Kniha Králové střelců, v polštině vydaná v roce 2018, čítá osm samostatných reportáží, v nichž polský novinář Zbigniew Rokita (nar. 1989) kromě sovětských fotbalistů sleduje také osudy litevských basketbalistů či maďarských hráčů vodního póla. Autor, který se věnuje především tématům východní Evropy a sám je zapáleným fanouškem slezských klubů Piast Gliwice a Szombierek Bytom, se tak rozhodl ve svém knižním debutu spojit obě vášně. Prostřednictvím kopané se snaží rozkrývat zákulisí totalitních režimů, krvavých národních konfliktů a bouřlivých dějin, jež formovaly osudy sportovců 20. a začátku 21. století.

Od britského akademika do šatny NKVD

Kniha začíná nevinně – od geneze fotbalu jakožto disciplíny zpočátku málo populární (větší ohlas tehdy budily kohoutí zápasy), chvílemi zapomínané a především teprve postrádající základní pravidla. Od okamžiku, kdy fotbal našel své uplatnění jako prostředek k uklidnění vzpurných chlapců na britských školách na počátku 19. století, uplynulo ještě mnoho let, než si tento sport získal srdce lidí po celém světě. Rokita se ale nepouští do celosvětových dějin fotbalu – svou pozornost zužuje na východní Evropu a nejvíce prostoru věnuje případovým studiím ruského, sovětského a postsovětského fotbalu.

Do carského impéria přivezli fotbal angličtí a němečtí námořníci. Postupně si získával oblibu mezi místními, kteří s námahou začali zakládat vlastní kluby a ligu. Fotbal okamžitě přitáhl pozornost tajných služeb a jak Rokita přesvědčivě ukazuje, pod jejich dohledem tento sport zůstal, ať už v Petrohradu či Kremlu vládl kdokoli. Není náhodou, že to byl právě nechvalně proslulý šéf Čeky Felix Dzeržinskij, kdo založil sportovní organizaci Dynamo – matku všech klubů Dynamo v tehdejším Sovětském svazu.

Ve tbiliské odnoži tohoto klubu hrával v mládí i další šéf NKVD – Lavrentij Berija. Jeho vášnivou lásku k fotbalu pocítili na vlastní kůži mimo jiné bratři Starostinové – čtyři geniální fotbalisté konkurenčního Spartaku Moskva, kteří Berijovi vděčí za dlouhé „prázdniny“ v gulazích. V Králích střelců autor přibližuje jejich spletité, místy až groteskní osudy, které by mohly být námětem velkorozpočtového filmu.

Individuální příběh jako klíč k dějinám

V každé kapitole autor využívá osudy jednotlivých sportovců či konkrétních týmů/klubů/reprezentací jako dílky historicko-politické skládačky. Například ázerbajdžánsko-arménský konflikt o Náhorní Karabach sleduje čtenář prostřednictvím řízeného manipulování výsledků zápasů týmů Karabach Stěpanakert a Kapaz Kirovabad, či prostřednictvím následných komplikací během EURA 2008, kdy proti sobě měli stanout reprezentace znepřátelených států.

Protikomunistické povstání v Maďarsku roku 1956 ilustruje Rokita na případu maďarské reprezentace ve vodním pólu a jejích příprav na olympiádu v Melbourne. Po brutálně potlačené revoluci museli sportovci sami shánět prostředky na cestu do Austrálie, aby se jen několik týdnů po invazi sovětské armády utkali v bazénu s ruskými soupeři. A i zde tekla krev.

Neschází ani autorovi tak blízký slezský motiv (za knihu Kajś. Opowieść o Górnym Śląsku, vydanou dva roky po Králích střelců, získal prestižní polskou cenu Nike). Rokita se v knize pokouší o obhajobu a rehabilitaci – především v očích polského čtenáře – Ernesta Wilimowského, nejlepšího střelce meziválečného Polska a podle současných statistik 15. nejlepšího střelce všech dob. Po vypuknutí války tento fotbalista musel, stejně jako mnozí Slezané, učinit dramatickou volbu mezi německým a polským orlem na dresu – a důsledky této volby jej pronásledovaly po celý život.

Autor se v reportážích opírá o poměrně rozsáhlou bibliografii – mimo jiné o knihy o dějinách fotbalu a basketbalu v SSSR, biografie sportovců i politiků. Nechybějí zde ani rozhovory s dosud žijícími účastníky popisovaných událostí, současnými fanoušky, novináři a historiky.

Reportáž jako neobjektivní sportovní komentář

Ať už autor popisuje události staré sto, nebo deset let, všechny jeho reportáže se vyznačují pocitem aktuálnosti, ukotvením dějů v přítomném okamžiku. Rokita často používá přítomný čas k popisu historických zápasů, jako by se čtenář skutečně nacházel na tribuně velkého politicko-sportovního klání a na vlastní uši slyšel slova trenéra litevských basketbalistů Žalgirisu Kaunas během utkání s moskevským CSKA ve finále sovětské ligy: „Chlapci, to není obyčejná hra. To je hra politická.“ (s. 133) Autor tak svým způsobem vystupuje jako komentátor vybavený zajímavostmi, analýzami a statistikami, snažící se co nejvěrněji vystihnout situaci na hřišti.

A většinou se mu to daří, i když místy si takový styl vybírá svou daň – občas je totiž těžké oddělit realitu od autorových domněnek a představ, jimiž se snaží doplnit faktografické mezery: zejména u událostí a postav starých sto let. V žánru polské reportáže však v tomto směru jde o běžnou praxi a v Králích střelců není využívána přehnaně.

Autor se rovněž nesnaží o falešný objektivismus: obzvlášť emocionálně a osobně přistupuje k popisu dilemat slezského fotbalisty; netají se ani svou kritikou některých nedávných rozhodnutí FIFA.

Vrchol subjektivity představuje devátá kapitola, doplněná do knihy až ve druhém vydání z roku 2024. To už není reportáž, ale plnohodnotný politický komentář, kritika příliš shovívavé reakce mezinárodních sportovních organizací na ruskou invazi na Ukrajinu. Autor požaduje úplné vyloučení běloruských a ruských reprezentací z mezinárodních soutěží i s vědomím, že by tím byly zlomeny kariéry mnoha talentovaných mladých sportovců – stejně jako Moskva a Minsk nepřímo zničily kariéry mnoha Ukrajinců. „Sport je jedním z kolbišť Putinovy invaze a já nevěřím v odluku sportu a politiky,“ uzavírá reportér (s. 236). Po přečtení této knihy je těžké tomu nevěřit.