Po letech sporadického překládání bulharské beletrie, kdy vycházely zejména knihy Teodory Dimovy Adriana (2013; orig. Adriana, 2007) nebo Matky (2015; orig. Majkite, 2006) či Georgiho Gospodinova v překladech Davida Bernsteina a za pečlivé redakce Ludmily Kroužilové (Časokryt [2024; orig. Vremeubežiste, 2020] a Zahradník a smrt [2025; orig. Gradinarjat i smărtta, 2024]), se objevil nový překladatelský talent v osobě již zavedeného hispanisty Jana Macheje. Jako spoluzakladatel a spolumajitel nakladatelství Runa vydal v Ústí nad Labem v posledním roce krátce za sebou hned tři tituly reprezentující současnou bulharskou prózu: povídkový výbor Keder (2025; orig. Keder, 2018, a Taraležite izlizat prez noštta [Ježci vylézají v noci], 2022) od Jordanky Belevy (nar. 1977), zde recenzovanou Sváteční rodinu (2026; orig. Praznično semejstvo, 2022) Jordana Slavejkova (nar. 1976) a konečně románový debut psycholožky a analytické psychoterapeutky Denici Ilčevy (nar. 1976) Čekárna (2026; orig. Čakalnjata, 2023).

Jordan Slavejkov je na rozdíl od svých dvou slavnějších starších soujmenovců – obrozence Petka Račova (1827/1828–1895; srov. stať o jeho poémě Pramen Bělonohé) a modernisty Penča (1866–1912), známého u nás díky básnickému výboru z roku 1981 Sen o štěstí (překlad Jana Marková a Vlastimil Maršíček) – především prozaik a dramatik, přičemž se současně etabloval i jako režisér, herec a divadelník: v roce 2006 zakončil studium divadelní režie na sofijské Národní akademii pro divadelní a filmové umění Krăstja Sarafova a jako tvůrčí osobnost debutoval komorním dramatem Pajakăt (Pavouk, 2010, premiéra 2011; spoluautor Dimităr Kasabov) o temných labyrintech mysli siamských dvojčat krátce před operací, jež je má navždy rozdělit. Následovalo veleúspěšné monodrama Viktorija (Viktorie, 2021), přeložené do angličtiny, srbštiny, makedonštiny (v této verzi měla hra r. 2021 premiéru ve strumickém Národním divadle Antona Panova v Severní Makedonii), ruštiny a ukrajinštiny. V dokumentárním dramatu Embrioni (2022, Embrya) se věnuje psychickému portrétu několika žen, které se rozhodly podstoupit potrat.

Románový debut Poslední krok

Posledním autorovým scénickým dílem je úprava a režie vlastního románu Poslední krok (o románu viz dále; premiéra na komorní scéně sofijského Národního divadla Ivana Vazova v dubnu 2025). Členové rodiny se scházejí ve stavu na pomezí bdění a horečného blouznění, tedy na magické hranici života a smrti, aby si navzájem vyříkali vše, co po léta zamlčovali a co nedokázali vyslovit – nepříjemné pravdy, mučivá tajemství a otřesné vzpomínky. Každý z nich našel způsob, jak přežít brutální životní útrapy a jít dál, každý však současně za tuto možnost zaplatil šrámy na duši. V čase zúčtování pak všichni znovu prožívají své oslyšené, nikdy neuskutečněné lásky, opět otevírají nezhojitelné staré rány a zas a znovu se marně pokoušejí kát z neodpustitelných hříchů, neboť doufají, že naleznou naději a kýžený vnitřní mír.

Jako beletrista se J. Slavejkov poprvé představil veřejnosti v roce 2015 již zmíněným románem Posledna stăpka (Poslední krok, 2. vyd. 2020; přeložen do němčiny a španělštiny), díky němuž získal dvě významná ocenění: Stříbrného Pegase (Srebăren pegas) za nejlepší román v rámci soutěže Južna prolet (2016) a Penčův dub (Dăbăt na Penčo) za rok 2016, udělovaný od roku 2007 významným, již zesnulým literárním vědcem Svetlozarem Igovem (1945–2023).

