Stvořit nového člověka. To byl podle polského reportéra Zbigniewa Rokity cíl, který si vytkli polští komunisté, když po druhé světové válce osídlovali dříve německé území, které nově připadlo Varšavě. Dává mu podle hraniční řeky Odry jméno „Odřanie“, a celé své reportážní knize Odřanie. Novým Polskem od Slezska k moři. Komunistická vláda podporovala, aby se do měst, například do Vratislavi (polsky Wrocław, německy Breslau), Štětína nebo Gdaňsku, mezi válkami „svobodného města“, sestěhovávali Poláci určitého preferovaného původu, věku a psychické kondice. Nový socialistický polský člověk měl být totiž „kolektivistický, bez vyznání a třídně uvědomělý“.

U mnoha lidí se to ovšem minulo účinkem. Četní lidé přišedší z východních oblastí se totiž nejenže nechtěli rozplynout v nově dělnické třídě, ale protože tam málokdo znal jejich skutečný původ, vymýšleli si historky o tom, jak velký měli například ve Lvově dům, takže se paradoxně deklarovali jako buržoazie. Když se při jakési příležitosti ukázalo, že jedna taková „pábitelka“ ani neví, jak se věší záclony, vymlouvala se na to, že před válkou je sama věšet nemusela, protože měla na všechno služebnictvo.

Popírání minulosti i současnosti

K tomu, co na daném území zbylo po odsunutých/vyhnaných Němcích, se varšavská vláda chovala exploatačně: staré budovy často sloužily jako dostupný rezervoár cihel, například právě pro znovuvybudování zničené Varšavy, „recyklací“ procházely i německé náhrobní kameny, vzpomínky na předchozí obyvatele a jejich dlouhou historii byly potlačovány. Za komunismu kupříkladu nebylo povoleno oslavovat středověké založení města Štětína – „zdůvodňovalo se to tím, že s udělením městských práv bylo údajně nuceně vysídleno slovanské obyvatelstvo zdejšího podhradí“. Ovšem jestliže se polská vláda snažila ignorovat či plánovaně ničit vše z německé minulosti, zvláště v Západním Německu mnozí zase přehlíželi polskou současnost: až do sedmdesátých let se v západoněmecké televizi hlásila předpověď počasí pro SRN v hranicích platných nikoli po roce 1945, nýbrž v roce 1937.

Hrad vedle paneláků

Strategie „vytěžit maximum“ se ze strany Poláků praktikovala i proto, že si dlouho nebyli jisti tím, zdali jde o skutečně definitivní hranice a nesporně jejich území. Až když v tomto bodě získali alespoň relativní jistotu, začali tamní města také opravovat a budovat, i když šlo zhusta o paneláky, což pak vytvářelo bizarní kombinace. Za jedním takovým panelákovým sídlištěm narazíme na nejmohutnější pevnost středověké Evropy, hrad Malbork postavený řádem německých rytířů; půdorysy dalších sídlišť si dodnes uchovávají urbanistickou strukturu obcí založených na principu německého lokátorského práva, případně jimi stále vedou ulice se starou dlažbou po Němcích. Mnohde jsou paneláky zakomponované mezi zdobné měšťanské domy. Ke specifikům Odřanie mají podle autora patřit také místa dopadu britských bomb, proměněná v hřiště či proluky v zástavbě po sovětském ostřelování, vydávané za urbanistický záměr.

A někde zůstaly staré fasády, ale zbytek se výrazně proměnil: „Zepředu vypadají budovy jako staré měšťanské domy, kdysi obývané jednotlivými rodinami, ale uvnitř jsou to moderní bytové domy pro více rodin. Dovnitř nově proniklo hodně světla a čerstvého vzduchu. Mezi domy vznikly rozsáhlé vnitrobloky plné zeleně s dětskými hřišti… Proto je to město staré i nové, autentické i neautentické“. Tato postupná obnova města, na níž se podílely tisíce nových obyvatel, jim pomohla se v Odřanie postupně zakořenit: „Nikdo už nemohl namítat, že žijí v prušáckých domech, když si je vlastnoručně vystavěli, sami si to místo zvelebili.“

Objevovaly se také snahy o smíření mezi Poláky a Němci. Důležitou roli přitom sehrál slavný dopis polských biskupů německým biskupům z roku 1965, obsahující klíčová slova „Odpouštíme a prosíme o odpuštění“. Jeho hlavní autor a iniciátor byl zřejmě nikoli náhodou Bolesław Kominek, arcibiskup z Vratislavi.

