranice placená krví, C. van Dyke: Zimní válka, M. Solonin: Hloupost nebo agrese? nebo články Radky Lainové v dnes již zaniklém časopise Historický obzor), finský pohled „z první ruky“ však na tuzemském trhu dosud chyběl; pomineme-li romány Väinö Linny Neznámý voják a Pod severkou, které se kupodivu dočkaly vydání v šedesátých letech. Děl, která reflektují dopad války na civilní obyvatelstvo, je v češtině k dispozici o poznání více, jmenovat můžeme autory, jako jsou Katja Kettu, Tommi Kinnunen, Rosa Liksom, nejnověji třeba Petra Rautiainen

Na jaře letošního roku se nicméně v této poměrně chudé sbírce titulů objevil přírůstek, a to hned jeden z těch vůbec nejzásadnějších: v překladu Michala Švece vyšly Paměti finského maršála z pera samotného vrchního velitele a přechodně též prezidenta Carla Gustava Emila Mannerheima. Úvodní studií, která podává stručný nástin vývoje finsko-ruských vztahů napříč historií a zároveň zasazuje Mannerheimovu osobnost do kontextu, v jakém je dodnes ve Finsku vnímán, opatřil české vydání Tomáš Masař.

Pro úplnost je i v recenzi vhodné uvést informace z ediční poznámky: překlad vychází ze zkrácené verze původně dvousvazkových pamětí. K proškrtání pamětí tak, aby je obsahově pojmul jeden svazek, se finský nakladatel uchýlil již krátce po prvním vydání z prostého důvodu zpřístupnění pamětí „největšího Fina“ co nejširším vrstvám obyvatelstva. Vypuštěny byly hlavně různé Mannerheimovy zážitky z mládí a z jeho loveckých expedic, zájemci o problematiku válečných konfliktů se Sovětským svazem, respektive ještě s Ruskem, ale ochuzeni nejsou.

Před vstupem na scénu velkých dějin

Finští editoři naštěstí nevyškrtali úplně všechny Mannerheimovy vzpomínky na mládí, a čtenářům se tak otevírá pohled na téměř neznámé etapy jeho života před vstupem na scénu velkých dějin, kam vkročil již jako padesátiletý zkušený důstojník. K těmto pasážím patří především vzpomínky na účast na svatbě cara Mikuláše II., účast v rusko-japonské válce, výzkumnou expedici po střední Asii nebo umístění u posádky v dnešním Polsku v posledních letech před vypuknutím první světové války (ty jsou bohužel ve výsledném textu pojaty velmi stručně, kontakty mezi důstojníky dvou Ruskem podrobených národů by jistě představovaly zajímavé téma). Podrobněji se pak Mannerheim rozepisuje o svém angažmá v ruské armádě během bojů v letech 1914–1917, nejpůsobivější jsou ale pasáže líčící jeho dojmy z revolučního Petrohradu jak v březnu, tak v listopadu 1917. Následné líčení bojů za občanské války zaujme především zájemce o vojenské dějiny a zajímavým aspektem jsou především opakované zmínky o Mannerheimově snaze nedopustit příliš úzké spojenectví s německými jednotkami a rovněž odmítání spolupráce s bělogvardějci. Ti sice také stáli na pozicích proti bolševickým jednotkám, ale zároveň trvali na udržení ruské územní integrity. Jako červená nit se Mannerheimovými vzpomínkami na toto období táhne snaha o smír mezi znepřátelenými polovinami finského národa. A ačkoliv i později z pozice regenta udělal za tímto účelem určité praktické kroky, traumatické vzpomínky zůstaly jednou ze sil štěpících finskou společnost až do předvečera dalšího konfliktu – tuto atmosféru ostatně zachytil finský spisovatel Kjell Westö ve svém románu Chiméra 38, který loni vyšel i v češtině.