Poslední krok pojednává o komplikovaném a nepříliš radostném dětství. Rodinný portrét (ostatně rodina se objevuje i v recenzovaném povídkovém souboru, ačkoliv tam jde o sounáležitost volbou, nikoliv genetickou vazbu) je mozaikovitě složen ze vzpomínek každého jejího člena. Vyprávění je vedeno v ich-formě, přecházející do divadelního monologu (klasický románový dialog je zcela potlačen), z perspektivy několika subjektů – jednotlivých pokrevně spřízněných aktérů, kteří zkoumají obtíže při utváření své identity v prostředí vlastní nefunkční rodiny: frustrované matky, chladného autoritářského otce a osamělých potomků-outsiderů (dvou bratrů a sestry s vrozenou oční vadou) žijících s nízkým sebevědomím a komplexem, že nenaplňují očekávání obávaných rodičů… Dovolím si ocitovat dvě reflexe (oba citáty přel. M. Č., pozn. red.) Slavejkovova opusu. Na obálce knihy čteme následující vyjádření Borise Minkova: „Próza Jordana Slavejkova vypráví o traumatech, která činí člověka křehkým i odolným zároveň. Je to kniha o základních pilířích rodiny, která nejenže je naprosto cizí všem rodinným ságám, ale kromě toho ještě podkopává zkušenost společného života, přinášejíc novou, alternativní citlivost. Poněvadž člověk žije nikoli v rodině, nýbrž ve své vlastní kůži.“ Známá todorovovská premisa (člověk je odsouzen „pražit se ve vlastní kůži“, jak předpovídá jedna ze sudiček ve stejnojmenné „idyle“ Petka Todorova) přechází i do povídek recenzovaného Slavejkovova sborníku Sváteční rodina.

Druhým, kdo se Slavejkovově debutovému románu věnoval, byl Marin Bodakov na stránkách týdeníku Kultura (2015/č. 22). Mj. napsal: „Román Poslední krok je monotónně bolestný: kráčíš větu za větou – jen samé rozvážné a jednoznačné výpovědi – a najednou pod čtenářským chodidlem ucítíš větu, která tě jako odlepená dlaždice na podmáčeném chodníku postříká blátem života. Pravý bulharský život. Život mé generace.
Má vlastní tajemství pak začínají naprosto vážně zápolit s upřímnou otevřeností, s nepříjemnou přímostí Jordana Slavejkova, dokud se v souboji s tímto textem nevzdají. Dokud nepřijmou do krve drásající pravdy v Posledním kroku – nejen pravdy odhalující ledví chaotického přechodu k demokracii, nýbrž také mou samotu a vlastní strach. A pro mě hlavní otázkou zůstává, kdy se strach proměnil v drogu, díky níž se konečně cítíme živí v každodenní tragédii života.
Jordan svým románem navrací tragédii její nefalšované rozměry, protože ve skutečnosti se navrací k rozhovoru o lásce. Tak málo lásky, jejíž nepochopení přináší tolik hanby, pohrom a chudoby! A taková neschopnost hrdinů vyprávět svůj život a dokázat, že jsou víc než pouhé tělo a venkov a každodenní všednost.
Tato extatická kniha chutná jako hrudka hlíny, kterou hlavní postava sní před hrobem svého přítele z dětství. Chutná jako hlína, v niž se naši blízcí proměňují ještě tady na zemi.“

Rodiny sváteční a pokrevní

Povídkový soubor Sváteční rodina – v českém vydání vkusně ilustrovaný Radkem Mackem – obsahuje jedenáct povídek, jejichž aktéry jsou jak heterogenní, tak i menšinové, stejnopohlavní páry.

V bulharském originálu (Празнично семейство. Разкази. Жанет 45, Plovdiv, 2022) je kniha uvozena výstižnou, esejisticky pojatou Předmluvou Zornice Christovy (škoda že české vydání žádný peritext – kromě medailonku a několika řádek na zadní straně obálky – neobsahuje), v níž autorka charakterizuje Slavejkovovy prózy jako prosycené touhou (chce se dodat: až fetišistickou touhou, jak naznačují některé „diabolistické“ aluze odkazující k bulharské meziválečné hrůzostrašné fantastice, tzv. diabolismu) „živého po mrtvém, touhou, která nemůže být naplněna, a proto může trvat donekonečna“. Jejich tématem je dle Christovy „srážka se smrtí ve stavu silné lásky“, resp. „onen stav, kdy si živý smrtelník začne uvědomovat právě probuzenou touhu po navždy nedostupném druhém člověku, kdy se pokusí ji ovládnout nebo kdy nad ní zcela ztratí kontrolu“ (oba citáty Slavejkov 2022: 7–8, přel. M. Č.). S tímto postřehem lze zcela souhlasit, stejně jako je přiléhavé i konstatování, že autor na syrové realitě odpozorované a odposlouchané z běžného života v severozápadním Bulharsku (Slavejkovova rodná Vraca a její okolí) nic nemění ani nepřikrášluje (ač každé psaní je přirozeně poznamenáno určitou měrou stylizace).