„Bezpeční“ Němci a nesnadná kontinuita

Nové generace, které se tam narodily, už nebyly sužovány strachem z návratu Němců, takže postupně začaly objevovat a doceňovat dědictví, které po předešlých obyvatelích v městské krajině zůstalo, například staré nápisy skryté pod přemalbou. Někde, například ve Štětíně, se dokonce vedení města odhodlalo pojmenovat některé lokality po bývalých německých demokratických starostech, kteří se zasloužili o jejich výstavbu. Jak přitom autor s nadsázkou dodává, museli to být „bezpeční“ Němci splňující dvě podmínky: „Vládli natolik dávno, že se nemohli ušpinit nacismem, ale zároveň natolik nedávno, že jejich úspěchy byly nadále viditelné.“

A některé instituce se začaly hlásit ke svým německým předchůdkyním, i když až po jistém váhání. Tak v roce 2011 rozhodovali zastupitelé ve Vratislavi, jestli Vratislavská univerzita (Uniwersytet Wrocławski) byla oficiálně založena roku 1811, anebo až v roce 1945, ovšem nakonec se rozhodli slavit delší, dvousté výročí. Mnozí Poláci s tím ale nesouhlasí, a v některých místech kontinuitu popírají. Jako gymnázium v Hlivicích, do něhož autor chodil a které před časem slavilo sedmdesát let své existence. „Přitom však já, autochtonní obyvatel toho města, vím, že ta škola existovala už dříve, vždyť před válkou do ní chodil bratr mé babičky – strýček Reinhold,“ dodává autor. Stejně kritický je Rokita také k německé straně. Když Němci začali po pádu komunismu oblast navštěvovat, sentimentálně vzpomínali, jaké to tam bývalo hezké a jak si hráli jako děti v lese – „aniž by k tomu dodali, že si v tom lese hráli ve stejnokrojích hitlerjugend“. Mnozí se také nijak nezajímali o to, co se v regionu odehrálo za půlstoletí jejich nepřítomnosti.

Fantazírování a mýty

Kontroverze a spory dále probíhají, ale celkově se podle autora obyvatelé daných oblastí učí přijímat tuto vícečetnou identitu, daří se jim do téhle země vrůst. Dodejme, že někde snad podobně jako obyvatelům bývalých Sudet i dalších dříve převážně německých měst, kde se také učí doceňovat lokální nečeské dědictví a po roce 1989 rovněž pojmenovávají třeba ulice po „nedráždících“ německých osobnostech, jako v Aši po Gustavu Geipelovi, tamním podnikateli a mecenáši, který „bezpečně“ zemřel už roku 1914. V dříve většinové Jihlavě zase mají Hauptovu ulici pojmenovanou po Johannu Hauptovi (1849–1928), tamním radním a kustodovi jihlavského muzea. 

Nakolik se dá tato identita pevně vymezit a má vlastní mýtus, nad tím ovšem autor váhá. Dokonce připouští, že si chvílemi sám začíná myslet, že „si tu povedenou Odřanii vyfantazíroval“. Případně dodává, že vytvářet novodobé mýty nemusí být složité, na důkaz žertovně předvádí, jaká mesianistická koncepce by se dala zkonstruovat kolem etymologie a nábožensko-alegorického výkladu jeho vlastního jména. Dost možná by to ale mohla být i tato skvělá kniha, která hrdou, nicméně nikoli šovinistickou identitu „Odřanů“ (jako jednu z verzí toho, co to dnes může znamenat být Polákem a Evropanem) posílí či její konstruování a rozvíjení u dalších podnítí.