Ačkoliv Antonín Zápotocký stojí do značné míry ve stínu některých jiných československých prezidentů, jeho politická kariéra i životní osudy jsou v mnoha ohledech neméně zajímavé a pozoruhodné. Historik a popularizátor moderních dějin Michal Stehlík jej přitom v knize s prostým názvem Zápotocký a podtitulem Příliš mnoho životů nepředstavuje jen jako komunistického politika, který nakonec dosáhl formálně nejvyšší pozice ve státě, ale všímá si i jeho činnosti spisovatelské, publicistické či odborářské. Stranou pochopitelně nezůstalo ani Zápotockého rodinné zázemí (byť v tomto ohledu je Stehlík na informace poměrně skoupý, zejména co se týče Zápotockého nemanželské dcery).

Čtenáře hned po otevření knihy zaujmou dvě skutečnosti: jako výchozí optiku, kterou nahlíží a představuje Zápotockého život a kariéru, autor nezvolil členění striktně chronologické, jak u životopisů bývá nejčastější, nýbrž rozvržení kapitol podle rolí, které Zápotocký v životě hrál. Tato strategie se sice s chronologickým přístupem do jisté míry prolíná, ale přeci jen představuje novátorské pojetí – čtenáři tak umožňuje vnímat Zápotockého v plné šíři jeho tvůrčího a politického záběru, nikoli jen poněkud zploštěle jako prezidenta „vygenerovaného“ stranickou hierarchií. Druhým aspektem knihy, který na první pohled zaujme, je písmo výrazně větší oproti jiným publikacím tohoto typu. Těžko říci, zda tím nakladatelství vychází vstříc zájemcům z řad pamětníků či dětí pamětníků, pravdou každopádně je, že po chvíli si čtenář na nekonvenční velikost písma zvykne a nijak jej při četbě neruší.

Paradoxy prezidentské osobnosti

Stehlík jako zkušený popularizátor předkládá svěžím a srozumitelným jazykem zpracovaný životní příběh člověka po celý život oddaného levicovým ideálům, u něhož navzdory vší ideologické zploštělosti, obvykle spojované s komunistickými činovníky na vrcholných místech, nalézá celou řadu vnitřních kontrastů, díky nimž lze Zápotockého snáze vidět jako člověka a nikoli jen jako jednu z mnoha zaměnitelných dobových figurín v obleku. K těm nejznámějším, byť nikoli nejvýznamnějším, patří poněkud úsměvný rozpor mezi Zápotockým jakožto rétorem obdivovaným i svými politickými protivníky (ostatně i jeho manželka se vyjádřila, že ji poprvé zaujal jako mluvčí na jakémsi dělnickém shromáždění) a prezidentem snažícím se vysvětlit proměnu Ježíška v Dědu Mráze a nahrazení betlémské hvězdy rudými hvězdami zdobícími šachty a tovární komíny, případně ujišťujícím široké vrstvy obyvatelstva, že měnová reforma se v žádném případě nechystá. (V druhém případě ale Stehlík objektivně přiznává, že se nahrávku s tímto údajným projevem v rozhlasovém archivu dohledat nepodařilo – sám se domnívá, že v lidové paměti nejspíše došlo k propojení několika různých rozhlasových vystoupení Zápotockého).

