Jako další svazek edice Opium poezie nakladatelství Dybbuk vyšla v překladu Tomáše Vůjtka antologie tvorby tří ruských básníků lianozovské školy – Genricha Sapgira, Igora Cholina a Jevgenije Kropivnického. Název antologii propůjčila stejnojmenná Sapgirova báseň. Tyto Sapgirovy verše knihu uvádějí sebeironizujícím gestem charakteristickým pro všechny tři básníky.

Lianozovská škola není českému čtenářstvu neznámá. Již v roce 2015 vyšel v překladu Aleny a Jana Machoninových relativně obsáhlý výběr Zloději všedních okamžiků, zahrnující také verše Vsevoloda Někrasova a Jana Satunovského. Ještě předtím, v roce 2012, vyšel samostatně výběr z tvorby Igora Cholina pod názvem Nikdo z vás nezná Cholina, na němž se jako překladatel podílel i Tomáš Vůjtek a jako autor doslovu a editor Miroslav Olšovský. Oba dva se stejných rolí zhostili také v případě Průvodu idiotů. Ve svém doslovu Olšovský mimo jiné odpovídá na legitimní otázku, proč jsou součástí tohoto výběru jen tři básníci, zatímco výše zmiňovaní Někrasov a Satunovskij se do antologie nevešli: „Sounáležitost textů, pokud vůbec o nějaké jejich sounáležitosti můžeme mluvit, nemůže nahradit sounáležitost běžného života, tedy vzájemných setkávání, čtení a diskusí. A to je možná i důvodem našeho výběru, kdy do knihy nezařazujeme oba zbylé básníky, Někrasova a Satunovského, kteří se k Lianozovské škole připojili až později, a představujeme pouze ty z nich, kteří měli k barákové lyrice nejblíž – nejen tím, že stáli od počátku u vzniku skupiny, ale také tím, že se aktivně hlásili k poetice Jevgenije Kropivnického.“ (s. 177) Právě „sounáležitosti běžného života“ tří básníků Olšovský v doslovu přibližuje, srozumitelně, výstižně a zároveň erudovaně ovšem popisuje rovněž sounáležitost poetologickou a estetickou.

S označením lianozovská škola nebo také lianozovská skupina přišly původně sovětské orgány, ale literární historie je přejala za své. Jednalo se o neformální seskupení, částečně vzniklé na půdorysu rodinných svazků, lidí spojených zájmem o literární a výtvarnou tvorbu a také odporem vůči oficiální sovětské kultuře. Název byl odvozen od dělnické kolonie nedaleko Moskvy, kde se ve skromných podmínkách baráků scházeli v průběhu 50. a 60. let výtvarníci i spisovatelé.

Jaká ale je tato baráková lyrika? Jedná se o poezii lakonicky ironickou, tragikomickou, společensky kritickou i lhostejnou, existencialisticky hloubavou i katarzně prázdnou. Je to také poezie beznadějně fatalistická i poezie prožívající každodennost, poezie hravá a jindy spíše stroze popisná až dokumentární. Jedná se zkrátka o poezii různých protikladů.

Fikční světy Sapgira, Cholina a Kropivického obývají postavy vyloučené z „dobré společnosti“, postavy, které se točí v kruhu sociálních patologií chudoby, alkoholismu a násilí, z něhož je „vysvobozením“ až smrt. Autoři se ptají po smyslu takového života. Například Cholin: „Umřela v baráku v sedmačtyřiceti. / Neměla děti. / Pracovala na pánské toaletě. / Proč vlastně byla na světě?“ (s. 53). Žádné jasné odpovědi se nám ovšem nedostává. A když už Cholin smysl bytí charakterizuje, je to v cyklu nazvaném Moč a howno, v němž „Člověk / Vězí v howně / Člověk trpí / Hodně / Pochopil už, jako každý / Že v tom howně bude navždy“ (s. 166). Jsou to verše primitivisticky a naivisticky vtipné i hloubavé.

Lyrický subjekt – v této poezii často stylizovaný do podoby pozorovatele a zapisovatele okolního dění – se na tento svět a jeho obyvatele dívá s odstupem, ale nakonec i on sám se stává jeho součástí. Tak Sapgir v titulní básni Průvod idiotů začíná popisem kráčení proti proudu idiotů: „Jdu. A mně naproti / Jdou idioti / Idiot vousatý / Idiot bezvousý / Idiot pórovitý / Idiot velkohubý / Idiot hranatý / Idiot hlavatý / Idiot, co má v uších kousky vaty“ (s. 11). Báseň ale nakonec končí neblahým tušením, že i on se stane jedním z nich: „A tak i já nejspíš padnu za ideály idiotů / S blaženým úsměvem idiotů“ (s. 12).

Existenciální tíseň, která z těchto básní často vyvěrá, je zároveň prodchnuta osobitým humorem, který lze usouvztažnit také s formální uvolněností. Mnohé básně jsou vybudovány na fragmentech cizí řeči, které kombinují, jindy zase v konvenčním chápání nebásnické náměty propojí s hravými rýmy. Tímto způsobem se buduje svět bizarnosti a absurdity. Tento dojem vyplývá také z často voleného postupu, jímž je komponování básně z protichůdných obrazů. Sapgir, Cholin i Kropivnickij s oblibou propojují vysoké s nízkým. Příkladem mohou být Kropivnického verše s námětem tradiční přírodní lyriky: „Za okem sníh napadal, / to okno je matné. / Soused synka seřezal, / teď si řemen zapne.“ (s. 148)

Tvorbu básníků lianozovské školy lze vnímat také na pozadí dobové oficiální tvorby. Na jedné straně v ní nenajdeme ani stopy po ideologicky přikrášlené skutečnosti jako v poezii dogmatického a kýčovitého socialistického realismu, ale například ani snahu o sociálně angažovanou společenskou kritiku s příměsí humanismu, jak ji reprezentuje například tvorba Jevgenije Jevtušenka. Zejména v Sapgirových básních tvoří anonymní ideologický hlas zbavený revolučního patosu důležitý prvek. Rétorika utopických vizí a studené války se konfrontuje se syrovou realitou okraje. Dobře to ilustruje báseň, v níž pacienta v nemocničním pokoji více než nemoc trýzní „rádiožvásty“, které neustávají, ani když „šňůru ze zdi vyrval“ (s. 110). Nakonec „Pacient jen tupě zírá. / Peřinu / v rukou pevně svírá.“ (s. 111) Ještě nekompromisněji zakončuje jednu ze svých básní Igor Cholin, když využívá sémantickou vyprázdněnost dobových hesel: „Sláva hownu / V howně je síla“ (s. 157).

Průvod idiotů tvoří básně, které jsou na jedné straně často velmi vtipné, zároveň jsou však prodchnuty existenciální tísní, před kterou není úniku. Možná tyto básně jen představují průzory, skrz které prosvítá i něco jiného.