Tragické události, které během druhé světové války postihly evropskou židovskou komunitu, nepředstavovaly blesk z čistého nebe, nýbrž spíše vyvrcholení perzekuce, jíž Židé čelili od nástupu nacistů k moci, přičemž ani v mnoha jiných zemích neměli zcela rovnoprávné postavení s většinovou společností. Jak se situace Židů v průběhu druhé poloviny 30. let v některých zemích zhoršovala, klesala i ochota ostatních států židovské přistěhovalce na své území vpouštět. Židé se tak ocitli mezi administrativními mlýnskými kameny, což se ještě zhoršilo poté, co Německo a v menší míře i další státy přikročily k organizovaným deportacím Židů ze svého území. Nechtění Židé se tak ocitli na hranicích sousedících států v jakési zemi nikoho, podobně vágní pak bylo i jejich právní postavení, kdy byli často zbaveni občanství, což s sebou neslo při jednání s úřady domácími i zahraničními další komplikace. Touto dosud jen poměrně málo prozkoumanou problematikou se ve své monografii s výmluvným názvem Občané země nikoho a podtitulem Uprchlíci a pohyblivé hranice středovýchodní Evropy 1938–1939 zabývá Michal Frankl (1974), historik působící v Masarykově ústavu a Archivu Akademie věd. Autor se uprchlické a antisemitské problematice věnuje dlouhodobě a publikoval již řadu studií věnovaných těmto tématům.

Čtyřikrát nedobrovolný transfer

Autor do knihy zařadil čtyři konkrétní příklady nedobrovolného transferu Židů v rámci střední Evropy na přelomu let 1938 a 1939: vypuzení Židů z části rakouské spolkové země Burgenland, přesun obyvatelstva ze Sudet po Mnichovské dohodě, výměnu obyvatelstva po První vídeňské arbitráži a tzv. Polskou akci, kdy německé úřady odsunuly do Polska Židy, kteří byli formálně polskými občany, ačkoliv jejich vazby k Polsku byly jinak velmi slabé (čtenář se zájmem o toto téma si možná vybaví, že popisem u nás poměrně málo známé Polské akce začíná britský historik Bernard Wasserstein svou knihu Městečko na kraji dějin, v níž rekonstruuje příběh vlastní rodiny a města Krakowiec, odkud jeho rodina pocházela). Autor neanalyzuje tyto čtyři příklady jako samostatné epizody, nýbrž je zasazuje do širšího rámce historického, politologického i antropologického.

Onen prostor „země nikoho“, v němž se Židé na hranici dvou států v těchto čtyřech analyzovaných případech ocitli, ve Franklově práci představuje fyzické a hmatatelné vyvrcholení tendencí a tlaků, jimž Židé čelili po několik předcházejících let. Zdaleka se přitom nejednalo pouze o případ nacistického Německa, poměrně negativně se k otázce občanství Židů žijících na území státu stavělo například i Rumunsko, velmi rázně se po smrti Józefa Piłsudského s tímto „problémem“ začalo vyrovnávat i Polsko, kde se dokonce vyskytly úvahy o vystěhování Židů na Madagaskar. A právě rozsáhlý polský program zbavování Židů polského občanství se stal pro německé úřady podnětem ke spuštění Polské akce – z pohledu německých úřadů bylo žádoucí se zbavit Židů s polským občanstvím jejich odsunem do Polska dříve, než budou tohoto občanství zbaveni. V rámci dobového kontextu je ovšem nutné zmínit, že polské občanství získalo po první světové válce a rozpadu habsburské monarchie mnoho Židů, kteří sice měli domovskou obec na území nově vzniklého Polska, ale již dlouhá léta žili v Německu, Rakousku či v menší míře v jiných zemích. Protože Polsko, podobně jako v ostatních analyzovaných případech Československo či Maďarsko, odmítlo odsunuté Židy na své území vpustit, uvázli tito nešťastníci v prostoru kolem hranic, často bez základního vybavení, dostatku oblečení a jídla a bez informací, co se s nimi bude dále dít. Jako „zemi nikoho“ Frankl vnímá i provizorní ubytování, které nakonec úřady pro Židy zřídily, ať už se jednalo o loď ukotvenou na Dunaji, vyhrazenou ubytovnu, nebo v případě Polské akce de facto celé město Zbąszyń. Všem příkladům je společné, že bez speciálního povolení bylo nemožné toto dočasné ubytování opustit.