Jiný kontrast lze vidět v tom, že Zápotocký byl sice jakožto člen KSČ vždy poslušný pokynů z Moskvy, ale automaticky to neznamenalo, že by byl v poválečných letech a hlavně po únoru 1948 u Stalina v oblibě (kupodivu nic nenasvědčuje tomu, že by jej na rozdíl od Klementa Gottwalda nebo Rudolfa Slánského Státní bezpečnost nebo Sověti odposlouchávali). Zápotocký posléze kritizoval některé jevy doprovázející upevňování pozic komunistické strany po únorovém puči (například likvidaci živností, jejichž spektrum služeb nově zakládané komunální podniky nahradit nedokázaly), ale jak Stehlík připomíná, není na místě v něm vidět nějakého lidštějšího komunistu, proti církvi vystupoval Zápotocký vždy rázně (dokonce měl s manželkou teprve druhou čistě civilní svatbu v příslušném, kladenském okrsku) a v politických procesech se nezastal žádné z obětí. Není tedy na místě plést si s lidskostí aureolu lidovosti, která se kolem něj během let do značné míry nikoli neprávem vytvořila. Plný vnitřních rozporů byl i Zápotockého projev pronesený na sjezdu spisovatelů v roce 1956, v němž na jednu stranu apeloval na to, aby se známá fakta v literární tvorbě nepřekrucovala, ale na druhou stranu měli spisovatelé podle něj psát tak, aby podpořili výstavbu socialismu. Stehlík tento projev interpretuje v tom smyslu, že Zápotocký chtěl vyzvat literáty k tomu, aby fakta nepřekrucovali příliš okatě a snadno odhalitelně. Málo překvapivý rozpor pak autor předkládá v kapitole o Zápotockého vlastní spisovatelské činnosti, týká se odlišné recepce Zápotockého románů oficiální a neoficiální kritikou (přičemž Stehlík sám se vyjádření svého názoru na kvalitu těchto děl vyhnul).

Politická kariéra

Poněkud paradoxně patří k těm méně zdařilým kapitola Prezident, věnovaná roli, díky níž je Zápotockého jméno dodnes obecně známé. Oproti většině ostatních kapitol, v nichž lze snadno rozpoznat narativ, kterého se Stehlík drží, tato působí jako nahodile seskládaná mozaika informací: celá kapitola začíná Zápotockého infarktem v roce 1955, následuje návrat ke zmíněné měnové reformě, která proběhla o dva roky dříve, poté autor bez zřejmé souvislosti přechází k tématu plánovaných atentátů na prezidenta, následně se vrací k tématu politických procesů, které už byly za Zápotockého prezidentské éry téměř minulostí. Dojem z kapitoly vylepšují až pasáže o Zápotockého úmrtí, které připadlo do období oslav 40. výročí VŘSR – zde Stehlík opět projevuje svou schopnost skládat známé informace do širšího rámce.

Ačkoliv v centru autorovy pozornosti stojí Antonín Zápotocký, o kterém Stehlík nashromáždil i řadu méně známých či kuriózních informací (nepomíjí například ani krátkou epizodu z let před vypuknutím první světové války, kdy Zápotocký působil jako funkcionář fotbalového klubu Sparta Kladno, nebo zmiňuje, že rakouské úřady v důsledku jakéhosi omylu informovaly jeho manželku, že Zápotocký padl na frontě), přibližuje i vznik KSČ a formování její politiky v průběhu 20. let, tedy klíčové události a tendence, které Zápotockého život a politickou kariéru ovlivňovaly. Tyto pasáže sice místy obsahují snad až příliš jemné politické nuance, ukazují však, že historický vývoj nebyl ani zdaleka tak přímočarý, jak by se ze zpětného pohledu mohlo zdát. To platí i o okolnostech, za nichž se Zápotocký stal nejprve předsedou vlády, na kteroužto pozici ho oproti skepsi některých ministrů prosadil sám Klement Gottwald, a posléze prezidentem. Stehlík bohužel blíže nerozvíjí, jak se Zápotockému podařilo prosadit proti požadavkům slovenských soudruhů, aby se prezidentem stal někdo ze Slovenska, či proti návrhům, aby prezidentskou funkci obsadil již v roce 1953 Antonín Novotný.

I přes výše uvedené výtky představuje Stehlíkova práce zdařilou monografii, ze které mohou čerpat zájemci z řad laické i odborné veřejnosti. Součástí knihy je i bohatá fotografická příloha rozdělená do částí uzavírajících vždy jednu kapitolu, díky čemuž je možné vnímat Zápotockého jako skutečného člověka a nikoli jako pouhý vyprázdněný režimní symbol nejen textově, ale i vizuálně. Člověka, který sice přispěl k vybudování zločinného režimu, ale který si přesto zaslouží, aby byl vnímán v celé škále svých schopností, aktivit a stop, které po sobě v českém 20. století zanechal.