Úvodní Milostný holokaust začíná jako drama páru, který se rozešel kvůli vypravěčově neplodnosti: nepříliš talentovaná divadelní herečka otěhotněla s jiným mužem, přišla si pro věci k bývalému partnerovi (režisérovi), s nímž zažívá sex na rozloučenou (tělesnosti se Slavejkov nevyhýbá, intimní detaily líčí odvážně a otevřeně). Později mu opakovaně volá, avšak závěrečná diabolistická pointa prozradí, že jsou to jen horečnaté halucinace způsobené výčitkami.

Svou lásku vyznává – s až karáskovsky extatickým patosem – muž jinému muži v básnické próze Ty spíš (s. 22): „zpíval jsem ti písně v neznámých jazycích a prosil jsem tě, aby ses už probudil, už toho spaní bylo dost, […] vyplakal jsem tolik slz, že už mi příště pro nikoho žádné nezůstanou“. Pointa je opět morbidní, ale podrobnosti nechť zůstanou zamlčeny.

Groteskní metaforou zbožštění partnera (ve zlověstné variaci na téma „láska prochází žaludkem“) je povídka Oběd, v níž vypravěč peče s náruživou vášní moučník v podobě dvojníka svého přítele-boha, následně však zničí nejen svůj výtvor, nýbrž i samotný objekt chorobné touhy (s. 27): „Zakřičím tvé jméno, otočíš se, popadnu nůž a probodnu ti oči, abys už nikdy nespatřil můj strašlivý prototyp oběda, Bože můj. Pak ti odříznu uši, aby ti nedráždil sluch můj nemelodický hlas, můj anděli. Vytrhnu ti srdce a pozřu ho, můj démone, abys byl navždy ve mně. Vytáhnu tvé malé sladké tělo z trouby, rozlomím je a zhltnu je ještě teplé. Hotovo. Ty už nejsi a to je dobře.“

Volný triptych o Vánocích v budoucím, v přítomném a v minulém čase pohlíží na „svátky klidu a míru“ netradičně, neboť jde veskrze o tragické komorní příběhy o samotě, umírání, zlých náhodách a nevyléčitelných nemocech. Poslední část dotyčné trilogie je dost možná klíčem k celé knize, neboť je zde tematizována „sváteční rodina“ (s. 36): „Nebyli jsme rodina spřízněná krví, sami sebe jsme si vybrali, abychom jeden pro druhého byli rodina sváteční.“ Tragiku do „sváteční rodiny“ vnáší třináctiletý Saško, který umírá na rakovinu, a proto mu rodinný přítel Krasi chce udělat nadílku už v říjnu. Jak se však ukáže, hranice „sváteční“ rodiny s pokrevní nemusejí být striktně jednou provždy vymezeny.

Protagonistka fantaskně ponuré grotesky Emilie se těsně před ovládnutím země komunisty živila jako „prodavačka lásky“. Má tajemný původ a vnáší do maloměstského prostředí zvláštní neklid. Když v zemi nastal násilný převrat, panovník byl dekapitován (zde autor opouští reálné bulharské dějiny) a městečko stihl apokalyptický velký déšť, obdařený „jakousi děsivou tělesností, jež mátla smysly, dusila tě, oslepovala tě“ (s. 49). Velká část městečka byla deštěm smetena s povrchu zemského. Emiliina domu se zkáza jako zázrakem nedotkla. Tato půvabná kurva-světice či neřestná panna se rozhodla vykoupit sebe i ostatní vlastní obětí: dokázala stát jako solný sloup venku sto dní a pak dalších sto dní proležet v posteli, dokud nepovstala k novému životu – přerodila se ve věčně krásnou, žádoucí a nestárnoucí Utěšitelku. Tato kouzelná schopnost jí byla nadělena jakoby shůry Prozřetelností, aby se mohla za všechny zbědované pomstít na Tom, jemuž přezdívali Zvíře, Vůdce, Oko či Jestřáb a jenž se stal „správcem Republiky“: když jednou do městečka zavítal, aby zakusil rozkoš Emiliina klína, ukázalo se, že jde o ženu, jíž před půl stoletím přislíbil sňatek.