Obranné strategie

V případě pokusu o vystrnadění Židů z Burgenlandu je každopádně pozoruhodné, že československé i maďarské úřady v sobě našly dost odvahy se postavit německým (jedná se již o dobu po anšlusu Rakouska) požadavkům a prosadily, aby vyhnaní Židé byli vpuštěni zpět na své domovské území. Z jejich strany se pochopitelně nejednalo o projev ryzího altruismu – na jiném místě Frankl popisuje, jak československé úřady po anšlusu zpřísnily kritéria pro vpouštění rakouských občanů na své území, což bylo krycí opatření proti židovským uprchlíkům. Nadále sice nebylo potřeba vízum, nově však bylo nutné získat doporučení konzula, což bylo de facto pod jiným názvem totéž, jen s větším prostorem pro případnou korupci. Jiné státy se přílivu židovských uprchlíků bránily požadavkem, že žadatel o vízum musí prokázat, že se může do své domovské země vrátit, a autor v této souvislosti zmiňuje i švýcarský požadavek na označení německých pasů patřících židovským občanům, který nakonec vyústil v ono známé razítko s písmenem J.

Do analýzy autor zahrnul i obrannou strategii Židů, jichž se hromadné odebírání občanství dotklo. Proti rozhodnutí bylo samozřejmě formálně možné se odvolat či požádat o jeho přezkum, protože však tato dovolání obvykle vyřizoval tentýž úřad, který původní rozhodnutí vydal, nepřekvapí, že drtivá většina z nich byla neúspěšná. Zejména na polské konzulární úředníky ve Francii pak zapůsobil atentát Herschela Grynszpana na německého diplomata Ernsta vom Ratha a jejich ochota se aktivně angažovat v odebírání občanství Židům v zájmu ochrany vlastní bezpečnosti citelně poklesla. V menší míře se autor zabývá i nepřipraveností a chaotickou organizací analyzovaných příkladů, solidaritou, kterou odsunutým Židům projevovali jednotlivci i různé charitativní organizace (přičemž mnozí z uprchlíků nesli těžce, že jsou nyní odkázáni na pomoc „východních“ Židů, na něž obvykle hleděli skrz prsty) a některými dalšími aspekty, které byly s těmito ranými pokusy o zbavení se židovských spoluobčanů spojeny (ponižování, fyzické týrání, ztráta orientace nejen v prostoru, nýbrž i v čase nebo symbolický rozměr vyhnání Židů z Burgenlandu, k němuž došlo na svátek Pesach).

Frankl svou monografií pomáhá zacelit mezery, které dosavadní stav bádání o těchto méně známých kapitolách předválečné perzekuce Židů vykazoval. Srovnáním čtyř příkladů poskytuje rozbor vzorců, jimiž se řídilo jednání úřadů na obou stranách hranic, a umožňuje tak lépe si uvědomit, že se nejednalo o ojedinělé excesy, ale o součást hluboce zakořeněného systémového antisemitismu, který bohužel nebyl vlastní jen úřadům zemí ovládaných nacisty či s jejich ideologií sympatizujících. Autor ve svém textu nicméně zjevně cílí na akademické publikum, čemuž odpovídá lexikální i stylistická rovina, a pro čtenáře bez vyššího vzdělání v humanitním směru může být místy nesnadné obsaženým formulacím plně porozumět. Lze však vůbec plně porozumět tomu, co se evropským Židům na přelomu 30. a 40. let dělo?