Thomas F. si celý život myslel, že až jeho žena zemře, bude mít na všechno víc prostoru – jenom její spodní prádlo zabíralo v komodě tři šuplíky… Kdybyste si chtěli přečíst jedinou povídkovou sbírku norské literatury, měli byste bezpochyby sáhnout po Kjellu Askildsenovi. Jeho povídky jsou esencí toho, co mnohé čtenáře na severské literatuře tolik fascinuje – strohého jazyka a syrového zobrazení prázdnoty a odcizení v mezilidských vztazích.

Kjell Askildsen (1929–2021) je považován za klasika skandinávské poválečné literatury. Narodil se do silně věřícího prostředí v jihonorském Mandalu, s nímž se vyrovnává zejména ve svých raných dílech. Od debutu v padesátých letech směřoval postupně k čím dál většímu minimalismu a stále jednoznačněji tíhnul k povídkám, byť napsal i několik románů a knih pro děti. Jeho dílo není nijak rozsáhlé, mezi vydáním nových titulů často následovaly několikaleté pauzy. Vyzkoušel si i řadu jiných profesí, pracoval jako uklízeč, údržbář, redaktor, nějaký čas také překládal, vždy se ale vrátil k psaní. Česky vyšel na konci devadesátých let výbor Hřebík v třešni (1998) a jedna Askildsenova povídka byla zastoupena i v antologii Krajina s pobřežím (2005). Oba tituly jsou ale již delší dobu nedostupné a na překladech se podílelo více překladatelů. Nový výbor Otevřená pustá krajina (2025), připravený nakladatelstvím Rubato v překladu Evy Keckové, proto dává smysl – a navíc přináší i dosud nepřeložené texty.

Bezvýchodnost soužití

V jednom z mála rozhovorů, které málomluvný Askildsen poskytl norské televizi, řekl, že otázka, k níž se ve své tvorbě stále vrací, je prostá: jak spolu my lidé máme žít? Tíhu mezilidského soužití zachycoval v každodenních situacích obyčejných anonymních hrdinů – mužů, kteří vyhlíží smrt svých manželek, otců, kteří se nestýkají se svými dětmi a příliš je to nemrzí, sobeckých partnerů či dokonce zločinců. Askildsenovi hrdinové jsou téměř výhradně muži a ve vrcholných textech z osmdesátých a devadesátých let jde většinou o muže velmi pokročilého věku, čímž autor předznamenal pozdější zájem nejen severské literatury o perspektivu stáří.

Podráždění, sobečtí, někdy až nesnesitelní osmdesátníci, s nimiž je obtížné sympatizovat, nedocházejí k žádné katarzi či smíření se svými nejbližšími. Situace, do nichž se dostávají, je spíše utvrzují v deziluzi a rezignaci na jakoukoli mezilidskou blízkost a pochopení. Mistrovství Askildsena tkví ve zvláštním propojení pesimismu, nekompromisního konstatování, že život nestojí za moc, a současně humoru, kterým vyjadřuje svým postávám empatii, koneckonců nic lepšího než bytí mezi ostatními jsme zatím nevymysleli. Snad proto se cynický glosátor Thomas F. v povídce Poslední zápisky Thomase F. určené veřejnosti nakonec zastaví na ulici a přes všechen odpor k rodinným povinnostem se dá do řeči se svojí dcerou: „Jednou na podzim jsem z ničeho nic potkal svoji dceru Marii na ulici před hodinářstvím, zhubla, ale bez problémů jsem ji poznal.“ Askildsen nevede texty k pointám – čtenář musí hledat smysl v samotném poznávání postav či v lakonickém konstatování, že se život chýlí ke konci: „Ach svět se proměnil, pomyslel jsem si. A mlčení se roztahuje. Je na čase umřít.“

Když je na Thomase F. samoty příliš, vyrazí do kavárny, kde se marně snaží přilákat pozornost alespoň nějaké lidské bytosti tím, že „omylem“ upustí na zem peněženku. Tu si nakonec po drahné chvíli musí zvednout sám, čímž končí jeden z mála pokusů o komunikaci. Askildsen zdůrazňoval, že nikdy nepsal o sobě a o ničem, co sám prožil. Přesto připouštěl, že ho právě se starým mrzoutským spisovatelem Thomasem F. pojí mnohé – že ani on nemá lidi příliš v lásce a ani on nerozumí a nevěří světu kolem sebe.

Žádné zbytečné věty

Povídku považoval Askildsen za nejnáročnější literární útvar, protože neunese ani jednu zbytečnou větu navíc. A u něj je tomu opravdu tak, neplýtvá slovy, nenajdeme tu zbytečné přívlastky, stačí jedna či dvě postavy a prostředí smrsknuté na lavičku v bezejmenném parku nebo stůl v kavárně. Dialogy jsou krátké, úsečné, postavy obestírá až beckettovské ticho. Askildsena nezajímá vnější dějové napětí, ale to vnitřní, jež dokáže díky vypravěčské hutnosti a schopnosti zkratky na čtenáře přenést během několika málo prvních vět jako v povídce Náhle osvobozující myšlenka: „Žiju ve sklepě, každopádně je to důsledkem skutečnosti, že to se mnou jde z kopce… Jsem málomluvný muž, čas od času si ale povídám sám se sebou. Říkám pak to, co si myslím, že by mělo být řečeno.“

Aktuální výbor se tematicky neomezuje pouze na stáří, protože ukazuje průřez Askildsenovou tvorbou již od raných padesátých let. V povídce Odteď tě budu doprovázet až domů se jako ani ne pětadvacetiletý autor vyrovnává s přísnou protestantskou výchovou, v níž se za hřích považoval i jazz. Otevřený, i když z dnešního pohledu veskrze něžný a citlivý popis prvního sexuálního styku na louce vyvolal v autorově rodném kraji doslova pohoršení a místní knihovny tehdy odmítli knihu zařadit do svého fondu, za což se Askildsenovi po letech omluvili. Současného čtenáře může v tomto textu překvapit jiný, totiž konsenzuální aspekt – oba mladí lidé se tu ujišťují, že se vším, co se děje, souhlasí a že jim to je příjemné.

Podobně jako Dostojevský či Kafka, kteří patří k autorovým významným inspiračním vzorům, byl Askildsen přitahován otázkou viny a trestu a nebál se provokovat morální nejednoznačností. V jedné z autorových nejlepších povídek Carl Lange je hlavní postavou starší, osamělý muž, který je podezřelý ze znásilnění mladé dívky. Je zjevně nevinný, ale během několika setkání s nevybíravým policejním vyšetřovatelem ztrácí sebeúctu i sebeovládání. V Náhle osvobozující myšlence se zase na lavičce náhodně setkává stárnoucí soudce s lékařem, kterého kdysi odsoudil v případu eutanázie a tím mu zcela změnil a zničil život.

Paradoxy soužití

Když Askildsen v devadesáti jedna letech zemřel, přední skandinávští spisovatelé o něm mluvili jako o nedostižném literární vzoru, jehož jazykové preciznosti je schopný docílit jen málokdo. Literární kritik Henning Hagerup napsal, že mu Askildsen ukázal, jak strašné je být naživu, a že paradoxně právě v tom spočívá důvod proč žít.

Osamělost a izolovanost jsou symptomy současnosti, kdy trávíme dlouhé hodiny ve společnosti obrazovek a tisíců virtuálních přátel, aniž bychom si s někým doopravdy popovídali. Snad proto dnes působí Askildsenovy povídky o existenciální samotě a zároveň o touze po blízkosti stejně naléhavě jako v době svého vzniku.