Expozice Vyprávěj mi pohádku je situována do blázince (postava sadistické sanitářky připomíná vrchní sestru Mildred Ratchedovou z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem) a autor zde vykresluje psychologický portrét mladého Roma, který po nezdařeném pokusu o sebevraždu (nenávistné okolí netoleruje vztah „Cikána“ s bílou Bulharkou) přišel o nohu, a jeho snoubenky, jíž se na rozdíl od něj sáhnout si na život povedlo (učinila tak před potratem vynuceným rodiči, poněvadž nechtěli mít cikánské vnouče). Mrtvá milá se truchlícímu invalidovi zjevuje ve snech a zanechává mu v hlavě opakující se výzvu: „Vyprávěj mi pohádku!“ Prosba mu neustále zaznívá v mysli, až se ocitá na samotné hranici šílenství – zde se opět projevuje spojitost s diabolismem.

V povídce Spisovatel trvá rodinou znevažovaný a na rakovinu umírající otec na rituálu společné večeře, protože si uvědomuje, že rodinní příslušníci se navzájem odcizili a rodová pospolitost se rozpadá. Jako gymnaziální učitel, plně zaujatý promýšlením svého zásadního, „téměř hotového“ románu, má přezdívku Botev, a čím blíž je smrti, tím zřetelněji nahlíží, že celý jeho dosavadní život se odvíjel ve lži a přetvářce. Náhoda ho kdysi svedla dohromady s pověrčivou knihovnicí, která ve všem hledala znamení osudu, přišla s ním o panenství a vehementně (avšak marně) se mu vnucovala za manželku. On místo toho založil rodinu s jinou ženou, jíž byl lhostejný až do své smrti. Po pohřbu spisovatelův hrob navštěvují jen dvě skutečně truchlící osoby, ovšem které to jsou nebudu vyzrazovat.

O rakovině a o vztahu stárnoucího nemocného gaye Dobromira s mladším Matejem pojednává svérázná love story Jazyk, již lze vykládat i jako zpověď reflektující těžký úděl homosexuálů (těch, co jsou na témže „břehu řeky“) obecně. Rakovina nástroje mluvy (starší protagonista si příznačně musí zvykat na nový jazyk vytvořený ze svalů ruky, aby se mohl opět začít vyjadřovat řečí) a současně také líbání, tedy potažmo lásky („Matej se přiblížil, chytil Dobromirovu tvář do dlaní a začal ho líbat. Dobromir se odtahoval, pak se podvolil, polibek byl vášnivý, agresivní. Měli sex.“ [s. 104–105]), je zde metaforou ohrožení blízkosti, intimity, schopnosti komunikovat. Dobromir ztrácí nejen jazyk, ale i Mateje, který ho načas opouští. Ostatně o nemožnosti štěstí v gay komunitě se v přímé řeči objevuje gnóma „Šťastní homosexuálové neexistují. Existují jen úspěšní.“ (s. 103), jež má paralelu i k autorovu vyznání publikovanému v roce 2016 na vlastním blogu (přel. M. Č.): „Jen já sám vím, čím jsem prošel, když jsem si uvědomil, jak nezvratné je být jiný. Nevnímám sám sebe jako oběť. Tato jinakost mi byla dána, narodil jsem se s ní, neprosil jsem se o ni, nechtěl jsem ji. Někdy si myslím, že kdybych si mohl vybrat, nevybral bych si být tím, čím jsem. Jsem plodem heterosexuální lásky, můj bratr i sestra mají rodiny a děti, a já jsem někdy velmi silně toužil po tom samém. Po téhle dávce normálnosti. Ale necítil jsem k sobě nenávist za to, jaký jsem, přijal jsem tenhle fakt a žiji s ním. Pohledy na rodiny s malými či velkými dětmi mě těší i zarmucují zároveň. Uvědomuji si svou vlastní osamělost. Na rozdíl od všech populárních tvrzení si myslím, že dítě by mělo mít mámu a tátu. Ne mámu a mámu. Ani tátu a tátu.“

Povídkový soubor končí duchařskou groteskou Zlý člověk. Motiv dvojnictví (živé a mrtvé dvojče) a předvídání délky života je originálně propojen s psychologickým portrétem osamělého a jen shodou okolností „zlého“ jedince, který nakonec dar několika let života navíc, mysteriózně zděděný po mrtvém bratrovi dvojčeti, předá dál. Tato „neokoukaná“ variace na téma lásky (blíženecky sourozenecké) a smrti (aktem darování může být jen sebevražda) jen podtrhuje Slavejkovovu již několikrát konstatovanou zálibu v diabolistické efektnosti a provokativnosti.

