Maria Judite de Carvalho se ve svých textech dotýká především ženské zkušenosti s životem v zemi, která ženám bere možnost realizovat se jinde než v rámci domácnosti. Narodila se v roce 1921 v Lisabonu, kde se také odehrává většina jejích povídek, a vyrůstala za doby salazarismu. V útlém dětství jí zemřela matka, záhy nato bratr a nedlouho poté i otec. O osiřelou dívku se pak staraly matčiny sestry. Přísné tetičky ji připravovaly na dráhu správné matky a manželky, přesně jak si žádala doba, kdy Salazarův režim stavěl na triádě „Bůh, Vlast, Rodina“, která výrazně určovala i společenskou roli žen. V roce 1949 si Maria Judite vzala novináře a spisovatele Urbana Tavarese Rodriguese (v roce 1967 vyšel v Odeonu v překladu Pavly Lidmilové výbor z jeho novelistické prózy Jitřní ptáci). Rodrigues byl levicový intelektuál a disident, takže manželský pár byl často pod dohledem tajné policie PIDE. Manželé dokonce museli několik let pobývat v emigraci, což se projevuje i v autorčině díle.

Samy uprostřed davu

Ženy, které většinou bývají hlavními postavami povídek Marie Judite de Carvalho, mají velmi bohatý vnitřní svět, protože jim nebyla dána možnost mít bohatý i svět vnější. Jsou nešťastné a tak hrozně osamělé, až se zdá, že umírají zaživa. Carvalho občas do příběhu přidá něco, co děsivou tíhu samoty ještě umocní. Ať už hrdinku opustí manžel (navíc po předchozí nevěře), zemře jí matka či otec, nebo potratí. Postavy nejsou schopné spolu skutečně komunikovat. Ticho prostupuje partnerské i rodinné vztahy a často se zdá, že lidé vedle sebe spíše existují, než aby spolu opravdu mluvili.

Ženy v Carvalhiných prózách jsou rezignované, apatické, do sebe obrácené tak, že někdy nedokážou rozlišit, co se opravdu stalo a co si jen vymyslely. Občas jsou natolik odpojené od svého těla, že třeba necítí ani hlad (jen paměť jim připomene, že vlastně už dlouho nejedly).

Slova jako opuštěnost, samota, melancholický, monotónní nebo smutek a jejich odvozeniny se v textech objevují snad až přehnaně často. Název první novely Tolik lidí, Mariano na tuto samotu reaguje. Jde o větu vytrženou z dialogu dcery s otcem, který mladé dívce potvrzuje zásadní životní moudrost: „Jsou lidé, kteří žijí sedmdesát nebo osmdesát let, i víc, aniž by si to někdy uvědomili. Ale ty ve svých patnácti… My všichni jsme sami, Mariano. Sami, a kolem nás je tolik lidí. Tolik lidí, Mariano! A nikdo pro nás nic neudělá.“ (s. 11) Tento motiv se proplétá všemi povídkami. Člověk je sám navzdory tomu, že je neustále mezi lidmi. Sám uprostřed davu. Dav, velkoměsto, šílený provoz, auta, hluk, „tolik lidí“, a přesto všichni řeší pouze sami sebe. Město je v autorčiných povídkách nepřátelským prostorem, kde se lidská osamělost ještě prohlubuje.

Nesnesitelně těžké ticho

Carvalho ve svých textech také kritizuje falešnou morálku „lepších“ rodin, pokrytectví, sobectví maloburžoazie. Postavy jsou společností neustále souzeny za svou jinakost, ať už proto, že nahlas říkají to, co se říkat nemá, mají dítě, ne však manžela, nebo zkrátka nechtějí být jen dobrými hospodyněmi, jak jim společenská pravidla nařizují. Tyto „hrdinky“ však nikdy nezažijí nic lepšího, žijí naprosto bezútěšný život a jako živé mrtvé ho jen dožívají, naprosto opuštěné, rezignované, nešťastné. V Carvalhiných prózách má čtenář často dojem, že jejich postavy už ani žádné emoce nemají, jen jaksi existují, bez vůle a téměř bez vzpomínek.

Abychom však nebyli jen takto defétističtí, je třeba zmínit, že v prózách nalezneme i ironii a jemný smysl pro humor, třeba když autorka Marianě do vnitřního monologu vloží: „Peří na mém klobouku se pohnulo zprava doleva.“ (s. 8) Ostrá ironie se objevuje napříč knihou, obzvlášť štiplavá je třeba v povídce Neutěšitelně smutná snoubenka, kde se autorka vymezuje vůči pokrytecké společnosti v čele se zhýčkanými paničkami, které nedokážou ani podpořit svou přítelkyni, jíž se utopil manžel, s výmluvou na nedostatek času, protože je čeká nákup knoflíků, které „nutně potřebují“.