Dobu mezi válkami hodnotí Mannerheim především jako období, kdy si vedoucí elity nepřipouštěly nebezpečí dalšího konfliktu s východním sousedem. Mannerheim, jmenovaný roku 1931 do funkce předsedy Rady obrany, i další vojáci z povolání marně volali po navýšení rozpočtu na obranu, ale tuto snahu nepříliš překvapivě sabotovali hlavně politici z levicově zaměřených stran. V krátkosti jsou v pamětech načrtnuty některé další aspekty tehdejší finské společnosti, hlavně jazykový boj se švédsky hovořící menšinou, který se autora pamětí jakožto jejího příslušníka rovněž dotýkal.

Sovětská propaganda včera i dnes

Vypuknutí ozbrojeného konfliktu se Sovětským svazem proto Mannerheima dle jeho vzpomínek nepřekvapilo. Dnešního čtenáře zase pravděpodobně nepřekvapí řada propagandistických triků a kroků, k nimž se Sovětský svaz uchýlil, ať už jde o fráze o osvobozování dělníků a rolníků, nebo fingovaný útok z finské strany, ve skutečnosti provedený vlastními jednotkami. Všechny tyto motivy dnešní čtenář důvěrně zná z aktuálního dění a povědomě působí i pasáže o nedobrém zacházení s finskými válečnými zajatci nebo dosti svévolném výkladu ustanovení mírových dohod ze strany Moskvy.

Kapitoly o všech třech válkách, jimiž si Finsko v rámci celosvětového konfliktu prošlo (zimní, pokračovací a laponská, v níž se protivníkem stali dosavadní němečtí spojenci), jsou pojaty velmi faktograficky, z textu se téměř vytrácí osoba autora. Jen občas někde probleskne bližší osobní odůvodnění některého rozhodnutí o přesunu jednotek či personální výměně na velitelských postech. Až nápadně pak působí zdůrazňování faktu, že Mannerheim se od začátku bránil jakékoliv užší spolupráci s německou armádou, důrazně vystupoval proti zřízení samostatného batalionu SS složeného z finských dobrovolníků a stejně tak odmítl dát svolení k zapojení finských jednotek do obléhání Leningradu. Při vší úctě k pevnosti a ryzosti Mannerheimova charakteru se místy nelze zbavit dojmu, že se jedná o určitou zpětnou projekci a přikrašlování skutečnosti. S takovým podezřením je ale z principu nutné přistupovat k jakýmkoli pamětem sepsaným až s odstupem let, v jiné společenské i politické atmosféře.

Kdo nechal Finsko na holičkách?

Mannerheimovy vzpomínky zároveň působí jako výčitka namířená proti zástupcům jiných států, které nechaly kvůli vlastním zájmům Finsko na holičkách. Tyto výčitky směřují hlavně k oficiálnímu postoji švédské vlády, v menší míře pak také k Velké Británii, která byla ve svém postoji vázána spojenectvím se Sovětským svazem a během pokračovací války tak formálně označila Finsko za útočníka a v den finského státního svátku 6. prosince 1941 vyhlásila Finsku válku. Na druhou stranu Mannerheim zmiňuje, že soukromý postoj nejvyšších politiků včetně samotného Winstona Churchilla byl často diametrálně odlišný, a chválí rovněž pomoc švédských dobrovolníků během zimní války.

Vzhledem k turbulencím, jimiž finská politika v důsledku konání hlavních evropských mocností během druhé světové války prošla, se Mannerheim snaží čtenáři objasnit důvody mnoha kroků, které on sám i jiní finští politici uskutečnili. Není těžké si představit, nakolik museli být mnozí Finové na přelomu čtyřicátých a padesátých let z posledních událostí zmatení, mnoho rodin ztratilo své blízké, řada obyvatel musela kvůli posunům hranic opustit své domovy, první poválečná léta byla vyplněna tvrdou prací, jejímž cílem ovšem bylo splacení reparací Sovětskému svazu, o jejichž oprávněnosti mnozí Finové pochybovali… Mannerheimovy vzpomínky tak mohly pomoci snáze pochopit složité dění let 1939–1945 a díky výše zmíněné faktografické obsáhlosti si tuto schopnost udržely dodnes.

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Michal Švec, Academia, Praha, 2022, 496 s.

Zařazení článku:

historie

Jazyk:

Země:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuze

Vložit nový příspěvek do diskuse