Na závěr bych si ještě dovolil několik poznámek k překladu, který celkově pokládám za čtivý a zdařilý. Spojení „zrnka kakaa“ (s. 26) zní neobvykle, semeny kakaovníku jsou boby. U „plněný zelný lusk“ (s. 36) došlo ke kontaminaci, vhodnější by bylo zvolit buď „paprikový lusk“, anebo „zelný list“; „snítko pórku“ (tamtéž) si lze těžko představit, neboť snítka je stonek, větvička či proutek, lépe by zněl „kousek pórkové nati / pórkového listu“. U „důlků ve tvářích“ (s. 66) by snad bylo vhodnější deminutivum ďolíčky. Sloveso „nedostávat se“ má genitivní vazbu: nikoli tedy „blaho, jež se jim od ní nedostávalo“ (s. 52–53), ale „blaho, jehož“. Bulharština vyjadřuje posesivitu různými prostředky a oproti češtině mnohem častěji pomocí přivlastňovacích zájmen, což je třeba při překladu brát v potaz: „pohledem jsem střelil po nápisech, které jeho kamarádi a spolužáci zanechali na sádře“ (s. 39) > „které mu kamarádi…“; větám „Tři měsíce, během nichž ho jeho život“ nebo „kráčel chodbou k umývárně na patře, která mu od jeho nemocničního pokoje připadala“ (s. 97) by prospělo, kdyby přivlastňovací „jeho“ v obou případech odpadlo; „Jeho ústa byla zpevněná dlahou.“ (s. 116) > „Ústa měl zpevněna dlahou.“; „byl v komatu. Jeho uši zachycovaly Marianin hlas, avšak jeho poškozený mozek jej nerozpoznával.“ (s. 118) > „byl v kómatu. Uši zachycovaly Marianin hlas, avšak poškozený mozek jej nerozpoznával.“; „Neslavil by ani své narozeniny, kdyby to rovněž nebyly narozeniny jeho bratra.“ (s. 119) > „Neslavil by ani narozeniny, kdyby to zároveň nebyly bratrovy narozeniny.“ U historických osobností není vhodné měnit přezdívky: Botev si nemohl vzít „vlajku od Královny Bulharů“, jak zazní na s. 86 (chvíli mi trvalo, než mi došlo, o jakou že panovnici se jedná), ale prapor ušitý odvážnou „Kněžnou“ (pouze přezdívka) Rajnou (bulh. Rajna Knjaginja), vězněnou po Dubnovém povstání Turky a opakovaně znásilňovanou a mučenou (jde o reálně žijící panagjurištskou učitelku Rajnu Futekovu, provd. Dipčevu [1856–1917; více o ní viz v české verzi Zápisků o bulharských povstáních od Z. Stojanova z roku 1978]). A poslední poznámka – slavná Botevova báseň V mechanata (1873) je do češtiny přeložena oběma překladateli (Z. Bromanem [= F. Tichým] i J. Pilařem) shodně jako V krčmě, nikoli „V hospodě“ (s. 91), mělo by být tudíž odkázáno k některému z existujících překladů.

Slavejkovovy prózy jsou bezesporu žánrovým i námětovým obohacením současné bulharské beletristiky i její české recepce a mohou být v našem prostředí vnímány jako sourodé např. s autobiografickými knihami o něco mladších dvou třicátníků a jednoho čtyřicátníka: Čecha s bulharskými kořeny Adama Georgieva (nar. 1980), autora homosexuální trilogie Planeta samých chlapců. „Ve světě holé spotřeby všeho a všech“ (2008; do bulharštiny knihu přeložil Vasil Samokovliev jako Homo golgota, 2011), Bulvár slunce. Rekviem za mrtvého chlapce (2009) a Zabij mě, Eliso. Agonie (2009), dále do češtiny hojně překládaného Francouze Édouarda Louise (nar. 1992) nebo konečně opět našeho domácího Marka Torčíka (nar. 1993), autora Cenou Jiřího Ortena (2024) a Magnesií Literou (2024) ověnčeného debutového queer-románu Rozložíš paměť. Slavejkov se jako slovesný tvůrce nepochybně bude dál vyvíjet a vypravěčsky zdokonalovat, neboť navzdory originalitě a ohlasům se dvěma knihami na kontě stojí přece jen teprve na počátku svého spisovatelského rozletu.