Manželé z povídek si mezi sebou zřídkakdy rozumí (a když se v povídce Milostný příběh konečně objeví pár, kterému to klape, a muž se ženou se podle všeho milují, skončí to vraždou). Svazek je téměř vždy vykreslen jako pragmatická instituce, domluvená bez lásky. Správného potenciálního manžela určuje titul a plat. Ve výběru dobré partie samozřejmě dceři radí matka, která měla za úkol vychovat dceru tak, aby zapadla do společnosti a byla schopná stejně jako ona vést spořádaně domácnost. Carvalho demaskuje ženský ideál salazarovského Portugalska, když Marianinými ústy říká: „Nesnáším dobré hospodyně. Když jsou chudé, dřou se k smrti, když jsou středně zajištěné nebo bohaté, najmou si jednu nebo více žen, aby se dřely místo nich. V každém případě jsou otrokyněmi domácích prací, nebo dohlížejí na jiné otrokyně, které jim slouží. Život běží venku, muži a děti běží s ním a noří se do něj, a hospodyně drhnou, čistí, leští kovové nádobí. […] Život uběhl a ony ho neviděly. […] Zůstaly samy a ani si toho nevšimly.“ (s. 39)

Živé mrtvé

Dalším výrazným motivem je to, že i mladé ženy jsou vlastně staré. Už v pětatřiceti mají vrásky, šedé vlasy a vypadají nešťastně až nemocně. Carvalho své hrdinky navíc často obdaří nějakou skutečnou nemocí, v některých případech dokonce nevyléčitelnou. Ženy tu jsou zkrátka na cestě ke smrti už od dívčích let. Setkáme se i s dalšími těžkými tématy, například se znásilněním v povídce Slečna Arminda.

Povídka, která v sobě nese větší lehkost a snad i naději skrz tichou revoltu, je Babička Cândida, kde vnučka pár minut před babiččinou smrtí zjistí, že tato vdaná žena měla kromě manžela řadu milenců. Ovšem to jí nebránilo, aby svou vnučku „během návštěv přivazovala k noze křesla provázkem, aby jí zabránila v neplechách“ (s. 59) a „aby jí vštípila trochu morálky“ (s. 58).

Důležitou roli v povídkách hraje také osud, který většinou postavám vezme vítr z plachet, kdykoliv se objeví byť jen špetka naděje v lepší život. Dobře to je vidět například v povídce Nedělní vycházka: ve chvíli, kdy se protagonista (tentokrát muž) rozhodne ve svém zcela monotónním životě něco změnit, srazí ho auto a on zemře.

Některé povídky, například Umrlčí komora nebo Štědrovečerní noc, naznačují, že ženě se uleví, teprve když muž-utlačovatel zemře. Zejména druhá z nich nejen svou atmosférou připomíná výborný román Červotoč španělské autorky Layly Martínez, ve kterém generace žen pojí jisté tajemství související s dosud neznámými osudy mužů, kteří už nežijí.

Zmínit je třeba i téma přehnaně úzkostných matek, které se objevuje zejména v druhém povídkovém souboru. Matka je někým, na koho její syn (úzkostný vztah se projevuje jen vůči mužským potomkům) vzpomíná jako na tu, která „se děsí, při sebemenší horečce, jako by na světě neměla nikoho jiného. Ztracené noci po jejím boku, ten její pohled, tak všeobjímající, tak úzkostný, který ho zneklidňoval.“ (s. 195), a kdo jej „stále jen omezoval, jakmile chtěl trochu popoběhnout nebo hlasitěji promluvit: „Neunavuj se, Ramírku. Nebuď naštvaný, Ramírku. Dávej si pozor na srdce…“ (s. 208)

České vydání

Výbor povídek vyšel v českém překladu Karoliny Válové. Maria Judite de Carvalho vydala tyto texty původně jako dva samostatné svazky. Kniha Tanta Gente, Mariana vyšla v roce 1959 a As Palavras Poupadas o dva roky později. Současné české vydání vychází z prvního svazku autorčina souborného díla vydaného nakladatelstvím Minotauro v roce 2018. Odkazu Marie Judite de Carvalho se v Portugalsku soustavně věnuje její vnučka, překladatelka z francouzštiny a angličtiny Inês Fraga, která konečně vynesla na světlo její nejen literární, ale také výtvarné dílo.

Povídky Marie Judite de Carvalho nejsou jednoduché ani příjemné čtení. Člověku je z nich úzko, ale jak bylo řečeno výše, naštěstí se aspoň místy zasmějeme (byť to není právě šťastný úsměv). Překlad prvního dílu autorčiných Sebraných spisů (Obras completas) je záslužný počin, za nějž patří dík překladatelce, která pro nás autorku objevila. Vedle literární kvality a znamenité stavby povídek jde také o to, že přinášejí vhled do salazaristické diktatury prostřednictvím ženských očí a osudů.